Až někdy pojedete autem do Itálie, třeba na dovolenou do Rimini nebo na Palmovou riviéru, zkuste v Benátkách opustit dálnici na sjezdu Marghera a vydejte se po silnici SS 309 směrem na Ravennu. Zkrátíte si cestu o nějakých šedesát kilometrů, ušetříte na dálničních poplatcích téměř dvacet eur (530 Kč) a přibližně po sto kilometrech můžete navštívit českými turisty překvapivě přehlížené malebné město Comacchio přezdívané „malé Benátky“.
Město s dnešními necelými 23 tisíci obyvateli existovalo již v 7. století, prošlo bouřlivým vývojem ovlivněným mocenskými zájmy okolních vládců o místní rybolov a sůl, aby se z něj v 17. století stalo romantické bludiště úzkých uliček, mostů a kanálů.
Právě v tomto období došlo k promyšlenému propojení třinácti ostrůvků, na kterých se město doposud rozkládá. V podstatě se dá napsat, že se Comacchio zrodilo z vody a dřiny, protože lidé tvrdou prací sebrali vodě na 60 tisíc hektarů půdy.
S manželkou jsme „malé Benátky“ navštívili v červnu. Z neplaceného parkoviště na Via della Chiavica je to jen pár metrů k jedné z nejznámějších městských památek: Ponte dei Trepponti. Most ze 17. století sloužil v minulosti jako vstupní brána pro lidi i lodě mířící do města od moře. Tento architektonický skvost se hrdě pne nad pěti kanály a ústí z něj stejný počet chodníků.
Na jednom z nich se nachází budova zaniklé rybárny Antica Pescheria. Ta dnes slouží pro různé výstavy a festivaly. Zapomenutý plakát nás informoval, že právě před měsícem zde proběhl knižní festival Nero Laguna, což je setkání milovníků literárního žánru noir.
Naše další kroky vedly k Museo Delta Antico, umístěnému v jedné z nejkrásnějších budov ve městě, která původně sloužila jako veřejná nemocnice. Chtěli jsme si prohlédnout vykopávky ze čtyř tisíc hrobů z blízkého města Spina, které tajemní Etruskové obývali až do 2. století před naším letopočtem.
Ještě větším tahákem jsou exponáty ze ztroskotané lodi Fortuna Maris, pocházející z římského období a objevené v roce 1981. Podle archeologů byla loď opuštěna ve spěchu, takže se náklad zachoval téměř neporušený.
Muzeum jsme sice našli, ale setkali jsme se s jednou poměrně častou a dost nepříjemnou italskou reálií: Chiuso per lavori e ristrutturazione! Prostě bylo zavřeno.
Náhradou za muzeum byla kavárnička se zahrádkou umístěnou nad vodním kanálem. Manželka si dala klasické caffé, já požádal o caffé marocchino. Z reakce obsluhujícího se dalo usoudit, že je něco špatně. Hned tři číšníci mi přišli vysvětlit, že kávu vytvořenou v Piemontu a běžnou na českých nápojových automatech neznají. Nakonec mi s velkou omluvou přinesli horkou čokoládu, přidali úsměv a bylo to vyřešené.
V našem plánu byla ještě návštěva Manifattura dei Marinati. Cestou k této rybárně jsem se kochal městskými kachnami, dokud mě manželka neupozornila, že jsou umělé.
Čtyřistametrová lodžie Loggiato dei Cappuccini
Po trapné chvilce jsme dorazili ke krásné stavbě. Čtyřistametrová lodžie, Loggiato dei Cappuccini má 142 oblouků i mramorových sloupů a vede až ke kapucínskému kostelu ze 17. století, který ukrývá sošku Panny Marie, ochránkyně města.
V útrobách lodžie se nachází továrnička na zpracování ryb. Sídlí v budově z 18. století, ve které se natáčel film La donna del fiume (1954) se Sophií Lorenovou v hlavní roli, a která dnes mimo podnikatelské účely slouží i jako úhoří muzeum s expozicí mapující lov a zpracování této nejdůležitější ryby v Comacchiu.
Doložitelná úhoří tradice sahá až do 8. století a ještě dnes si můžeme v městských restauracích vybrat ze 48 různých jídel s touto hadovitou delikatesou. A tak není divu, že v Comacchio každoročně probíhá úhoří slavnost Sagra Dell’Anguilla.
Vraceli jsme se na parkoviště a měli ještě čas na zastávku v cukrárně umístěné v bývalém veřejném skladu obilí. Cukrárna nabízí venkovní posezení s pěkným výhledem na okolní pulsující život nebo na Torre dell’Orologio, ale taky předraženou zmrzlinu.
Ač neradi, museli jsme se z městem rozloučit. Prošli jsme kolem turistického poutače, došli k autu a se závazkem, že se do Comacchia ještě někdy vrátíme, odjeli. Proč jsme si dali takový závazek?
Návštěva Comacchia vyžaduje podstatně více času než jsme měli k dispozici. Museli jsme vynechat sakrální památky, neprohlédli jsme si vyhlášenou street art galerii na stěnách stadionu Raibosola, neabsolvovali projížďku na místní gondole, které se zde říká batana.
Na lodičce lze s průvodcem plout nejen ve městě, ale i do delty řeky Pádu (pod ochranou UNESCO) a pokud má člověk štěstí, může spatřit druhou největší kolonii růžových plameňáků v Itálii (ta největší je na Sardinii). Plameňáci hnízdí na salinách opuštěných v roce 1984, kdy zde skončil po dlouhá staletí výnosný obchod se solí.
Ale nejvíce nás mrzelo, že jsme nestihli navštívit muzeum Casa Museo Remo Brindisi. Remo Brindisi byl mezinárodně uznávaný italský malíř a sběratel, který si v Lido di Spina (část Comacchia) nechal postavit víceúčelový dům. Bylo to jeho letní sídlo a současně i výstavní galerie.
Během svého života shromáždil sbírku více než dvou tisíc uměleckých artefaktů, kterou odkázal městu Comacchio. Vzniklé muzeum moderního umění vystavující obrazy, sochy i design 20. století. A taková sbírka stojí za návštěvu!
Stojí za to udělat si výlet do italského města Comacchio.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
