O pouti do Santiaga de Compostela jsem se poprvé dozvěděla z knížky od Paula Coelha. Celá ta myšlenka projít několik set kilometrů s batohem na zádech mě nadchla, a jelikož mám stejně naladěné kamarády, netrvalo dlouho a našla jsem parťačku na cestu.
S kamarádkou jsme si vybraly pobřežní trasu z Porta do Santiaga, která je dlouhá přibližně 300 kilometrů. Neplánovaly jsme denně ujít víc než tři desítky kilometrů, tudíž by nám vymezené dva týdny měly bohatě stačit.
Do krosen jsme sbalily jen to opravdu nejnutnější, neměly jsme zájem nosit s sebou denně na zádech celou domácnost. Dalo by se říct, že nám víc než půlku batohu zabíraly spacáky, které jsme si vzaly teplejší, protože jsme plánovaly spát hodně pod širým nebem. Stan jsme nakonec ze seznamu věcí vyloučily, byl srpen a šance na nepřízeň počasí byly minimální. Kdyby bylo nejhůř, vždy tu byla možnost přespat v poutnických ubytovnách, jichž se na každé trase vyskytovalo jako máku.
V portské katedrále jsme si pořídily průkaz poutníka, do něhož bylo záhodno sbírat razítka z cest, a to minimálně dvakrát denně, aby nám pak celou pouť v Santiagu uznali. Jakýsi důkaz, že jsme trasu podnikly poctivě. A pak už nám nic nestálo v cestě.
Na to, že bylo léto a prázdniny v plném proudu, nepanovalo vůbec žádné parno, které by nám komplikovalo chůzi. Orientovaly jsme se podle žlutých šipek, které se nacházely buď namalované na zemi, nebo na sloupech a zdech domů. Bylo to snadné.
Cestu do Santiaga de Compostela ukazují žluté šipky.
A když jsme se zapovídaly a ztratily směr, stačilo se zeptat místních a všichni nás ochotně nasměrovali na správnou trasu. Každý z obyvatel věděl kudy tudy. Aby taky ne. Poutníků do Santiaga jsou ročně statisíce.
Když jsme se vymotaly z města, odměnou pro nás byly nádherné přírodní scenérie. Pole a rozkvetlé louky, bohaté lesy a malebné vísky. Slunce nad hlavou a vítr ve vlasech, čerstvý přímořský vánek. Šlapalo nám to skoro samo, i když bylo občas nutné dát si pauzu a ulevit namáhaným chodidlům.
Výběru bot jsem se bála skoro nejvíc. Ze zkušeností známých, kteří už Camino de Santiago kdysi absolvovali, jsme věděly, že je potřeba mít s sebou dostatečnou zásobu náplastí na puchýře, které se dříve či později dostaví.
První noc jsme se rozhodly strávit pod hvězdami. Popravdě jsme neměly moc na vybranou, protože jsme si před cestou nevyhlédly žádný poutnický hostel a ve chvíli, kdy už na nás šla únava, byla nejbližší ubytovna vzdálená asi sedm kilometrů. Natáhly jsme tedy plachty, karimatky, rozbalily spacáky a připravily se na první noc pod širákem.
Pro obě z nás to bylo vůbec poprvé. A musím přiznat, že jsme toho tu noc moc nenaspaly. Neustále nás rušili komáři nebo kolem nás praskaly větvičky, takže jsme se snažily nedutat a obě jsme si oddechly, že už svítá. Ale spokojené, že jsme to zvládly, jsme byly na maximum.
První trable ovšem na sebe nenechaly dlouho čekat. Povedlo se mi v lese špatně našlápnout, a zřejmě jsem si skřípla nějaký nerv uvnitř nártu, takže mě každý krok dost bolel. Byl to pech, takhle ze začátku pouti, ale musela jsem se vzchopit a pokračovat dál. Nepomáhalo nohu ovázat ani smočit v chladném potoce. Chvilku jsem zkoušela jít i bosa, nebo našlapávat jen na špičku. Všechny možnosti pomohly jen dočasně. A takhle to pokračovalo další tři čtyři dny. Chodit denně dvacet kilometrů s chromou nohou, to není legrace. Ale podobně si Camino částečně odkulhá většina poutníků.
Přestože ubytovny pro třicet poutníků mají svá úskalí, plánovaly cestovatelky v druhé polovině cesty vždy přespání pod střechou.
Pár dalších nocí jsme přespaly v hostelech, kde jsme se potkaly se spoustou dalších chodců. Byli to lidé různých národností, všech věkových skupin, ale všechny do jednoho spojovala pouť.
Původně je tato cesta podnikána z náboženských důvodů a jejím patronem je apoštol svatý Jakub. V dnešní době už se jedná spíše o moderní způsob trávení dovolené, poznávání nových míst a návrat k přírodě. Bylo zajímavé vyslechnout si jednotlivé pohnutky, které naše spolupoutníky vedly k rozhodnutí dojít do Santiaga. Co se týče nás dvou, my jsme byly přesně ta skupina, o níž jsem se zmínila výše – novodobá forma dovolené.
Kudy do Santiaga? Přece po žluté.
Zpestřením celé cesty bylo sbírání razítek. Byla k mání v místních krčmách, v ubytovnách, v hostelech a někdy i jen tak v lese u trempského zastavení. Občas se žádné z těchto míst neobjevilo třeba i patnáct kilometrů, takže nás sem tam i překvapila nervozita, že za daný den nezískáme potřebné dva štemply. Ale nakonec jsme to vždycky nějak zvládly a nezřídka jsme za den pochytily razítek třeba i pět.
Někdy nám ty inkoustové obrázky samy padaly do klína, když nás místní už z dálky vítaly s razítkem v ruce. Celkově nás mile překvapoval přístup místních obyvatel, a to jak v Portugalsku, tak následně i ve Španělsku. Starší generace to prožívala mnohem intenzivněji, ale povzbuzovali nás veskrze všichni, koho jsme cestou pozdravily nebo poprosily o radu. Kolikrát nám lidé sami ukazovali cestu. Bylo to moc milé a rozhodně se vyplatilo se dopředu naučit pár základních portugalských i španělských slovíček.
Celá cesta vede krásnou krajinou, ať už tou přírodní, nebo zastavěnou.
Naše druhá noc bez střechy nad hlavou se udála neplánovaně a popravdě nevítaně. Měly jsme ten den za sebou více než třicet kilometrů a bolel nás celý člověk. Bylo po sedmé hodině večer a ve městečku už nebylo žádné ubytování k mání. Ač jsme se snažily najít nocleh i v soukromí přes různé aplikace, neuspěly jsme. Byly jsme tedy nuceny přenocovat v parku, jediném to zeleném místě. Bohužel pro nás ale byla zrovna sobota a veškerá ovíněná omladina se rozhodla jít na after party právě k nám.
Ve spacácích jsme coby domnělí bezdomovci div nedostaly výprask, ale na poslední chvíli si mládež uvědomila, že jsme jen neškodné holky. Co si budeme vykládat, byla to noc hrůzy.
Hned ráno jsme si všechny svršky rychle naskládaly do krosen a nechaly se loďkou převézt na druhou stranu řeky, na španělskou hranici. Musely jsme takto časně zrána ujít ještě asi deset kilometrů, než se objevila první kavárna a tekoucí voda, abychom se po skoro probdělé noci daly jakž takž do pořádku. Byly jsme nucené také přepnout z portugalského obrigada na španělské gracias a s čistou hlavou a pořádně velkým kafem v žaludku jsme pokračovaly v cestě.
Žluté šipky byly na domech, na zemi, na sloupcích. Všechny neomylně směřují do Santiaga.
Osud tomu chtěl, že jsme hned následující noc, po necelých dvaceti mílích chůze, skládaly hlavu znovu jen tak na divoko. Sice trošku mrholilo, ale vedle nás šuměl oceán a pásly se krávy, takže jsme si spacáky přikryly celtou a doufaly, že se počasí umoudří. O dvě hodiny později ale déšť nabral na síle, a ač jsme se snažily, jak chtěly, nemohly jsme zabránit tomu, aby nám do všech našich věcí nenatekla voda. Bylo skoro deset večer, poutnická ubytovna v nedohlednu a lilo jako z konve. I kdybychom našly nějaký most, v suchu bychom tu noc rozhodně nespaly.
Nakonec jsme napůl zoufalé a napůl vyčerpané našly hotel, kde jsme mohly rozvěsit všechno mokré prádlo a celkem promrzlé si lehnout do čistých peřin. Byl to nepříjemný výdaj v našich přiškrcených rozpočtech, ale v tu chvíli jsme byly vděčné za tento azyl.
Ráno nebylo počasí o nic moudřejší a předpověď také neslibovala zlepšení. Rozhodly jsme se popojet do další destinace autobusem. Zaprvé ulevit bolavým nohám a za druhé mít čas všechno přeprat a vysušit. Nakonec to bylo to nejlepší řešení a neměly jsme pocit viny, že si zlehčujeme cestu. Ten den bychom z chození stejně byly otrávené a koneckonců šlo o dovolenou a ne o mučednictví.
Přesto nás ani v příštích dnech déšť spíše neopustil, nepřízni počasí jsme se nevyhnuly. Ale už se nám šlo o poznání s lehčím srdcem, přece jen už jsme se blížily k cíli. A na jednom jsme se shodly – už žádné spaní v přírodě. Dopředu jsme si naplánovaly noclehy, takže jsme každý den došly přesně tam, kam jsme dojít chtěly. Způsobu „půjdeme tak dlouho, dokud budeme moci a pak někde přespíme“ jsme daly vale.
Poutnice ke konci cesty chytily energii a dobrou náladu a užívaly si každý krok.
Ono spát v poutnických hostelech v místnosti se třiceti palandami má něco do sebe. Přespávají tam všichni se stejným cílem a je tedy spousta příležitostí k navázání hovoru a nových přátelství. A někdy je to i na obtíž, když některý z poutníků chrápe, jako kdyby řezal dříví, a kvůli němu se dalších čtyřicet lidí nevyspí. Ale to ke Caminu patří.
Závěrečné dny i kilometry už byly lehoučké jako pírko. Nadnášel nás pocit, že už brzy dorazíme do cíle a skoro jsme slyšely i finální zvony. Užívaly jsme si každý krok, jako by to byl poslední. Sem tam jsme si natrhaly ostružiny nebo fíky, kochaly se dechberoucími výhledy a zdravily každou ovečku i pocestného.
Pro nás obě bylo celkem překvapivé, že přestože jsme spolu trávily dvacet čtyři hodin denně, čtrnáct dní v kuse, nedostavila se žádná ponorka a pořád jsme si měly o čem povídat. Častokrát jsme šly několik hodin i beze slov a byly jen se svými myšlenkami. A přesto nám bylo báječně. Vybrat si dobrého parťáka je základ.
Ale vždy je možnost podniknout tuto náročnou cestu sám. Ostatně sólo poutníků jsme potkávaly desítky.
Ke katedrále v Santiagu jsme došly o den dřív, než bylo v plánu. Přestože jsme byly unavené a měly za sebou skoro třicet dva kilometrů, rozhodly jsme se dojít do finiše. Sil jsme měly habaděj. Do cíle jsme doslova doběhly. Byl to neuvěřitelný pocit ocitnout se po čtrnácti dnech na nohách konečně na konci. Všechny ty strasti a bolesti, co nás cestou potkaly, zastínil pocit vítězství. Satisfakce, že jsme to zvládly a nevzdaly se. Štěstí, že jsme vytrvalé a silné a že nás žádná překážka nezastaví. To byl pocit k nezaplacení.
Určitě chceme tuto pouť podniknout znovu, ale jinou trasou. A toužíme strávit víc nocí v přírodě. Tentokrát ale se stanem, do něhož neprší, a přibalíme i nějaký ten ešus a zapalovač, abychom se nadlábly u ohně. To splynutí s přírodou je z celé cesty snad tou největší radostí.
