V Kolumbii jsem strávil dva měsíce cestováním na vlastní pěst. Prošel jsem ji křížem krážem a zažil mnoho netradičních situací.
Kolumbie je s Brazílií zemí s největším počtem ekosystémů na světě. Najdete tam vše od pouště přes amazonskou džungli až po ledovcové hory. A také tam lze vidět tzv. páramo, což je ekosystém, který se vyskytuje jen v několika zemích na světě. V Kolumbii konkrétně buď poblíž Mongui,nebo v horách u jezera Otún.
Jelikož Kolumbie není příliš cestovatelsky populární zemí, nemají zde síť turistických cest v horách, natož podrobnější mapy. Nacházím se v městečku Manizales a hledám průvodce na jeden den. V cestovních agenturách mi říkají, že to je „muy simple“, že se ztratit nemohu a že mi zařídí odvoz a domluví ubytování u jedné rodiny v horách (předávají mi její GPS souřadnice).
Následující den ráno tedy nasedám do minivanu, který mě po několika hodinách vyhodí u jakési brány ve čtyřech tisících metrech nad mořem. Zapínám mapy v telefonu a jdu směrem k jezeru. Po dvou hodinách chůze se již přede mnou otevírá pohled na jezero a scenérie jako z jiného světa.
V Evropě jsou v této nadmořské výšce k vidění jenom sníh, led a kameny. Zde se rozprostírají lány stovek a tisíců majestátních rostlin, které jsou často vyšší než já. Vypadá to jako invaze z knihy Den trifidů. Tento neuvěřitelný obraz je ještě umocněn tím, že vše vychutnávám naprosto sám, nikde ani noha. Za celý den trekování vidím jen v dálce jezdce na koni.
Dlouhou chvíli se kochám a pak zadám koordináty svého ubytování do map v telefonu a jdu daným směrem (cesty v mapách vidět nejsou). Prodírám se několik hodin cestičkami pro zvěř, které se různě rozpojují a zase slučují, nakonec, světe div se, k večeru zahlédnu nějaká stavení. V jednom z nich mě naštěstí očekávají, ukáží mi postel v uklizeném chlívku a začnou připravovat jednoduchou večeři. Děti se mezitím předvádí tím, jak umí jezdit na prasatech.
Salento Salento je malebné městečko v Kolumbii. Mezi turisty je populární především díky nedalekému údolí Valle de Cocora, kde roste nejvyšší palma na světě, která má výšku až úctyhodných šedesát metrů. Výhled na toto údolí, plné zmíněných palem, je nezapomenutelným zážitkem.
V údolí Valle de Cocora roste nejvyšší palma na světě, která má výšku až úctyhodných šedesát metrů.
Salento je ovšem známé i tím, že si tam lze zahrát kolumbijský „hospodský“ sport, který prý nejvíce rozšířily pivní společnosti: tejo. S několika turisty jsem se domluvil, že toto si musíme zkusit zahrát a večer už vyrážíme do místní „herny“, která vypadá jako obrovská stodola.
Tejo je takový vybuchující petanque. Na hrací ploše je podkova, na které jsou rozmístěné malé sáčky se střelným prachem. Hráči se snaží trefit železným diskem do kovového prstence, v ideálním případě dojde k výbuchu. Celé je to velmi vykutálená hra, při které se hodně pije a ovínění hráči se královsky baví častými explozemi.
Když si na ubytování povídám s majitelkou, zmíní se, že v pátek jsou v Panaca carrera de chanchos (závody prasat). V turistických průvodcích o tom není nikde ani zmínka, tam nesmím chybět. Panaca je jakýsi velký zemědělský zábavní park určený zejména pro děti. Ve čtyři odpoledne začíná na hlavním stadionu show, kvůli které jsem sem dorazil. Kolumbijci jsou velmi hraví, rádi tancují a milují estrády. Sešlo se tam na 400 až 500 lidí a probíhá tam něco na způsob našich silvestrovských estrád, kdy se však občas k tanci přidá většina obecenstva.
Najednou se uvaděč zeptá, zda nejsou přítomni nějací cizinci. Byl jsem tam jediný z jiného kontinentu. Dále se ptá: „Odkud jsi?“ Odpovím: „Z České republiky.“ On na to: „Dámy a pánové, tento člověk sem přijel až z České Republiky, aby viděl závody prasat.“ Nebylo co dodat, byl jsem odhalen. Následně mi zahráli písničku, při které mi všichni tleskali a pokukovali při tom po mně, zda se bavím stejně dobře jako oni.
V pátek proběhly v Panaca carrera de chanchos - závody prasat. Čuníci jsou oblíbení, jezdí tu na nich děti.
Po chvíli už malá prasátka několikrát obíhala překážkovou dráhu, obecenstvo fandilo jak na fotbale. Bylo to velmi roztomilé, určitě to stojí za návštěvu.
Ztracené město v džungli (La Ciudad Perdida)
V Kolumbii jsem měl to štěstí, že vláda před několika lety uzavřela příměří s FARC (Kolumbijská povstalecká organizace). Mohl jsem tedy navštívit i místa na jejich území, kam turisté dlouho nesměli.
Jedním z těchto míst, o kterých se většinou v jiných cestopisech o Kolumbii nedočteme, je La Ciudad Perdida. Někteří o něm mluví jako o kolumbijském Machu Picchu v džungli. Toto tvrzení je potřeba brát značně s nadsázkou. Jde o rozsáhlé ruiny starověké civilizace objevené před čtyřiceti lety uprostřed džungle lovci pokladů. Lze se tam podívat jen s průvodcem.
Samotný trek džunglí tam i zpět zabere čtyři až pět dní. Je to náročnější a daleko dobrodružnější než chození po horách. Překonávají se i větší výškové rozdíly, při kterých se člověk škrábe nahoru po strmých svazích hlubokým blátem. A když už je konečně nahoře, teprve začne náročná a zábavná část, nevyválet se v blátě při cestě dolů po kluzkém svahu (trekové hole jsou zde nadmíru užitečné).
Vyválel se v tom někdy každý. Přesněji řečeno každý až na naše průvodce z domorodého kmene Tairona, kteří to celé absolvovali v žabkách nebo nazouvácích. Navíc je v oblasti stoprocentní vlhkost, nikdy jsem se tolik nekoupal ve vlastním potu. Lidé se většinou v džungli bojí přívalových dešťů, zde přišly vždy okolo poledne a byly vysvobozením.
Klasická doporučení do pralesa, tj. nosit dlouhé světlé rukávy a nohavice, po chvíli každý ignoroval. Sám jsem přešel na plavky a triko, které rychle schnou, lehce se čistí od všudypřítomného bláta a ve kterých nevadí skočit do řeky, když je po cestě. Když zrovna nepršely provazy vody, tak jsem na sebe občas stříkl silný repelent.
Celé toto vyprávění by mohlo působit dojmem, jako bych se čtenáře snažil odradit, ale právě naopak. Mám rád dobrodružství a samotný trek džunglí jsem si užil ohromně.
Ztracené město La Ciudad Perdida je kolumbijské Machu Picchu.
Pod samotným La Ciudad Perdida jsou připravené dřevěné boudy na přespání u řeky. Doporučuji se dobře vyspat, protože k samotným ruinám vede 1 200 schodů. Na výstup vstáváme ještě před východem slunce, všichni se automaticky nastříkají repelentem, a protože většina chce stoupat nalehko bez batohu, neberou si repelent s sebou.
Jako kdyby všichni komáři v širokém okolí věděli, že turisté na schodech repelent vypotí a téměř nikdo ho s sebou nemá, nahoře jsou komárů vskutku mračna. Ruiny jsou ovšem impozantní a máme štěstí i na dechberoucí výhledy.
Selfie s kulometem
Přestože vláda má dohodu s FARC, všechna turistická místa, kam se dříve nesmělo, hlídá po zuby ozbrojená armáda. Takže koketní Kolumbijci bez problému půjčují děvčatům lehký kulomet (ne samopal, opravdu kulomet) na ta nejlepší selfíčka ze Ztraceného města.
Při cestě zpět asi tři kilometry daleko od kempovacího místa zjišťuji, že jsem si tam nechal drahé dioptrické brýle. Ihned alarmuji skupinu, že se vracím a průvodce mi s sebou půjčí asi osmiletého domorodého klučinu.
Běžíme džunglí, brodíme se řekami, jezdíme blátem, nevěřil jsem, že se lze ještě více zpotit. Brýle jsem opravdu našel a hurá na tu samou cestu zpět, teď už začal i poctivý pralesní přívalový déšť. Skupina naštěstí nebyla moc rychlá, tak jsme ji po pěti kilometrech dohnali na vrcholu prvního většího kopce.
Na památku jsem si klučinou musel udělat fotku, v džungli je v těch nazouvácích rychlý jako démon.
Čtenář Stanislav Fajt a jeho hbitý osmiletý průvodce, který se džunglí v žabkách pohybuje jako démon.
