Ze střední Evropy do jihovýchodní Asie
O možnosti studovat na Tchaj-wanu jsem se dozvěděla před ukončením bakalářského studia žurnalistiky a sociologie na Masarykově univerzitě. V té době jsem o tomto ostrově kromě jeho polohy v jihovýchodní Asii a napjatých vztahů s Čínou moc nevěděla, přihlášku do výběrového řízení o stipendium tamního ministerstva školství jsem ale nakonec odeslala. "Co kdyby se na mě usmálo štěstí," říkala jsem si. A ono to vyšlo. V obálce oražené Tchajpejskou hospodářskou a kulturní kanceláří, která zanedlouho přistála v mé schránce, jsem k mému překvapení našla pozvání na čtyři semestry. Jinými slovy, dva roky.
"V Tchaj-peji najdeš stejné věci jako třeba v Praze. Akorát tady tak nějak líp fungují!" zazubil se na mě Radim, krajan, který mi v den příletu do tchajwanského hlavního města přišel pomoct s třicetikilovým kufrem. Během cesty metrem mi Radim vyprávěl první dojmy z kurzu čínštiny, který ho na ostrov přivedl. Za jeho zády se zatím míhala zvlněná krajina, směs zeleně a panelových budov. Zanedlouho po přestupu z metra na minibus už bylo možné mezi okolními stavbami rozeznat sloup s vyrytým zlatým nápisem National Chengchi University (NCCU).
První den v kampusu. Autorka článku těsně po příletu na Tchaj-wan
Čeští studenti na Tchaj-wanu
Univerzitní půda na Tchaj-wanu
Program, kterému se na Tchaj-wanu věnuji, nese název International Master in International Communication Studies, obor se týká komunikace a médií. V prvním semestru je třeba odchodit dva povinné předměty - metodologii a teorii masové komunikace, ostatních zpravidla osm předmětů si studenti volí sami.
Předměty jsou obvykle vyučované v mezinárodním kontextu, s praktickými příklady z USA, Asie či Evropy včetně České republiky. Nejčastěji do českého, případně česko-tchajwanského kontextu zabrousíme v hodinách tzv. persuasivní komunikace. Není to však náhodou, vyučující je totiž provdaná za Čecha, se kterým má devítiletého syna.
Studium na univerzitě v jihovýchodní Asii se od toho středoevropského liší v mnohém. Například místo devadesátiminutových přednášek, které jsou typické pro naše univerzity, se tady vyučuje ve tříhodinových blocích, vždy 50 minut výuky a 10 minut přestávka. Vyučuje se v menších, maximálně dvacetičlenných skupinách.
Jiný je i způsob hodnocení. Zatímco v Česku byla výsledná známka často ekvivalentní známce získané při závěrečné zkoušce, na Tchaj-wanu se bere v úvahu hodnocení z průběhu celého semestru. Známka ze závěrečné práce má v celkovém hodnocení váhu jen 35 až 40 %. Zbytek tvoří prezentace z četby, účast na hodině a také docházka, kterou si k mému údivu vyučující z hodiny na hodinu pečlivě zapisují. Dvě absence mohou známku zhoršit až o deset procent.
Pohled na Tchaj-pej z chrámu, který se nachází v lese nad kampusem.
Hlavně neztratit tvář
Jednou z hlavních předností studia v zahraničí je multikulturní prostředí. Moji spolužáci pocházejí z nejrůznějších koutů světa, kromě Tchaj-wanu a Číny je zastoupena Ukrajina, Rusko, Indonésie, Filipíny, USA. Drtivá většina spolužáků, a to i těch ne-tchajwanských, ovládá čínštinu, dále pak existuje ještě podskupina, ve které se dorozumíme rusky. Hlavním jazykem v komunikaci se spolužáky během výuky i mimo ni je samozřejmě angličtina.
Vyučující jsou hlavně Tchajwanci a Tchajwanky, kteří získali své vzdělání ve Spojených státech a k USA také velmi často a rádi odkazují. Jejich přístup k výuce je zajímavou směsicí západních znalostí, aplikovaných tak trochu východním způsobem. Projevuje se to někdy až křečovitou snahou eliminovat situace, ve kterých by druhá komunikující osoba "ztratila tvář", tzn. cítila se nejistě, poníženě... Pokud by tedy vyučující měl říci něco, co by se mohlo studenta nějak dotknout nebo ho před jinými jakkoli zdiskreditovat, zvolí raději komentář velmi obecný či dokonce vůbec žádný. Negativní zpětná vazba tedy zůstává nevyslovená, za dva uplynulé semestry se k mým uším dostala snad jen jedinkrát. Řešením nepříjemných situací je v akademické sféře, a stejně i mimo ni, tvářit se, že se nic neděje.
Autorka textu v pozadí se čtvrtým nejvyšším mrakodrapem světa Tchaj-pej 101.
Kampus jako botanická zahrada
National Chengchi University platí za jednu z nejlepších univerzit na Tchaj-wanu. Jistou dávku velkoleposti architekti vtiskli i do vzhledu kampusu. Působivá promenáda lemovaná palmami nenechá žádného z návštěvníků na pochybách, že se nachází na významném místě s dlouhou tradicí (NCCU letos oslavila 86. narozeniny). Rozloha areálu přesahuje sto hektarů, přičemž hodně plochy zabírá zeleň. Spíše než jako v univerzitním areálu jsem si tam zpočátku připadala jako v klidné botanické zahradě, od které musí být rušné centrum dvou a půl milionového velkoměsta na míle vzdálené.
Spousta míst k procházkám a relaxaci, zejména v okolí řeky, která kampusem protéká, láká do areálu i mnohé návštěvníky. Brzy ráno zde spatříte důchodce, jak ve stínu stromů praktikují taj-či. O víkendu tudy zase procházejí rodiny s dětmi, mířící do nedalekých kopců protkaných turistickými stezkami. Oáza klidu však přesto postrádá jednu věc - soukromí. Cokoli se v kampusu šustne, neustále zaznamenávají nenápadné hledáčky bezpečnostních kamer. Celkem jich je v areálu včetně kolejí nainstalováno okolo 950!
Stezka v horách nedaleko hlavního města je jen pro odvážné.
Fakulta žurnalistiky v tchajwanském stylu
Přes celkem jednotný vnější vzhled se vnitřek budov dost liší. Zatímco na ekonomické fakultě studenti našlapují na měkké koberce a odpočívají v kožených pohovkách, fakulta žurnalistiky patří k těm méně výstavním. Asi nejvíc postrádám západní toalety. V šedé čtyřpatrové budově, kam na většinu předmětů chodím, je totiž k nalezení jen jejich "turecká" varianta, nikoli oba typy záchodů jako ve většině budov na kampusu.
Jinak vybavení odpovídá tomu, že tady studují budoucí žurnalisté, fotografové, grafičtí designeři a také televizní či filmoví tvůrci (většinou v čínsky vyučovaných bakalářských programech). K dispozici jsou dvě velké počítačové třídy, menší studio pro nahrávání videa a také odhlučněná místnost pro audio. Fotografickou či videografickou výbavu je možné získat z půjčovny.
Samozřejmou součástí každé třídy je i klimatizace, jejíž existence mi přinesla nečekanou povinnost: ať už je venku dvacet nebo třicet stupňů, musím si s sebou nosit svetr nebo mikinu. Tchajwanští spolužáci totiž klimatizaci notoricky nadužívají, podobná situace je častá i v metru, obchodech a restauracích.
Budovy kampusu (fakulta žurnalistiky schovaná pod stromy vpravo dole)
Ráj pro sportovce
Univerzita disponuje čtyřmi knihovnami i velmi dobrým sportovním zázemím. Běžecký okruh v dálce 400 metrů, dvě lezecké stěny, posilovna a celá řady hřišť (čtyři basketbalová, dvě tenisová a jedno baseballové) jsou rájem pro všechny, kteří se rádi udržují v kondici. A to ve dne v noci: na osvětleném běžeckém okruhu je možné potkat největší nadšence třeba i ve dvě ráno.
Já jsem si nejvíc oblíbila 50metrový krytý plavecký bazén, kam před horkým počasím a vysokou vlhkostí utíkám i třikrát týdně. Přestože je kromě studentů otevřený veřejnosti (vstup přijde na 25 korun), tak až na špičku kolem osmé hodiny večerní, kdy každou dráhu využívají až tři plavci, bazén většinou nacházím poloprázdný. Plavání, na rozdíl třeba od basketbalu nebo fotbalu, totiž nepatří mezi typické koníčky místních. Překvapivě mnoho obyvatel ostrova, jehož břehy omývá Jihočínské, Východočínské a Filipínské moře, velmi často plavat vůbec neumí.
Chrám v Národním parku Taroko
Na bublinkovém čaji s kamarádkou Teylou z Nikaraguy
Hovězí polévka, dort s vepřovou krví i bublinový čaj
Můj domov na Tchaj-wanu představují koleje pro magisterské studenty. Se štěstím jsem získala místo v nově postavené budově v horním části kampusu, kde obývám prostorný pokoj s klimatizací a vlastní koupelnou a výhledem na věž Taipei 101, třetí nejvyšší budovu v Asii (509 m), která se stala symbolem Tchaj-wanu. Jednolůžkový pokoj mě v přepočtu přijde na 4 000 korun měsíčně. Na patře je k dispozici společná kuchyň, vybavená ledničkou, vodní fontánou, miniaturní troubou a mikrovlnou troubou. Žádné velké vaření se tam ale neděje. Na Tchaj-wanu platí, že najíst se venku vyjde zpravidla levněji než vaření. Dobrý oběd v některé z menších restaurací, kterými se okolní univerzity jen hemží, lze pořídit už za sedmdesát korun. A v menze třeba i za pětatřicet.
Základ tchajwanské kuchyně tvoří rýže a nudle. Obojí se vyskytuje ve všemožných variacích se zeleninou a masem, obvykle nechybí ani tofu. Některé pokrmy jsou podobné tomu, co jsem ochutnala v Hong Kongu. Tchajwanská kuchyně má však i celou řadu specialit, k těm slaným patří hovězí nudlová polévka, dort s vepřovou krví a pečené ptačí vejce. Sladkou tečku tchajwanské kuchyně často představuje ananasový dort nebo krájený led (shaved ice) s příchutí manga nebo fazole.
Prodejny nápojů jsou na každém rohu. Z bohaté nabídky studených i teplých čajů si nejčastěji dávám bublinový čaj (bubble tea), směs čaje a mléka, obsahující kuličky tmavého želé. Výborné a cenově dostupné jsou i nápoje z čerstvého ovoce. Třeba za džus z melounu nebo kiwi, který prodavačka na místě rozmixuje, zaplatím okolo třiceti korun.
Objevování večerního trhu se spoustou specialit a levného oblečení
Nápomocní, ale stydliví Tchajwanci
Lidé, které jsem na Tchaj-wanu potkala, jsou velmi zdvořilí a nápomocní – často se stává, že vás někdo osloví na ulici, v autobuse nebo ve frontě s tím, jestli nepotřebujete pomoc. Co mě ale na místních trochu mrzí je, že jsou až moc stydliví. Najít si místní kamarády proto není úplně jednoduché. "Jsme zvyklí nejprve druhého poznat líp, vztah se buduje postupně," vysvětlila mi místní kamarádka Ruby a dodala: "Tím nejdůležitějším pro mezilidské vztahy je harmonie."
Největší bariéru při pronikání do místní kultury představuje jazyk. Většina obyvatel Tchaj-wanu mluví čínsky, na rozdíl od pevninské Číny navíc používají k psaní tradiční znaky. Ačkoli mnoho důležitých nápisů ve městě, například jména zastávek, jsou uváděna dvojjazyčně, neznalost znaků činí každodenní úkony složitějšími. Už jen pouhé objednávání jídla v restauraci přináší moment, kdy si do čínsky psaného jídelníčku má strávník zaškrtnout, co si přeje, a popřípadě také do prázdného pole vepsat, kolik si toho přeje.
Jednou za rok lucerny prozáří nebe nad vesnicí Pinxi (Lantern festival).
Tchaj-wan se, na rozdíl od pevninské Číny, hrdě hlásí k tradici domorodých kmenů. Úředně registrovaných je jich 13.
Nová tchajwanská máma
Po několika nedorozuměních s místními jsem se rozhodla zaklepat na dveře čínského jazykového centra. "Jsem vaše nová tchajwanská máma," představila se usměvavá učitelka Angela na první hodině a dodala: "Uložte si moje číslo a zavolejte kdykoli, když se dostanete do nesnází." Angela se opravdu zasadila o to, aby každý z naší šestičlenné skupiny byl schopný navázat alespoň základní konverzaci.
Užitečné weby |
Učení se nejsložitějšímu jazyku je tak trochu jako telenovela: každý večer na to hodinu civíte, abyste zjistili, že ani po týdnu se vlastně děj nějak zásadně neposunul. Čínština se navíc nepodobná žádnému z pěti cizích jazyků, kterým jsem se doposud učila, takže jsem opět začínala od píky.
Po deseti měsících na Tchaj-wanu, v jejichž průběhu jsem odchodila dva kurzy čínštiny (celkem šest hodin týdně), se dokážu čínsky představit, vést základní konverzaci, celkem slušně ji přečíst a velmi nevzhledně i napsat. Na zlepšení v čínštině, stejně jako na další studijní, kulinářské či další dobrodružné zážitky na Tchaj-wanu, mi zbývá ještě rok. Pak můj dvouletý dobrodružný pobyt končí.
