Své vyprávění snad ani nemohu začít jinde než v hlavním městě Baku, které je pro většinu návštěvníků jakousi pomyslnou vstupní branou do Ázerbájdžánu.
V této metropoli, rozkládající se na Apšeronském poloostrově vybíhajícím do Kaspického moře, se nachází velké mezinárodní letiště, přímé lety odsud létají také do České republiky.
V současné době se dokončuje i stavba železnice, která přes Gruzii a Turecko zajistí železniční spojení se střední Evropou.
Pestrá brána do Ázerbájdžánu
Když přijedete do Baku, trochu vás zaskočí, jak obří je to město; podle údajů z roku 2010 tu žijí přes dva miliony obyvatel. První věc, kterou zahlédnete na předměstí, jsou ropné věže, hlavní zdroj bohatství této země. Není divu, protože právě Baku bylo prvním místem na světě, kde se ropa těžila pro průmyslové účely.
Vrty najdete všude kolem města, dokonce i mezi domy v okrajových částech a také v přilehlém moři. Ázerbájdžán má přitom stále ještě velké zásoby černého zlata a díky novému ropovodu, nezávislému na Rusku, jím zásobuje značnou část Evropy včetně České republiky. Právě tento ropovod se stal námětem snímku z roku 1999 Jeden svět nestačí, 19. pokračování filmů o agentovi 007 Jamesi Bondovi s Piercem Brosnanem v hlavní roli.
Centrum ázerbájdžánské metropole příjemně překvapí. Vkusně se tu doplňuje supermoderní i historická architektura, najdete tu množství parků, luxusních obchodů světových značek i pěkně upravené nábřeží Kaspického moře. Právě na nábřeží si všimnete hned několika zajímavostí, například vodotrysku s výškou vodního sloupce 137 metrů, patřícího k největším na světě. Velkou atrakcí je také nové náměstí Státní vlajky, kde se tyčí 162 metrů vysoký vlajkový stožár, nejvyšší na světě, na němž vlaje čtvrthektarová, 70 metrů široká ázerbájdžánská vlajka, což je zaznamenáno i v Guinessově knize rekordů.
Zavítat musíte i do historického centra Starého Baku, obehnaného středověkou zdí. Právě tato část města, s Palácem Širvanšáhů a Dívčí věží, byla v roce 2000 zapsána na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Hladina Kaspického moře je nižší než hladina světových oceánů, a tak vás možná ani nenapadne, že při procházce po nábřeží se vlastně výškově nacházíte několik desítek metrů "pod mořem".
Kde hoří věčný oheň
Dalším zajímavým místem na okraji Baku je chrám věčného ohně Atešgah z přelomu 17. a 18. století v Suraxani. Vybudovali ho uctívači ohně, kteří v dobách zoroastrismu považovali místo za svaté. Přímo ze země tu totiž uniká plyn, hořící "věčným ohněm". Místní dervišové věřili v jeho zázračnou duchovní sílu, v chrámu se proto odehrávaly náboženské rituály. Zlí jazykové ale říkají, že zdejší vývěr plynu se již vyčerpal a nynější plamen pohání plynové potrubí. Jak tomu je ve skutečnosti, jsem nezjistil.
Pokud ale chcete vidět opravdu stoprocentní přírodní vývěr plynu, tak na jiném okraji Baku můžete navštívit takzvanou Ohnivou horu. Tady dnem i nocí hoří malá skalka, kolem které žádný chrám nestojí a není pochyb, že jde opravdu o přirozený, čistě přírodní jev.
Chrám věčného ohně Atashgah v Baku
Tolerance nade vše
Ázerbájdžán je zemí muslimskou a nejednoho návštěvníka proto hned napadne otázka bezpečnosti. Nemusíte se ale vůbec bát, Ázerbájdžánci by mohli jít mnohým muslimům příkladem ohledně náboženské i kulturní snášenlivosti. Jen málokde v islámském světě se vám stane, že třeba v metru uvidíte vedle sebe stát ortodoxního muslima a dívku v minisukni, přičemž to nikoho a nijak nepohoršuje. V toleranci jsou tak Ázerbájdžánci opravdu příkladným národem.
Setkal jsem se spíše pouze s humornou záležitostí, kdy se místní muži podivovali nad tím, že chodíme v kraťasech, v Baku však bývá v létě opravdu velké horko... Ne že by jim to vysloveně vadilo, ale takové oblečení se zde považuje za pro muže nedůstojné. Pouze do mešit vás takto oblečené nepustí, takže si na cestu přibalte i dlouhé kalhoty, protože právě místní mešity rozhodně stojí za vidění.
Zajímavou historkou byl také můj zážitek z nábřeží. Místní fotografové tu používají fototiskárny a na požádání vám na památku udělají snímek, který vám obratem vytisknou. Jednou jsem se po nábřeží procházel hodně časně ráno a k mému velkému překvapení jsem tyto tiskárny viděl položené přímo na chodníku, jen tak zabalené do igelitu, aby je fotografové nemuseli každou noc nosit domů a zase zpět. Nikoho přitom ani nenapadne, že by je ukradl. Jakpak by taková tiskárna asi dopadla v centru Prahy...
Noční nábřeží Baku
Baku, mešita Shahidlik
Největší bahenní sopka světa
Může se hodit
|
Z dalších výjimečných míst, která jsem v Ázerbájdžánu navštívil, doporučuji bahenní sopky v Gobustánu. Právě tato oblast se pyšní největší koncentrací bahenních sopek na světě včetně té úplně největší bahenní sopky vůbec. Je jí 410 metrů vysoká Taragaj Dagh, se základnou velkou jeden a půl kilometru. Toto úžasné místo však překvapivě není nijak označené, a tak nám chvíli trvalo, než jsme ho našli, a než se mercedes našeho kamaráda Aliho vyškrábal po polní cestě až nahoru na vrchol.
Samotný vrchol, který je značně plochý, připomíná měsíční krajinu. Všude se rozprostírá zaschlé šedivé bláto a celé desítky kráterů, v nichž nepřetržitě bublá řídké bahno. Neodolal jsem a strčil ruku do jednoho z kráterů, bahno bylo překvapivě studené.
Jednotlivé sopouchy jsou vysoké od jednoho až do několika metrů, vytékající řídké bláto pak vytváří jakási lávová pole, přičemž všemu vévodí hlavní kráter o průměru asi 15 metrů. Nikde ani jediná zelená rostlinka, strom nebo kousek stínu, jen pražící slunce a tiše pobublávající bahno. Opravdu úžasné místo, připomínající scénu z nějakého sci-fi filmu.
Bahenní sopka v Gobustánu
Vzácné petroglyfy, které studoval i Heyerdahl
Nedaleko bahenní sopky Taragaj Dagh se ukrývá další unikátní místo, malé skalní město s jedinečnými petroglyfy (obraz vytvořený opracováním povrchu kamenu řezáním, dlabáním, tesáním a obrušováním – pozn. red.). Zachycují vyobrazení lidí, zvířat, ale třeba i lodí nebo nástrojů. Jsou jich tu tisíce a jejich výjimečnost spočívá v jejich dokonalé zachovalosti, díky mimořádně vhodným klimatickým podmínkám. Úctyhodné je i jejich stáří, nejstarší vyobrazení se datují až někam k roku 8000 před naším letopočtem. Jejich studiu se dokonce věnoval sám Thor Heyerdahl, jehož místo fascinovalo a opakovaně se sem vracel. Skalní petroglyfy v Gobustánu jsou od roku 2007 také zapsané na chráněný seznam UNESCO.
Dostanete se tam snadno, když pojedete z Baku jižně po hlavní silnici M3, vedoucí podél pobřeží Kaspiku. Je tu výrazně značená odbočka, i s malým památníkem, která vás po asfaltové silnici dovede až ke skalnímu městu. Návštěvníkům slouží i parkoviště a malé muzeum. Při pohybu ve skalách buďte opatrní, protože na vyhřátých kamenech se rádi vyhřívají jedovatí hadi. A pokud se sem vydáte v létě, nezapomeňte na pokrývku hlavy nebo rovnou slunečník – slunce tu má opravdu velkou sílu a úpal si uženete raz dva.
Skalní petroglyfy v Gobustánu
Civilizací nezasažený Východní Kavkaz
O Ázerbájdžánu by se dalo ještě dlouho psát, o historii, architektuře, kuchyni a podobně, mě však zaujaly také místní hory – Východní Kavkaz.
Přijďte se podívatNa výstavu fotografií z Ázerbájdžánu, kterou připravil autor článku Michal Kupsa. Od 14. března ve 4D Centru Praze 10-Vršovicích.  |
Když se běžnému Evropanovi řekne Kavkaz, tak si každý automaticky vybaví nejvyšší horu Elbrus a tím vlastně i západní část Kavkazu. Není se čemu divit, Západní Kavkaz a především okolí Elbrusu je velmi známé a hojně turisticky navštěvované.
Ale Východní Kavkaz je prakticky neznámý a turisticky neobjevený. Je to dlouhý horský hřeben, tvořící státní hranici mezi Ázerbájdžánem a Ruskou federací (konkrétně Dagestánem). Nejvyšší hora se jmenuje Bazardüzü dagi (4 485 m n. m.).
Hory jsou v těchto místech jen řídce osídlené a minimálně dotčené civilizací. Silnice, horské hotely, lanovky nebo sjezdovky, na to zapomeňte. Najdete tu ale nádhernou a nedotčenou krajinu a také milé a přátelské obyvatele.
Vesnička Chinaliq ve Východním Kavkazu
Kaňon v horách Východního Kavkazu
Já jsem si jako cíl své cesty vybral starobylou horskou vesnici Chinaliq poblíž hlavního hřebene. Zaujala mě na fotografii v knize Ázerbájdžán – Mezi východem a západem, kterou vydalo v češtině velvyslanectví Ázerbájdžánské republiky. Cíl cesty se nakonec podařilo splnit, vesnice je opravdu nádherná, kamenné domy, fantastické výhledy na hory a milí obyvatelé. Nakonec jsme využili i pohostinnosti domácích a přímo ve vesnici i přespali. Byl to opravdu skvělý zážitek, na který hned tak nezapomenu – tedy pokud vůbec...
