Je deštivé odpoledne a já končím svou dnešní cestu už po třiceti kilometrech. Musím projít španělské město La Roda, sehnat lepidlo na gumu a podlepit si podrážky svých tenisek. Dnes jsem totiž prošlapal patu skrz vložku a udělala se mi díra na ponožce. Boty jsou dělané na tisíc kilometrů. Jsem v polovině Španělska a kilometrů mám v nohou víc než dvakrát tolik.
Jdu pěšky z Nymburka na Gibraltar a od doby, co jsem vyšel z našeho náměstí, uplynulo už 65 dnů. Vím, že boty budu podlepovat ještě mnohokrát. Denně ujdu čtyřicet kilometrů a ještě mi zbývá 15 dnů, než dojdu na svoji vysněnou horu. Jeden z Herkulových sloupů, jenž tvoří bránu do Středozemního moře. The Rock of Gibraltar.
Nějak tak by mohla znít moje zpověď ten den, kdybych ji měl komu říci. V tom však spočívala zkouška, kterou jsem se letošní léto rozhodl podstoupit. Ujít sám 3 000 kilometrů dlouhou cestu z rodného města až na Gibraltar. Zvládl jsem to za rovných 80 dní.
Polovina cesty je spaní
Na své cestě jsem spal hlavně venku. Na loukách, v lese, v olivových hájích, v zříceninách hradů, v kostelích, kaplích, školách i na radnicích. Asi nikdy už nezapomenu na noc, kterou jsem strávil v největším horském nákupním středisku, kterým je ministát Andorra. S přicházející bouřkou jsem se na kraji města schoval do hracího domečku na dětském hřišti. Sedl jsem si k malému stolečku, najedl se, napsal deník a z jedné strany domeček zaplachtoval a spal v něm celou noc. Ležel jsem přikrčený, zkroucený na jednom metru čtverečním na tvrdé zemi. Každou hodinu jsem se budil v bolestech a musel se přetočit na opačný bok. Celou noc jsem potom koukal na hodiny telefonu a modlil se, aby už bylo ráno.
Až ke konci pouti jsem si uvědomil, že spaní je vlastně polovina cesty. Právě noc v Andoře mi ale pomohla psychicky, protože pak jsem si vždy řekl, že můžu spát kdekoli, ale horší než v Andoře už to nebude.
Na cestě jsem se snažil pokořit samotu a vyhledávat místní lidi, přestože umím pouze anglicky a trochu francouzsky. Kdo vyhledává pomoc, občas najde i zlatý důl lidské ochoty. Když jsem procházel Španělskem, dlouho jsem vzpomínal na francouzskou pohostinnost a říkal si, proč nevede pruh Francie až na jih Evropy.
Sendvičování. Věc, kterou mě naučil poutník Petr Polák. Rozložíš chleba, dáš tam všechno, co máš, a zase to naskládáš do pytlíku. Ten igelitový hranol se pak položí do batohu a je z toho jídlo na celý den.
Hattrick pohostinnosti ve Francii
Ve Francii jsem zažil dokonce jakýsi "hattrick pohostinnosti". Byly to tři noci hned za městem Grenoble a po více než měsíci horka mě zastihl první déšť.
První den se o mě málem prali věřící před kostelem v Sant Quentinu. Každý mě chtěl ubytovat, ale když z nich vypadlo, že všichni jsou v kostele autem, do kterého jsem nemohl vlézt a bydlí o několik kilometrů dál, nechal mě farář přespat v kapli kostela. V noci jsem pak dělal obyvatelům vesnice v pravidelných intervalech zázraky. V kostele bylo světlo na fotobuňku a pokaždé, když jsem se v noci pohnul, kostel uprostřed vesnice se rozsvítil a trvalo pět minut, než zhasl, a mně trvalo dvacet, než jsem opět usnul.
Druhý den jsem seděl uprostřed městečka s historickým centrem a zataženou oblohou. Absence stanu vylučovala využít kemp, a tak jsem jen tak na lavičce u kostela "čekal na Godota" a přemýšlel, kde si večer ustelu. V tu chvíli na mě zavolal z okna muž, který se představil ne jako Godot, ale jako syn starosty a zeptal se mě, zda mám kde spát. Jeho táta potom obvolal všechny své známé a správce Pepe mi otevřel dvůr školy a dívčí záchody.
Španělsko a La Mancha. Kraj hradů, větrných mlýnů a nekonečného a pustého nic.
Spaní v kapli, které mi dovolil farář ve francouzském St. Quentinu.
Pěšky na GibraltarCelou cestu Jana Káry na Gibraltar si můžete detailně prohlédnout na jeho facebookovém profilu zde. |
Třetí den mi pomohla dívka v městě Chabeuil. Opět historické centrum, ve kterém jsem narazil na přístřešek na dvoře činžovního domu. Bylo mi dovoleno si tam ustlat, přičemž ta dívka, a docela hezká, se po deseti minutách vrátila s bagetou, dvěma litry vody, kuřecími nugetami, kečupem v mističce, vejcem, koláčem a ubrousky suchými a vlhčenými.
Jako bych však měl pocit, že dobrý den byl vždy vykoupen špatným spaním a naopak. Najedený jsem zrovna usnul na dvoře domu, když si kluk v přízemním bytě zapnul nahlas u otevřeného okna film Mumie. Jako fanoušek filmu jsem věděl, že Imothep zrovna vylezl z hrobky a bude mu trvat dvě hodiny, než se do ní vrátí. Když jsem konečně usnul, zjistil jsem, že odhadem dvanáctiletý kluk je větší fajnšmekr než já, umí některé hlášky filmu nazpaměť a občas si je s filmem přeříkává. Ten francouzský sopránek mě pak budil ještě do jedné do rána.
Na vrcholu. S opicí a holí, kterou jsem si vyřezával už od Francie.
Poutník Ricky, můj vzor
Chtěl bych, aby bylo stále víc poutníků a lidé se nebáli vyrazit ani v pokročilém věku. Mým vzorem je poutník Ricky, kterého jsem potkal také ve Francii. Šel denně pouze 25 kilometrů a musel odpočívat každých pět. Je mu 74 a šel navzdory svému doktorovi svojí poslední cestu do Santiaga de Compostela. Už má za sebou tři a všechny šel až v důchodu. Předtím prý nikdy nechodil.
Stačí si říct to, co si říkám před každou svojí cestou. Pokud je víc důvodů pro to něco neudělat než to udělat, teprve potom je to dobrodružství.
Cesta z Nymburka na Gibraltar
|
