Přišel podzim roku 2015 a s bratrem jsme tradičně jako každý rok chtěli za dobrodružstvím do světa. Po Jižní Americe jsme zamířili do jihovýchodní Asie. Trasa byla jasná, a to dostat se ze Singapuru do Bangkoku. Tentokrát jsme vzali moji kolegyni Elišku.
Začátkem listopadu jsme vyrazili z Prahy přes Londýn do Singapuru. Unaveni z dvanáctihodinové cesty jsme se večer konečně dostali do Chinatownu, kde jsme měli zamluvený hostel.
Singapur patří k nejdražším městům na světě. Jednoduchý pokoj v hostelu stál kolem 700 korun na hlavu a noc se snídaní. Ráj to není ani pro české pivaře, pivo tu stojí zhruba 130 korun (8 singapurských dolarů) a v obchodech to není o mnoho méně (6,4 SGD). K dostání je kromě značky Heineken také domácí Tiger, japonské Asahi nebo thajská Singha.
 |
Jídlo je tu rozmanité a pestré. Kdo má malý hlad, může si dát špízky na špejli (satay), kdo vetší, ocení třeba nudle nebo rýži s mořskými plody či masem a zeleninou. Cena za hlavní chod se pohybuje kolem 200 korun. U některých stánků na ulicích je cítit podivný zápach. Jde o durian, silně páchnoucí ovoce. Koupil jsem si balení durianových bonbónů, abych zkusil, jak to chutná. Byla to fakt síla, chuťově to bylo něco mezi česnekem, exkrementem a hnilobou. Nedivím se, že se s tím nesmí do metra. Já jsem se mezi fanoušky tohoto druhu ovoce rozhodně nezařadil, hnilobnou pachuť jsem cítil ještě asi dvě hodiny.
K ochlazení je v Singapuru k dispozici ucházející veřejná pláž, a to na ostrově Sentosa. Kousek za městem se také nachází zoo, kde mají i ohrožené pandy, je možné zde spatřit také krokodýly a další zvířata.
Počasí bylo ovlivněno končícím monzunovým obdobím, a tak se z nebe čas od času snášely proudy vody. Kromě toho zde panuje vysoká vlhkost vzduchu. Časový posun oproti Praze činí plus 8 hodin, a tak jsme toho první tři dny moc nenaspali.
V Singapuru je nejlepším dopravním prostředkem metro (MRT), jeho síť je hustá a není problém se dostat kamkoliv. Metro a vůbec celý Singapur jsou čisté. V ulicích téměř neexistují zácpy, protože na koupi auta je tu speciální taxa (mezinárodní srovnávač cen numbeo.com udává cenu za VW Golf 1.4 ve výši 2,2 miliony korun!). Bezdomovci tu sice nějací jsou, ale není jich mnoho.
Singapuřané si zakládají na tom, aby byli dobře oblečeni. Mohou si dovolit ty nejluxusnější světové značky oblečení a bylo to na nich vidět. V centru se nachází také mnoho známých hotelů. Jedním z nejzajímavějších je Marina Bay, kde se ubytovaly mnohé globální celebrity. Za 450 korun tu můžete vyjet na vyhlídkovou plošinu, která sousedí s vyhlášeným bazénem, neubytovaní hosté do něj však přístup nemají. Samotný výhled však stojí za to.
Pro milovníky tradic je tu pak známý hotel v koloniálním stylu Raffles. Z nábřeží u Mariny Bay je perfektně vidět „singapurská skyline“, která večer září pestrými barvami. Kousek od hotelu se nachází i tribuna a část okruhu pro závody F1.
Malajsijská Melaka
V Singapuru jsme strávili tři nádherné dny. Příští stanicí byla Melaka, která se nachází v Malajsii. Cesta autobusem nám trvala asi čtyři hodiny. Melaka je město, které je zapsáno v seznamu UNESCO. Je to takový zvláštní mix, vedle křesťanského kostela tu najdeme i tradiční čínské chrámy. Jezdí tu také kýčovité cyklorikši, které večer svítí a blikají všemožnými barvami.
Večer jsme navštívili jednu lepší restauraci a poté si dali v Hard Rock Café pivo, které zde stojí stejně jako v Singapuru. Alespoň že ceny hlavních pokrmů klesly. Já si dal japonské točené Asahi za 23 ringitů, což je asi 130 korun, a nebyl to ani půllitr. V Melace nebyl důvod se zdržovat déle než noc, byl čas vyrazit do hlavního města Malajsie Kuala Lumpuru.
Kýčovité riški v Malajsii
Město není tak čisté jako Singapur, je trochu omšelejší, a řeka, která teče v centru, připomíná stoku. A je zde také více pochybných individuí a aut, vládne zde takový typický asijský humbuk. K dispozici je metro i nadzemní monorail.
Navštívili jsme pochopitelně Petronas Towers, nejvyšší budovy v Malajsii, a výhled z nich byl impozantní. Brácha ještě navíc navštívil televizní věž Menara, která podle něj poskytuje možná ještě lepší výhled než Petronas.
Pár kilometrů za městem se pak nachází Batu Caves – známé poutní místo hindů. Uvnitř jeskyně je sice chrám, ale moc čisto tam nebylo, všude se válely odpadky a pohybovali všudypřítomní makakové. Ve městě je i pěkné koloniální nádraží, mešita nebo botanická zahrada.
Slunečné ostrovy Penang a Langkawi
Velkých měst už bylo dost, nadešel čas se přesunout na pláže za sluncem. A tak jsme se vydali na ostrov Penang, který je také proslulý dobrou kuchyní. Cesta autobusem z hlavního nádraží zabrala asi čtyři hodiny. Z nádraží v George Townu, což je hlavní město ostrova, bylo nutné jet asi dvacet minut taxíkem (můžete jet i městským autobusem, ale cesta trvá mnohem déle) do letoviska Batu Ferringhi, které je nevelkým resortem s pěknou pláží.
Turistů zde moc nebylo. Kromě plážového povalování je zde možný i „tropický treking“ v džungli v národním parku Penang. Ten jsme zkusili i my a došli jsme alespoň tři kilometry na téměř pustou „Monkey Beach“. Na ostrově jsme také navštívili nedaleký George Town, kde je možnost vyjet lanovkou na hlavní vrchol Bukit Bendera, ze kterého uvidíte část ostrova a pevninu. Nachází se zde i buddhistický chrámový komplex.
Evropské, muslimské a asijské vlivy z tohoto místa dělají unikátní mix kultur. Velmi pestrá je také místní kuchyně.
Po pár dnech přišel čas zvednout kotvy. Starou bárkou jsme se vydali na další ostrov, a tím bylo Langkawi. Z přístavu jsme pak asi po dvacetiminutové jízdě taxíkem dorazili do resortu Pantai Cenang, kde jsme se ubytovali v levném motelu. Langkawi je duty-free zónou. Milovníkům alkoholu ostrov vřele doporučuji, neboť je úžasně levný. A také je zde dost restaurací. V porovnání se Singapurem (i s pevninskou Malajsií) jsou ceny jídla a hlavně pití neuvěřitelně nízké.
Musím s vámi sdílet i jednu dost nepříjemnou plážovou příhodu. Voda je tu u břehu mělká a já a Eli jsme šli na konec mělčiny zjistit, kam až se dostaneme. Došli jsme sice na konec, ale začal nás unášet proud. Od břehu jsme byli docela daleko a já se začal bát, že se utopím. Rozhodli jsme se, že zpět zkusíme plavat. Že to byl nesmysl, jsem si uvědomil už po pár okamžicích. Řekl jsem si, že je to špatné, a po chvíli začalo neúprosné volání o pomoc.
Řval jsem na Eli, jestli už cítí zem. Eli pořád dno necítila, přičemž byla nejméně dvacet metrů přede mnou. Moje plavecké schopnosti nejsou nic moc, začínal jsme panikařit a v duchu jsem se loučil se životem. Ale stal se zázrak, mé volání zaslechla jedna paní a řekla to chlápkovi na skútru, který právě dorazil ke břehu. Vyzvedl nejdříve Eli a pak i mě. I takové umí být moře – nejen krásné, ale i zrádné a nesmlouvavé. Zbytek dne jsme pak raději strávili v bazénu.
Na ostrově se nachází také lanová dráha s vyhlídkou na celý ostrov. I tam jsme se vydali. Je tam i Skybridge, což je most mezi dvěma skalami umístěný asi 600 metrů nad mořem.
Thajsko a Koh Lipe
Langkawi bylo pěkné, po třech dnech jsme se však museli rozloučit nejen s ostrovem, ale také s Malajsií. Náš příští cíl se nacházel už v Thajsku. Koh Lipe je malý, ale krásný ostrůvek v Andamanském moři. Jeho součástí je národní park, kde platí se vstupné ve výši 200 bahtů, tedy asi 120 korun.
Z jednoho konce ostrova na druhý to pěšky trvá asi třicet minut. Auta tu nejezdí, jen motorky. Na promenádě Walking Street, kterou lemují bary, restaurace a obchůdky, se člověk může občerstvovat co hrdlo ráčí. Dojem trochu kazí odpadky ve středu ostrova, ve vnitrozemí se nacházejí také plechové příbytky místních.
Ale co je důležité, pláže jsou zde čisté a voda průzračná, což připomíná ráj. Z ráje jsme pak rychločlunem absolvovali čtyřhodinovou plavbu na ostrov Phi Phi, který byl těžce zasažen vlnou tsunami v roce 2004, jejíž následky lze spatřit dodnes. Phi Phi je větší resort a taková pohoda jako na Lipe tu není. Pláž navíc ráno s odlivem ustupuje.
Vydali jsme se na nejvyšší bod ostrova – Phi View Point. Na ten také navádí ukazatele v případě hrozby tsunami. Podnikli jsme i jeden výlet na člunu, a to na ostrov Ko Phi Phi Le, kde se natáčel film Pláž. A ano, byl přeplněn turisty z celého světa. Z Phi Phi se následně plulo na pevninu do města Krabi, které by se dalo označit jako základna pro cestovatele, kteří míří na přilehlé ostrovy. Chtěli jsme se vypravit k buddhistickému chrámu na vrcholku hory (Wat Tham Suea), nicméně celodenní déšť nás zastavil. Prošli jsme tak pouze tržiště, kde nám nabízeli vše možné, včetně larev, sušeného hmyzu a dalších specialit.
Thajská tepající metropole
V Krabi jsme strávili jednu noc. Příští ráno jsme se vydali taxíkem na letiště, odkud jsme letěli do víru velkoměsta, do proklínaného i milovaného Bangkoku, kde jsme si zamluvili bytový apartmán nedaleko výškového hotelu Bayoke Tower. Součástí našeho ubytování byl i střešní bazén s pěkným výhledem na obrovitou městskou džungli. Krásnou vyhlídku na Bangkok poskytla také již zmíněná Bayoke Tower.
Brácha jako milovník výškových budov zkusil navíc vyhlídkovou terasu s restaurací v hotelu Lebua at State Tower, kde se natáčel film Pařba v Bangkoku. Místo je to podle něj opravdu výjimečné, i když samozřejmě drahé. Ceny piva se pohybovaly kolem 300 Kč, koktejly začínaly na 800 korunách.
Vydali jsme se na návštěvu Královského paláce, který je skutečně impozantní a bohatě zdobený. Navštívili jsme také ležícího Buddhu a Čínskou čtvrť. Chrámů a památek je ve městě dost, nicméně času bylo málo.
Z Bangkoku jsme udělali ještě jeden výlet do resortu Pattaya asi 130 kilometrů na jih od metropole. Zde jsme se nejprve posilnili v restauraci v nákupním centru Central Festival a poté se šli koupat. Výlet byl super, vše bylo super, nezbývalo než na tržišti v Bangkoku koupit trička, suvenýry v supermarketu, nějaký ten rum nebo pivo, pak to celé zabalit a vyrazit na letiště Suvarnabhumi. Přes Singapur a Londýn jsme se úspěšně dostali do Prahy, která nás drsně přivítala podzimním chladem a deštěm.
