Co obnáší získat roční pracovní víza na Nový Zéland a jaké to je pracovat na třešňovém sadu jste se mohli dozvědět v minulém článku.
Nový domov na kolech
Na oholených stromech se leskne pár posledních třešní, léto se začíná chýlit ke konci a my se vydáváme na zasloužené měsíční cestování po Jižním ostrově Nového Zélandu. V plánu toho máme opravdu hodně a jsme zvědaví, kolik snů se nám povede proměnit v realitu.
Protože se nám třešňová sezona povedla, Tomáš jede na konci ledna vyzvednout naše nové auto. To se stane na dalších osm měsíců nejen naším jediným dopravním prostředkem, ale během cestování také naším jediným domovem.
Pojem backpacking (česky baťůžkářství) se totiž na Novém Zélandu neodmyslitelně pojí s životem v autě. Během projíždění této krásné země tak všude potkáváte turisty všech věkových kategorií, kteří dočasně bydlí v autech nejrůznější velikosti a tvaru. Od osobních aut s lůžkovou úpravou přes klasické dodávky až po drahé kempy s kuchyní, koupelnou a veškerým komfortem.
Na začátku jsme měli z života v autě trochu obavy, bydlení ve šnečí ulitě se ale nakonec ukazuje být méně náročné, než jsme se obávali. Nový Zéland je totiž k tomuto způsobu cestování jako stvořený a okolní příroda vás pohltí natolik, že zavírat se před ní mezi stěny hostelů je to poslední, po čem toužíte.
Lůžková úprava kombíku
Lůžková úprava dodávky
Samozřejmě není možné v noci zastavit a vyspat se, kdekoliv vás napadne, a tak se učíme využívat hustou síť místních kempů, které jsou pro tento způsob cestování dobře přizpůsobeny.
Není tak problém si dát skoro každý den sprchu, vařit si ve skvěle vybavených kuchyních a povídat si s ostatními backpackery ve společenských místnostech. Ceny kempů se pohybují od 6 NZD po 20 NZD za osobu, některé úplně jednoduché jsou i zadarmo (tzv. free camping). Přes den si tedy užíváme výletů, večer sklápíme sedadla, zalézáme do spacáků na naší auto-posteli a koukáme střešním okýnkem na mléčnou dráhu.
Za nejlepším čajem na světě
Největší dobrodružství tohoto léta nás čeká v národním parku Aoraki/Mt.Cook, který je pojmenován podle nejvyšší hory Nového Zélandu (3 764 m.n.m). Tady se vydáváme na vyhlášený Mueller Hut track, tedy náročný výšlap na horskou chatu ležící v blízkosti Muellerova ledovce ve výšce 1 800 m.n.m., kde plánujeme strávit noc.
Aoraki/Mount Cook zahalený v mracích
Jdeme si tedy zarezervovat místa do informačního centra, kde se dozvídáme, že je polovina trasy pod sněhem. Paní se nás s nedůvěřivým výrazem v obličeji ptá, zda si jsme opravdu jistí, že tam chceme jít. Když ji přesvědčíme, že opravdu chceme, máme už nějaké zkušenosti a nejsme žádná ořezávátka, získáváme dvě místa v této horské chatě na dnešní noc.
Hned první část túry začíná pěkně zostra, prudké stoupání po schodech k plesu Sealy Tarns. Kombinace sluníčka se stoupáním na nás nenechává nit suchou a my po dvou hodinách s radostí vítáme sníh, který se chladivě třpytí v další části túry.
Po krátké pauze už vstupujeme do příkrých zasněžených polí. Sníh na prudkém sluníčku taje a my se do něj boříme až po kolena. Nyní máme za sebou už téměř 800 metrů převýšení během tří hodin a obtížný terén nám to moc neulehčuje.
Mueller Hut
S posledním vypětím se dostáváme promočení od potu i sněhu na vrchol kopce. Podívaná, která nás tu čeká, nám vyráží zbytky dechu. V mžiku zapomínáme na únavu a s foťáky pobíháme po skalách a fotíme dokonalou ledovcovou scenérii pyšně se rozléhající před námi.
Po další půlhodině klopýtání po nevyzpytatelných zasněžených kamenech už v dálce vidíme červenou siluetu naší chaty, kde si vychutnáváme ten nejlepší čaj v životě. Při jeho popíjení sledujeme západ slunce nad Mt. Cookem a večer usínáme při zvuku praskání okolních lavin.
Vodopády, ledovce a dračí vejce
Nezapomenutelným zážitkem byla také projížďka po pobřeží Catlins, kde je údajně možné potkat lachtany v divoké přírodě. A tak si vykračujeme po pláži, sbíráme mušle nejroztodivnějších tvarů a v tom se nám za zády najednou ozve děsivé “Uaaaaa!”. Vyděšeně se otáčíme a je tam! Obří lachtaní samec!
Ani si ho nestačíme pořádně prohlédnout a už se z vln dere další. Chvíli po sobě nedůvěřivě koukají, pak do sebe začnou šťouchat čumákem a za chvíli už sledujeme lachtaní rvačku v živém přenosu. Ani nedutáme a doufáme, že si nás nevšimnou, protože tohle rozhodně nejsou ti hodní lachtánci s balonem, co známe z Večerníčku.
Routeburn track. Cesta k chatě a vodopádům Routeburn falls
Routeburn a Caples track
Zlatým hřebem našeho putování byl vysněný Routeburn track, který byl v roce 2010 vyhlášen National Geographic sedmým nejúžasnějším trackem na světě. Routeburn je mimo jiné výjimečný tím, že během jeho 32 kilometrů projdete pohořím Jižních Alp i dvěma národními parky - Mt. Aspiringem a Fiordlandem.
Track se také řadí do devíti nejvyhlášenějších novozélandských túr, tzv. Great walks, které jsou spravovány ministerstvem životního prostředí a nabízí turistům skvělý přístup k tomu nejlepšímu z přírodních krás této země.
I my jsme si tedy zaplatili dvě noci na spartanských horských chatách (54 NZD za noc) a během této nádherné třídenní túry si užívali zurčící říčky, šumící vodopády, výšlapy do horských sedel, výhledy na dechberoucí Hollyfordovo údolí a noc u tyrkysové hladiny jezera Mackenzie.
Routeburn track. Jezero Mackenzie
Znovu do práce
Naše letní cestování bylo opravu nabité. Podnikli jsme výpravu za hledáním ptáka kiwiho na Stewartově ostrově, skákali po kamenech Moeraki Boulders připomínajících dračí vejce, sledovali divoké tučňáky v Curio Bay, vystoupali k ledovci Rob Roy nebo zavítali na ikonu Nového Zélandu, nazývanou také osmý div světa, mořský fjord Miflord sound a spoustu, spoustu dalšího.
AutořiAutoři článku Tomáš Žalčík a Katka Jamborová také sdílejí všechna svá dobrodružství z Nového Zélandu na blogu www.katkacestuje.blogspot.cz. |
Po čtyřech týdnech cestování se naše úspory neúprosně tenčily a my se chtě nechtě museli na tři měsíce vrátit do pracovní rutiny. Léto zrovna krájí poslední dny a podzim už nakukuje za dveře. Co jiného nás tedy může čekat než vyhlášený sběr jablek
Jablíčka jsou asi největší postrach místních baťůžkářů. O jablečných sadech jsme slyšeli různé strašidelné historky, a tak jsme připraveni, že to nebude legrace. Sběr jablek (apple picking) se na Jižním ostrově soustředí ve slunečné oblasti okolo měst Nelson a Motueka, kde s prvním dozrátým jablíčkem začínáme pracovat.
Jablka se sbírají do obrovských tašek, tzv. bagů, která máte přes ramena zavěšená na břichu. Bag váží zhruba 12 - 25 kilo (holky mají lehčí), takže po 5kg kyblíčkách na třešních je to sakra rozdíl.
Pracuje se opět na žebřících, které nejsou tak vysoké jako na třešních, ale když máte balancovat s dvacetikilovou zátěží, není to zrovna dvakrát sranda. Práce je placená podle počtu binů (obrovských dřevěných beden), které po naplnění váží 400 kg. Za jeden bin můžete dostat 25 - 35 dolarů (podle sadu nebo odrůdy).
Sbírání jablek. Nachystaný bin k naplnění
Abychom se dostali na hranici minimální mzdy, musíme každý během osmi hodin nasbírat těchto binů pět (tedy dvě tuny jablek odnošených na zádech). Hned zjišťujeme, že je to pro Katku se 158 cm nemožné, a tak sbíráme společně, abychom si oba udrželi práci.
Učíme se také poznávat různé odrůdy jablek jako Royal Gala, Ambrozia, Eve nebo speciální odrůda Pink Lady, kterou musíme sbírat v měkkých rukavicích, jak moc je náchylná na pohmoždění a otlačeniny.
Domů chodíme vyřízení a každý večer usínáme jako mimina. Naštěstí máme super bydlení, pronajatý pokojík u milé Novozélanďanky, která nám peče zákusky a máme s ní možnost pořádně procvičovat angličtinu (s jablky přece jen člověk moc nepokecá).
David, majitel našeho sadu, zastává filosofii, že farmář může na krávě vydělat při každém dojení, on na jablkách ale jen jednou za rok, a tak je sbírání u něj hotová vědecká disciplína.
Každé ráno dostáváme školení, jaká odrůda se bude sbírat a jak poznáme správně zralé jablko. Poznáváme tedy pro nás úplně nové odstíny červené a snažíme se trhat nejlépe, jak umíme. Jablka jsou ale potvory, na stromě se tváří sytě červeně a po utrhnutí mají úplně jinou barvu. Zjišťujeme také, že dopolední červená se odpoledne mění na rezavě hnědou, a tak to dostáváme od supervizorek, které nám chodí každý bin kontrolovat alespoň čtyřikrát, pěkně sežrat.
Sbírání jablek. Pickerský bag
Sbírání jablek. Ukázkový plný bin
Den ode dne se ale zlepšujeme a s postupujícími týdny si začínají zvykat i naše těla a daří se nám tak sbírat stále více binů. Po dvou měsících nám začínají být volné kalhoty, stoupáme na váhu a zjišťujeme, že máme oba okolo 5 kg dole! S naší jablečnou formou se nám jeden den daří každému vydělat neuvěřitelných 360 dolarů (to ale protože je Velikonoční pondělí a zaměstnavatel nám platí 200 % mzdy).
Samozřejmě jsou dny, kdy toho máme už plné zuby, o jablkách se nám zdá a jablečný džus nebo koláč nemůžeme už ani cítit. Spousta našich spolupracovníků to vzdává a my tak zůstáváme s pár dalšími statečnými na sadě s obrovskou bandou ostrovanů, kteří dělají jeden stejně rychle jako my dva.
Tip na zájezdPoznejte Nový Zéland na vlastní kůži. Vyberte si z nabídky zájezdů na dovolena.iDNES.cz. |
Když ještě začne pršet a celý sad se změní v bahenní lázeň, musíme opravdu zatínat zuby. Práce je to opravdu náročná, ale dá se na to zvyknout a ve výsledku je určitě mnohem zdravější, než sedět v kanceláři. Také jsme se tu naučili mnohem více si vážit fyzické práce a lidí, kteří ji celý život dělají. Není to ale pro každého.
Statečně válčíme až do konce a každý večer plánujeme, kam se za uspořené dolárky podíváme. Kam to bude? Na to se můžete těšit zase v příštím článku.
