Můj projekt: přechod Šumavy, 154 km, 5 dnů. V noci na poslední srpnový den mi tak bušilo srdce, že jsem si musela vzít prášek na spaní. Asi se tak těším, jen o tom nevím.
Vycházím od rodičů z Málkova chvíli po osmé, posilněna vajíčky. Hned za první zatáčkou mi zastaví pán, jestli nechci popovézt. Nééé! Jde se docela dobře, a když si na silnici musím připřáhnout fenku Ruby, tak skoro letím. Bohužel, polní cesta, která zde podle mapy měla být, končí v kukuřičném poli. Tak zpět a po silnici, co se dá dělat.
Ve Střelských Hošticích jsem v poledne, ale naštěstí nepotkávám hospodu, a tak pokračuji dál do Horažďovic, kde usedám v půl třetí k výpečkům se zelím naprosto vyčerpaná a hladová. Dělím se s Ruby o knedlíky i kousek masa a v cukrárně o zbytek dortu. Jednou jsme parťáci, tak jakýpak copak. Na večeři jí kupuji kus hovězího žebra a ještě doplňuji vodu.
Nastává chvíle, kdy batoh už nejde zvednout. Od teď už musím vyhlížet stráň nebo lavičku, protože při posledním pokusu jsem byla jak brouček převrácený na záda, který bezmocně máchá nožičkama.
Z Horažďovic se škrábu na hrad Prácheň, ale stojí to za to. Jen kdyby Ruby nevyla na celé okolí, když zmizím na chvilku v kostele. Ovšem v hospodě mě pustila i na záchod a ani neodtáhla stůl, ke kterému byla přivázaná. Za Žihovicemi už hledám místo na stan, ale jako na potvoru jsou buď všude lidi, nebo zorané pole. Nakonec končím na louce u potoka a doufám, že mě z cesty není vidět.
Je! Nějaký výrostek na motorce zastavuje a zkoumavě mě pozoruje. Ale co, mám „ostrého“ psa, když tak ho vypustím. Jdu se umýt do potoka a jejda, uplavalo mi mýdlo. Tak tím jsem s mytím skončila. Odplížím se do stanu, kde už si mezitím ustlala Ruby ve svém apartním oblečku, rozdělíme se o čínskou polévku a jdeme spát.
Úterý 1. září: 31,5 kilometru
Někdo nám sahá na stan, cosi se plíží kolem a hrozně funí. Kdo to proboha řve? Ruby, a ty jako spíš? A je ráno. K snídani vločky zalité teplou vodou, Ruby nechce nic v očekávání věcí příštích. Vyrážíme a hned v první vesnici bloudíme. V další také. Kurňa, to značení stojí za prd! A když si do třetice zacházím v lese skoro tři kilometry, tak pak jdu poctivě od značky ke značce.
Do Sušice mě to táhne přes Chmelnou do děsného kopce, těším se na výhledy a co tu je? Trailová trať pro cyklisty! Po patnácti kilometrech vrazím v Sušici do první hospody a jak již tradice velí, i cukrárna s kávičkou a dortíkem musí být. Musím nabrat síly, tuším, že to nejhorší teprve přijde.
Dostat se ze Sušice na Dobrou Vodu je jeden obrovský kopec. Ale je tu krásně. Občas se odnikud zjeví samota, kde žijí lidé, pasou se ovečky a krávy a pak zase dlouho nic. Z Hartmanic už se opravdu plazím a kdybych natáhla ruku, dotknu se snad cesty před sebou. Co cesty, asfaltky! Ale vidina teplé sprchy u přátel Miliho a Janiny mě žene vpřed. Čeká mě vřelé přivítání, teď už jen postavit stan a můžu do tepla.
Jenže Ruby musí zůstat venku, a i když se jí snažím ukázat teplé místečko ve stanu, tak celou dobu krouží kolem baráku, stojí na zadních, žádostivě nakukuje do okna, jestli je panička naživu a fňuká. Já se cpu výbornou smaženicí, pomáhám čistit dva koše pravých hřibů a je dobře. Po desáté se odbelhám i s Ruby do stanu a ejhle! Ona je docela zima. Ruby má sice obleček, ale ještě na ní navlíkám pláštěnku od batohu. Vzhledem k tomu, že jí má na sobě i ráno, tak jí asi fakt zima byla.
Ruby svou paničku celou cestu statečně následovala, ale i ona měla večer dost.
Středa 3. září: 28 kilometrů, převýšení 1000 metrů
Dnes mělo celý den pršet a ani kapka. Vychází sluníčko, pode mnou se valí mlha a chystá se krásný den. Vyrážíme směr Prášily, cpu se malinami, kochám se, ale co to? Jé hřib, velký jako moje hlava. A další! A támhle taky! To bolí, jen tak procházet alejemi hřibů a nechat je tady.
Po obědě a tradiční cukrárně v Prášilech, kde Ruby dostává od paní půlku větrníku, takže se s ní nemusím dělit o svůj, míříme na Prášilské jezero a Poledník. Potkávám pána, který mě propichuje zkoumavým pohledem a nakonec mi oznamuje: já vás už viděl! Kousek za Sušicí! Co děláte tady? A také míjím výletníky, kteří táhnou dolů plné bundy hřibů.
U jezera jsme celkem tři a na Poledníku také. Tomu říkám nával. Teď už jen dvanáct kilometrů z kopce na Modravu a mám to dnes za sebou. Z kopce sice jo, ale po asfaltu. Jak tohle bolí! Ještě že mě pan doktor naučil aktivovat si nohy, tudíž nemám křeče, na které trpím. Cestou poslouchám audio o sériovém vrahovi, který svým obětem vytrhl zubama ohryzek, snědl ho a vysál z nich krev. Doufám, že na tom nouzovém nocovišti nebudu sama.
A nejsem. Je tu asi pět stanů a většinou samé holky. Jdu do řeky spáchat hygienu, ale jen tak lehce. Namočit nohy a obličej, sníst paštiku ze sóji s houskou a zalézt do stanu. Děvče vedle mne říká, že už v noci mrzne, tak dnes Ruby balím i do své bundy, pláštěnky, mikiny a ještě celou do pláštěnky od batohu a doufám, že nezmrzne. Ta lehne a neví o světě. Já o něm možná vědět budu, protože spíme na dřevěných odštěpcích a bez karimatky mi to připomíná fakírovo lože.
Čtvrtek 3. září: 33,1 kilometru, převýšení 770 metrů
Vstávání do mrazu je fakt nechutné. Na stanu je jinovatka, Ruby vykukuje zpod pláštěnky a už vím, proč jsme se k sobě v noci tak tiskly. Ovšem večer se také nevyvíjel úplně podle mých představ. Se setměním se na nocoviště nahrnula partička postarších pánů, ale Ruby si naštěstí hned zjednala respekt. Jen furt mudrovali, jak může být ten pes velký, když se do toho stanu sotva vejde člověk. Netušili, že malý člověk má velkého psa.
Jeden z nich si pár centimetrů ode mne začal budovat přístřešek. Při každém jeho kroku se otřásla zem a hlava mi nadskočila. Pak mne pojalo zlé podezření a zeptala jsem se, zda náhodou nechrápe. Prý ne. Měl pravdu, protože tyhle zvuky se tak nazvat nedaly. Za hlubokým hrdelním chrápnutím se neslo hlasité sténání ukončené mluveným slovem a jemným prdíkem. Není nad kempy!
Snídám ve spacáku a do stanu se začíná opírat sluníčko. Už musím vylézt, čeká nás krásný den. Věci se dějí. Díky tomu, že hledám víčko od petky, které nenajdu, tak najdu svou nabíječku od hodinek, kterou nehledám. Leží na zemi mezi odštěpky. Vyrážím směr prameny Vltavy, ale cesta je buď asfaltka nebo štěrk, fakt nuda.
Konečně scházím z Bučiny na Knížecí pláně, kde mě čeká zasloužený oběd. Cestou potkávám spoustu cyklistů, a to nebaví mě ani Ruby. Z Knížecích plání volím červenou značku, sice je to do Strážného o pět kiláků delší, ale cesta je překrásná. Nádherné pastviny, krávy střídají ovečky a já mám jen jediný problém. Nahoře na pláních se mě zeptal jeden mladík, kam jdu a já mám od té chvíle pocit, že mě pronásleduje a chce znásilnit. Pořád se ohlížím a přemýšlím, co si počít.
Před sedmou jsem na nocovišti nad Strážným, ale ouvej, nemám skoro žádnou vodu. Naštěstí jsou všichni spolunocležníci hodní a skládají kapku ke kapce, až mám plnou láhev.
Pátek 4. září: 32,3 kilometru, převýšení 563 metrů
Už nikdy bez karimatky! Jak strašně bolí každý sebemenší pohyb, když ležíš na tvrdé zemi. Ale když se ráno budím, nebolí nic. Cest ze Strážného na Plešné jezero je více, takže nakonec zabloudím. Naštěstí se zjevují kouzelné babičky s mapou.
Ve Stožci si dávám lišky se špeclemi, dobíjím aspoň hodinky a hurá po silnici na Černý kříž. Na Jeleních vrchách se dělím s Ruby o párek, čučím do sluníčka, lízám nanuk a nikam se mi nechce. Na Plešné jezero vede zase asfaltka, nohy sténají, asi jsem si natáhla lýtkový sval.
Nad jezerem zapadá sluníčko, vážky bzučí a na větvi mě sleduje ptáček. Nikde nikdo, zázrak! Rychle se svlékám a lehám si do vody. To je ale pocit, se po třech dnech trošku umýt. Za chvilku přichází mladík, vypadá to, že se bude také koupat, ale vzdává to. Prý je to zakázané. Opravdu?
Scházíme společně k nocovišti, které se za chvilku zaplňuje lidmi. Končí nám poslední den putování. I když to bylo náročné, tělo se vzpouzelo a bolelo, stálo to za to.
Sobota 5. září: 33 kilometrů, převýšení 580 metrů
Budím se do krásného dne a jako vždy vyrážím v 8:10, teď už jen směr dolů a dolů do Nové Pece. Je mi tak nostalgicky, že cesta končí, ale věřím, že to nebylo naposledy. Jsem tak plná energie, že bych šla nejraději dál a dál a dál.
Po devíti kilometrech jsem v Peci a jdu si zaplavat do Lipna. Ne že by se mi tak chtělo, ale přece jen je nějaká hygiena potřeba. K obědu mám konečně smažák s hranolky a pak už jen kochací cesta vláčkem k našim.
PS: V neděli se vracím na místo činu do Prášil a přinesu patnáct kilogramů praváků. Počkali tam na mě.
