Je nádherné pozorovat ladnost želv ve vodě.

Je nádherné pozorovat ladnost želv ve vodě. | foto: Archiv soutěže

Čtenáři cestují: Srí Lanka je odpadková říše. Ale také ráj na zemi

  • 8
Někteří cestovatelé preferují samotu a opuštěnou přírodu, jiní si vychutnávají polehávání na pláži, další se hrnou za dobrodružstvím nebo se seznamují s místními obyvateli a jejich odlišnými zvyky. Čtenářka iDNES.cz Alžběta Obdržálková se vydala na Srí Lanku po stopách přírodních krás.

Většina lidí jezdí na Srí Lanku cestovat. Baví je návštěva chrámů, ochutnávání místní kuchyně, spaní po všech čertech a pití místní kořalky arak.

Mě ale mnohem víc než obří sochy Buddhy nebo surfování u pláží Indického oceánu zajímala příroda sama. Ta zeleň, kam se podíváš, a v těsné blízkosti lidí žijící divoká zvěř. Takže jakmile jsem měla pár týdnů volna, přemluvila jsem jednu z kamarádek a vydaly jsme se po stopách slonů, varanů, želv a opic.

Bývalý Cejlon je jedna velká odpadková říše, stejně jako hodně dalších asijských zemí, ale to už k této části světa tak nějak patří. Nerada jsem se s tím smiřovala, ale dělat jsem s tím mohla pramálo.

Procházely jsme zrovna kolem nějaké strouhy v městečku Dambulla ve vnitrozemí a já s čelem zamračeným dumala, jak v tom nepořádku mohou Srílančané žít. Najednou k nám z palmy seskočil makak, a než jsem se vzpamatovala, byla pryč moje kšiltovka i sluneční brýle, které jsem měla pověšené na kapse batohu. Už chápu, proč se říká být drzý jako opice.

Drzí makakové mě obrali o kšiltovku a sluneční brýle.

Když jsem se pokusila k opici přiblížit, cenil zuby a prskal, ale byla jsem paradoxně nadšená. Tato divoká příroda byla přesně tím důvodem, proč jsem chtěla na Srí Lanku. Bylo to moje první setkání s volně žijícími opicemi a mačkala jsem spoušť fotoaparátu o sto šest. A nejen ten den. Každou každičkou chvilku, kdy nám tihle chlupáči zkřížili cestu. A že takových momentů přišlo za ty naše dva týdny na cestách snad tucet.

Různě jsme se přemisťovaly po ostrově – autobusem, tuk tukem, vlakem… Z Dambully do Kandy, z Kandy do Elly… a překvapilo nás, že jsme doslova na každém kroku narážely kromě opic i na varany. A to různých velikostí a barev. K lidem varan moc nejde, ale stejně nebylo dobré se k němu přibližovat.

Byly jsme totiž svědky jednoho boje mezi psem a varanem a ani nás nepřekvapilo, že zvítězil dvakrát menší varan. Šlehal ocasem ze strany na stranu, až to svištělo. Dostat ocasem po tlamě to psisko evidentně nechtělo, a ani se mu nedivím. Pro ránu bičem by si dobrovolně šel jen blázen.

Srí Lanka je neobyčejná v tom, v jaké blízkosti tu zvířata a lidé žijí.

Nemůžu opomenout slony, kteří jsou na Srí Lance snad tím největším lákadlem, co se fauny týče. Slon tu je vysoce ceněný, dalo by se říct, až posvátný. Při různých ceremoniích a rituálech bývá hlavní ozdobou. Populární tu jsou projížďky na slonech, ale to jsme odmítly. Nemám ráda zneužívání zvířat.

Radši jsme si zaplatily výlet do národního parku Minneriya, kde sloni žijí volně. Cesta džípem překrásnou přírodou byla odměnou už sama o sobě, ale když náš řidič zastavil před skupinou asi čtyřiceti tlustokožců, nemohly jsme se vynadívat. Několik slonů se mezi sebou durdilo v jezírku, mláďátka se držela matčiných sukní, nevýslovná nádhera.

Sloni v rezervaci

Po cestách Srí Lankou jsme se kochaly i různými ptáky, hmyzem, prý tu žijí i krokodýli, ale ty jsme neviděly. Za zlatý hřeb výletu ale považuji zážitek se želvami. Nejenže jsme s nimi na jihu ostrova šnorchlovaly, ale navštívily jsme i místní záchranné želví centrum Habadaruwa. O centru jsme se dozvěděly ještě předtím, než jsme na Srí Lanku přiletěly. Před cestou jsme si vyhledaly informace o atraktivních místech, abychom byly zorientované a neztrácely čas bloumáním na místě. A Turtle Centre jsme si na seznam míst k navštívení zapsaly také.

Celkový prostor nebyl nijak závratně velký, ale byl čistý, hezky uspořádaný a bylo znát, že centrum vede ruka spořádaná. Kromě informativní sekce o životním cyklu želv, jejich ohrožení, nepřátelích a možnostech k záchraně, se v prostoru nacházely i nádrže s nemocnými želvami a pískoviště, kde byly aktuálně zahrabány čtyři várky vajíček.

Návštěva Turtle Centre pro mne byla velkým zážitkem.

Od momentu, kdy želva do písku naklade plus mínus sto malých vajíček velikosti pingpongových míčků, do okamžiku vylíhnutí nových želviček uplyne cca šest týdnů. Měly jsme obrovské štěstí, protože ti malí bezbranní tvorečkové se klubali na svět zrovna ve chvíli, kdy jsme se nacházely v areálu. To si člověk nenaplánuje.

Z jamky hluboké zhruba půl metru jim pomáhal zaměstnanec centra, který želvičky vybíral z písku a umisťoval do bazénku, kde pobudou několik dní, než zesílí natolik, aby měly větší šanci zvládnout první kontakt s mořem.

Pár takových už v centru měli a dovolili nám je vypustit do moře. Dostaly jsme do kyblíčku šest potvůrek a mohly je jednu po druhé poslat po svých do vody. Neuvěřitelný zážitek. Vidět ty malé hromádky, jak intuitivně upalují směrem k vodě a peláší, co jim ploutvičky stačí, aby v té vodě byly co nejdřív. Byl to jeden z nejšťastnějších dnů mého života.

...a po nějaké době se vypouštějí do oceánu.

A ten druhý nastal hned den poté. Měly jsme z pekla štěstí na okamžik, kdy jsme byly svědky kladení vajíček do písku. Děje se to převážně po setmění, a když jsme se jednoho dne vracely z večeře v městečku Dikwella, na jednu takovou velikánskou želvu jsme narazily. Želva k samotnému aktu potřebuje hodinu dvě času, takže jsme byly doslova uvězněny před vchodem do ubytování, protože želva se nesmí vyrušit. Ale vůbec nám to nevadilo, naopak. Spatřit na vlastní oči takový zázrak, jakým je kladení želvích vajíček do písku... komu z nás se to podaří?

Srí Lanka je ráj na zemi, to je alespoň pro mě úplně bez debaty. Rozhodně se sem jednou vrátím, tím jsem si jistá.

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz