Neopakovatelná atmosféra na Bali
Z indonéského ostrova, této pomyslné kapky v Indickém oceánu, ležící mezi Malajsií na západě a Austrálií na východě, jsem byl nakonec nadšen! Možná to bylo i tím, že jsem měl za sebou měsíc a půl trmácení po cestách necestách Jávy, Kalimantanu, Sulawesi, Floresu a dalších ostrovů a potřeboval jsem už trochu klidu. Možná už jsem byl přejeden indonéského jídla a potřeboval jsem se naprat poctivou evropskou stravou. Možná jsem už měl dost věčného pořvávání „hello, mister“ a nebavilo mě být pořád středem pozornosti a exotem v místech, kde přítomnost bělochů je velmi vzácná.
Čím to, že Bali je tak kouzelným místem? Balijská příroda je krásná - hory, rýžová políčka, mořské pobřeží, celkem pěkné potápění a příjemné klima. To ovšem nabízejí i jiné části Indonésie. Na Komodu najdete lepší potápění a exotičtější faunu, na Lomboku a na Jávě jsou fantastické sopky, na Kalimantanu a Sumatře orangutani, u Yogyakarty obrovské chrámy, a všechny tyto přírodní i kulturní skvosty předčí Bali velikostí, monumentálností či malebností scenérií.
Ale to, co dělá z Bali neopakovatelné místo, je zdejší atmosféra, kterou jinde v Indonésii nenajdete. Místní hinduistická kultura, krásní a milí lidé, kteří se pořád usmívají a neustále něco slaví, všudypřítomné vonné tyčinky a spousta posvátných míst, zdejší tance, posvátné rituály i památky, to vše ve spojení s příjemným podnebím, dobrým jídlem, bouřlivým mořem a exotickou přírodou vytváří neopakovatelnou atmosféru, která si mě naprosto získala.
Padangbai, Mekka potápěčů
Ceny v PadangbaiOrientační kurs v roce 2008: 1 CZK=530 IDR (indonéských rupií). Ceny níže uvedené jsou z roku 2006, kurz se od té doby téměř nezměnil a žádné výrazné zdražení neproběhlo. Trajekt Lembar (Lombok) - Padangbai (Bali): 21 000 IDR (4 hodiny jízdy) |
Prvním místem, které jsme na Bali navštívili, když jsme přijeli trajektem z Lomboku, bylo Padangbai, malé městečko na východě ostrova. Je tu poměrně hodně turistů, protože Padangbai je jedním z potápěčských center. Bohužel nemám potápěčskou licenci, takže jsem ve městě jen dva dny zevloval, ovšem i tak to bylo zajímavé.
Poprvé se zde setkáváme s balijskou hinduistickou kulturou. Na Bali hinduisté převažují, i když sem tam lze zahlédnout také mešitu. Balijci si ovšem příliš nepotrpí na obrovské chrámy, spíše je tu hodně menších svatyní. I když základy hinduistické věrouky jsou stejné jako v Indii, jsou tu i odlišnosti. Neboť Balijci do svého „bali-hinduismu“ absorbovali i některé buddhistické a animistické prvky.
Hinduisté uctívají kromě mnoha božstev v chrámech i posvátné stromy, hory a jiná svatá místa. Každý den obětují několik drobností - pár zrnek rýže, kousek sušenky, vonnou tyčinku, květinu. Ty pokládají na oltáře svých chrámů, ale i před obydlí, do obchůdků, restaurací apod. Někdy je možné zahlédnout malé obětiny i na rušných křižovatkách a dalších místech, kde mají odhánět od lidí nebezpečí.
Hinduismus tedy můžete vnímat všemi smysly. U mě však převládl pocit, že to je především voňavé náboženství - všude je cítit omamná vůně vonných tyčinek.
Zato přítomnost islámu v jiných částech Indonésie lze vnímat především sluchem - pětkrát denně vás kvílení muezzinů ze všech minaretů neomylně přesvědčí o tom, že Indonésie je především islámskou zemí. Nemám nic proti islámu a Indonésané jsou navíc muslimové velmi tolerantní, ale přiznám se, že pokaždé, když mě v pět hodin ráno vzbudil hlas muezzina (první ranní modlitba se koná hodinu před východem slunce), můj jinak dobrý vztah k islámu lehce ochladl...
Kromě hinduismu jsou pro zdejší kulturu typické i balijské tance. V jednom z místních chrámů jsem narazil na trénink malých tanečnic. Vesměs převažovaly dívky ve věku přibližně 6-10 let, které se nácviku pohybových kreací věnovaly s velkou vervou. Dospělí je k tomu doprovázeli gamelánovým orchestrem. Gamelánový orchestr je vlastně soustava kovových nástrojů, na které se hraje (podobně jako třeba na cimbál) paličkami. Nevznikají ovšem melodie v pravém slova smyslu. Spíše se jedná o zvonivé rytmy různé rychlosti, podle kterých se pak tančí.
V Padangbai je i pěkné mořské pobřeží. Mohutný příboj se tu většinou tříští o skalnaté pobřeží, ovšem lze tu najít i pláž. White Sand Beach je malinká, schovaná na kraji města mezi útesy. Je tu krásně - můžete se válet na pláži nebo zápasit s velikánskými vlnami. Na poklidné plavání v bouřícím oceánu raději zapomeňte.
V Padangbai jsme si rovněž objednali výlet do okolí. Jeli jsme kromě řidiče tři turisté. Výlet trval téměř celý den a objeli jsme hned několik níže popsaných míst (Goa Lawah, Klunkung a Besakih).
Goa Lawah, netopýří jeskyně Bouřlivý příboj v Padangbai
Jelikož pro hinduisty je snad každé druhé zvíře posvátné, ani nás nepřekvapilo, že posvátní jsou i netopýři. Hnízdí zde ve velkých hejnech přímo u vchodu do jeskyně, kde spořádaně visí „po netopýrovsku“ ze stropu. Okolostojící chrámky jsou hinduistickým poutním místem navštěvovaným nejen turisty, ale i samotnými Balijci.
Před vstupem do posvátných míst si ovšem musíte zahalit nohy sarongem (velký kus látky). Pokud nemáte vlastní, u vstupu do jakéhokoliv náboženského objektu vám ho vždy zapůjčí.
Démoni v Klunkungu
V Klunkungu, což je na rozdíl od Padangbai už docela rušné město, jsme navštívili královskou soudní síň. Architektonicky se toto místo nijak zvlášť neodlišuje od ostatních historických staveb. Zajímavější jsou ovšem malby na stěnách. Zobrazují výjevy z posvátného hinduistického eposu Rámájány, kde spolu bojují lidé, bohové i démoni mající často mnoho rukou, nohou či hlav.
Zobrazované kruté scény (zabíjení, vraždění, mučení, upalování apod.) ovšem paradoxně působí někdy až roztomilým dojmem. Na místní asi ne, ale zdejší umělecké ztvárnění mi něčím trochu připomnělo komiksy...
Besakih, chrámy na úpatí sopky
CenyOrientační kurz v roce 2008: 1 CZK=530 IDR (indonéských rupií). Goa Lawah (netopýří jeskyně): vstup 8 000 IDR (hinduisté vstup zdarma) |
Besakih je chrámový komplex ležící na úpatí nejvyšší balijské hory - sopky Gunung Agung (3142 m.n.m.). Chrámů je tu opravdu spousta. Největší z nich jsou chrámy zasvěcené „svaté trojici“ - třem nejdůležitějším hinduistickým božstvům - Brahmovi, Višnuovi a Šivovi. Tito tři bohové ztělesňují zároveň věčný koloběh vesmíru - Brahma je Stvořitel, Višnu Udržovatel (Ochránce) a Šiva Ničitel světa. Vše se ovšem neustále opakuje dokola.
Hinduisté věří v reinkarnaci (převtělování duší). Na základě svých skutků se lidé převtělí v příštím životě do vyšší společenské vrstvy (kasty), nebo naopak do kasty nižší či dokonce do zvířete. Každý z vašich skutků se počítá a zlepšuje nebo zhoršuje vaši karmu.
Možná proto se hinduisté k sociálně slabším chovají s menší tolerancí. Nicméně i když na Bali je většina lidí mnohem chudší než u nás, neuvidíte tady do očí bijící extrémní chudobu jako třeba v Indii...
Besakih je - alespoň soudě podle průvodců - nádherně položeno na svazích sopky Gunung Agung. Což jsme bohužel nemohli posoudit, protože jsme do Besakih přijeli odpoledne, a jelikož i zde platí jako ve většině Indonésie, že obloha bez mráčku je v horách pouze ráno, bylo samozřejmě zataženo a mlhavo. Nechali jsme se totiž před odjezdem přesvědčit průvodcem, že určitě bude pěkná viditelnost...
Chrámy určitě stojí za zhlédnutí, i když je tu už opravdu přeturistováno. Návštěvníky zde ve velkém množství vyvrhují luxusní klimatizované autobusy a tomu odpovídají i spousty stánků se suvenýry před vchodem do komplexu.
Ubud, jedna velká slavnost
Ceny v Ubudu(Ubytování (pokoj pro jednu osobu): 30 000 IDR (po smlouvání) |
Když jsem si před příjezdem na Bali přečetl v průvodci, že kterýkoli den v kterémkoli měsíci v roce se někde na ostrově koná nějaká slavnost, bral jsem to s rezervou jako lehkou nadsázku. Ale pravda je taková, že se určitě kterýkoliv den v roce koná na Bali několik slavností a minimálně jedna z nich bude s vysokou pravděpodobností v Ubudu.
Ubud je něco mezi obrovskou uměleckou galerií a nikdy nekončícím folklorním festivalem. V tomto městě jsou doslova na všech ulicích stovky krámků se všemi myslitelnými druhy uměleckých předmětů, které si dovedete představit. Obrazy, sošky, vonné tyčinky, nábytek, trička, sarongy, šátky, fotografie, knihy, truhlářské zboží, hudební nástroje, šperky a spousta dalšího zboží čeká na zákazníky. Najdete tu hodnotná umělecká díla i příšerné kýče, jako ostatně ve všech turistických lokalitách. A i když je tu turistů opravdu hodně, stejně mi pořád vrtalo hlavou, jak se všichni ti prodavači mohou uživit.
Pokud právě nedychtíte po nákupu suvenýrů, můžete zajít například na taneční představení. Tance se tu pořádají hlavně pro turisty, ale jsou součástí místních tradic. Nejzajímavější z nich je asi tanec „kecak“ (čti: kečak). Několik desítek mužů od mladíků až po starce sedí v kruhu a doprovázejí hlavní tanečníky a tanečnice pohybem rukou a rytmickými výkřiky „čak-čak“, podle kterých zřejmě tanec získal své jméno.
Hlavní tanečníci uprostřed „jeviště“ (hraje se pod širým nebem a diváci sedí okolo účinkujících) pak umělecky ztvárňují příběh z hinduistického eposu Rámájány o únosu Sity. Sita byla překrásná snoubenka boha Rámy, kterou zlý démon unesl na ostrov Lanka (Srí Lanka). Situ vysvobodil ze spárů zlého démona velitel opičí armády Hanuman, „opičí bůh“.
Na účinkujících je znát, že i když už hrají představení pro turisty určitě aspoň posté, stále je to baví a užívají si to. Po tanci kecak následoval ještě jeden krátký tanec, jehož název se mi nepodařilo identifikovat, nicméně samotný fakt, že hlavní hrdina běhal bosýma nohama po žhavých uhlíkách a evidentně se při tom nespálil, je pravděpodobně zajímavější než základní pointa příběhu.
Že jsou opice opravdu důležitou součástí hinduistické mytologie, o tom se můžete přesvědčit přímo uprostřed Ubudu v tzv. Monkey Forest. Je to vlastně taková malá rezervace. Vzhledově připomíná skutečný prales. Mezi pralesními velikány i po upravených cestičkách se prohánějí hejna opičáků. Je to jejich rezervace a z náboženských důvodů jsou velmi přísně chráněni.
Hlavní náplní opičích „bohů“ je ovšem vyloudit na turistech cokoliv k jídlu. Kdybyste náhodou u sebe zrovna nic neměli, místní zaměstnanci vám za mírný poplatek prodají pár banánů a můžete vesele krmit. Jen se musíte mít na pozoru. Opičáci nejsou v jádru agresivní, ale pokud ucítí příležitost urvat kus banánu nebo jiné pochutiny v nestřeženém okamžiku, okamžitě využijí příležitost na úkor váš i na úkor svých opičích „kolegů“.
Ale i kdybyste nenavštívili žádné představení či atrakci pro turisty, v Ubudu se jistě stanete svědky nějaké místní domorodé slavnosti. Při ranní procházce jsem narazil na veselý průvod. I když se pravděpodobně jednalo o nějaký typ smutečního obřadu, jeho účastníci působili spíše veselým dojmem. Domorodci před sebou nesli spoustu dřevěných soch či loutek, velmi pěkně zdobených. S výzdobou každé z nich si určitě museli vyhrát mnoho hodin.
Průvod vyrazil přímo na hlavní silnici, kde zablokoval provoz, a pokračoval dál do centra. Řidiči ovšem nezačali zběsile troubit a nadávat, jak by se stalo u nás. Vždyť jsme přece na Bali! A na Bali, stejně jako jinde v Indonésii, se nepospíchá...
O to větší je moje překvapení o několik hodin později. Na jednom prostranství se opět něco slaví, prodává se tu i občerstvení a tlačí se tu davy lidí. Při bližším průzkumu zjišťuji, že celá akce spočívá v pálení těch krásně zdobených dřevěných soch, které jsem ráno viděl v průvodu. Všichni Balijci se u toho - jako snad u všeho - náramně baví a aby sochy lépe hořely, přitáhli i pár plynových bomb. Trochu to připomíná naše čarodějnice.
Pravděpodobně se jedná o obřad, který má symbolizovat nepříliš povzbudivou skutečnost, že ať jsou věci v životě sebekrásnější, stejně je vše pomíjivé a jednoho dne se všichni obrátíme v prach a popel. Což ovšem samozřejmě Balijce netrápí, protože oni coby hinduisté se brzy opět zrodí v nové reinkarnaci.
Kuta: čím větší prkno, tím horší surfař
Kuta je nejznámější letovisko na Bali a dosahuje světového věhlasu. Leží na jižním pobřeží ostrova, u Indického oceánu (zatímco ze severu omývá Bali pro změnu oceán Tichý). I když je Kuta dostatečně známá z turistických průvodců a prospektů, vryla se do povědomí celého světa hlavně krvavým teroristickým útokem Al-Kajdy v roce 2002 na místní diskotéce, při kterém zahynulo 200 lidí.
Na místě, kde dříve stávala diskotéka a které působí opravdu tísnivým dojmem, dnes stojí památník všech obětí atentátu.
Naštěstí v Kutě brzy přijdete na jiné myšlenky. Kuta je vlastně předměstím Denpasaru, hlavního města ostrova, a na jejím okraji leží významné mezinárodní letiště. Zdejší pláž je rájem všech surfařů. Díky stále silně vanoucímu jihovýchodnímu pasátu jsou zde opravdu velké vlny (odhadem 4-5 metrů vysoké). Na plavání to tedy moc není, ale pro surfaře je to ideální.
Ceny v KutěUbytování (pokoj pro jednoho): 30 000 IDR (asi 300 metrů od pláže. Bral jsem vždy nejlevnější ubytování a jelikož už jsem měl trochu přehled o cenách, celkem lehce jsem to vždycky usmlouval. Pokud ale chcete bydlet v hotelu a la Hilton, určitě si v Kutě také vyberete. Mně stačila střecha nad hlavou a za cenu cca 30 000 IDR byla většinou i sprcha na pokoji). DVD (vypálené, v angličtině): 10 000 IDR (kvalita je ale často dost pochybná. To samé - o ceně i kvalitě - platí i o vypalovaných CD - většinou ve formátu MP 3). |
Jelikož jsem nikdy nesurfoval, raději jsem nejdříve obhlížel místní borce ve vlnách. Mnoho indonéských mladíků se živí tím, že dělají instruktory a učí surfovat turisty.
Druhého dne jsem už ale neodolal a půjčil jsem si také prkno. Kdo z vás je ostříleným surfařem, toho budu nudit, ale mě hned ze začátku překvapilo, že platí zhruba pravidlo: čím větší borec, tím menší prkno. Což jsem ovšem nevěděl. Slečna v půjčovně si mě nejdříve zkušeným okem přeměřila, ocejchovala mě na začátečníka a vybrala slušně velký kousek. Když ale pochopila, že jsem na surfu nestál nikdy v životě, vytáhla kdesi z útrob půjčovny skutečně obrovské prkno. Hned jsem měl dobrý pocit, že nejdu na pláž s prázdnou!
Ovšem v samotném moři to byla řehole s nevalným výsledkem. Moje dvoudenní snaha alespoň jednou se na prkno postavit se nesetkala s úspěchem. Pouze se mi několikrát podařilo najet na velkou vlnu a svézt se asi tak padesát metrů na břiše. I když profíci ohrnou nad mým „výkonem“ oprávněně nos, mně se zdálo, že se řítím vpřed závratnou rychlostí...
Večer pak můžete sledovat místní surfařské hvězdy v záři zapadajícího slunce, zajít si do jedné ze stovek restaurací, courat se jen tak živými ulicemi nebo někam vyrazit za zábavou. Kuta žije dlouho do noci, nebo spíše až do rána... Já jsem zakončil den stylově ve své oblíbené hospůdce. Obsluha zrovna pouštěla na videu australský magazín o surfování. Je až neuvěřitelné, co někteří lidé na prkně dokážou. Jako surfařské dřevo jsem to po náročném celodenním zápolení ve vlnách dokázal náležitě ocenit.
Každopádně po devíti dnech na Bali dávám bezvýhradně za pravdu turistickým průvodcům - Bali je opravdu ráj na Zemi. Zní to jako otřepané klišé, ale já jsem se tu jako v ráji opravdu cítil. Devět dní bylo sakra málo, nejraději bych tu pobyl aspoň měsíc...
Může se hodit - BALI Ostrov Bali, přezdívaný také Ostrov bohů, je nejzápadnější z Malých Sund; leží mezi Jávou na západě a Lombokem na východě. Současně je jednou ze 33 indonéských provincií. Hlavním městem je Denpasar na jihu ostrova. Vízum Občané České republiky potřebují k cestě na Bali vízum. Získat ho můžou na zastupitelských úřadech/konzulátech Indonésie nebo nově za částku 25 US dolarů po příletu na kterékoliv indonéské mezinárodní letiště nebo po připlutí do mezinárodního přístavu. Ceny Orientační kurz v roce 2008: 1 CZK=530 IDR (indonéských rupií). Vnitrostátní letenka: Denpasar (Bali) - Yogyakarta (Jáva)- 284 000 IDR (letiště Denpasar je ve skutečnosti přímo v Kutě. K ceně připočítejte 30 000 IDR, vnitrostátní letištní poplatek + cca 15 000 IDR hromadné taxi na letiště - asi 3 kilometry z centra Kuty na okraj). Poletíte asi hodinu. Autobus: Denpasar (Bali) - Yogyakarta (Jáva)- 180 000 IDR (K ceně připočítejte cca 30 000 - 50 000 IDR za dopravu busem Kuta - Denpasar. Pojedete nějakých 16 hodin. Z uvedeného vyplývá, že autobusem by jel buď jen extrémně spořivý člověk, nebo blázen). Mapy © Google
