Au-pair v Anglii aneb jak se nestat „popelkou“

Důvodů, proč se stále dost Češek vydává do ciziny jako au-pair, je mnoho. Touha po lepším životním standardu, vidina zlepšení se v cizím jazyku, touha využít nových příležitostí. Realita se ale nakonec může podstatně lišit od představ či tvrzení zprostředkujících agentur.

Au-pair - ilustrační foto | foto: Profimedia.cz

"Potřebovala jsem vypadnout," začíná svůj příběh čtyřiadvacetiletá Markéta, která v Praze podala výpověď kvůli neshodám se šéfem, ukončila nešťastný vztah a konečně se dostala z dlouhodobé nemoci.

I to může být důvod, proč se některé dívky vydávají do ciziny jako au-pair - snaha udělat za dosavadním životem tlustou čáru a začít znovu. Vzhledem tomu, že se nemusíte starat o ubytování ani o stravu, může být práce au-pair paradoxně nejjednodušším způsobem, jak změnit prostředí a "vyčistit si hlavu".

Od tříleté hysterky k alkoholikovi

Markéta neměla štěstí. Jako asi většina Češek se přihlásila k první agentuře, jež službu au-pair nabízí. Zaplatila registrační poplatek a po prvním telefonickém pohovoru odjela do anglického Whitstablu, krásného přímořského městečka v hrabství Kent.

Právě tam jsme se s ní potkala já, již zaměstnaná v rodině, kterou jsem si sama našla přes internet. Bylo to bez agentur i bez poplatků, ale jelikož jsem sem půl roku před odjezdem musela jet na víkendový osobní pohovor, nakonec mě to vyšlo ještě dráž. No, kdyby se to aspoň vyplatilo…

"Každý den si na pár minut zalezu někam do koutku a brečím," svěřila se mi Markéta krátce po našem setkání. Za 70 liber týdně měla na starost nejen tříletou holčičku, ale hlavně celou domácnost. Matka se s ní loučívala pokyny, co a jak má v době její nepřítomnosti udělat. Markéta prala, žehlila hory prádla a košil, drhla záchody, umývala okna, leštila skleničky...

Také já jsem se nakonec dočkala zklamání. Po několika velkolepých scénách, při nichž se rozvedený otec ze mě pokoušel udělat náhradní mamku s očekáváním, že s dětmi budu trávit veškerý čas, a to i ve svém osobním volnu, jsem se přestěhovala do jiné rodiny.

Tady šly ale samozřejmě s příslibem volných večerů dolů peníze. Nový tatínek, rovněž rozvedený, se navíc ukázal být alkoholikem, který sotva uživí domácnost, natož aby se někdy odhodlal k nějakým bonusům. Pravda je, že uklízet nemusím vůbec (i když nechci-li žít jako ve chlívku, stejně si nějaké to vysávání neodpustím), a když náhodou přijde z práce dřív, můžu jít ven, nicméně onen ideální pocit, že jsem ve "vlastní rodině", tu sotva kdy zažiju.

Může to dopadnout skvěle!

Zůstávám v nové rodině, negativa se snažím přehlížet a zkouším využívat nové příležitosti. Mám kde spát, kde jíst a dostávám kapesné 70 liber týdně prakticky za nic. Navzdory tomu, co tvrdí české agentury, není to na poměry v Anglii vůbec hodně. Avšak já mám to štěstí, že neuklízím, děti se zabaví samy a navíc jsou přes půl dne ve škole, takže volný čas a možnost studovat mi vynahradí i to, že se od nich občas dočkám - jakožto rodinná "služka" - peprných nadávek. Chcete-li být au-pair a nedočkat se zklamání, je dobré skousnout zuby a zatvrdit se… pak už může být člověk jen příjemně překvapený.

Markéta je důkazem, že existují i ideální rodiny, jak nám je líčí agentury. Z Whitstablu se dostala do nedalekého Herne Bay k americké rodině, jež jí kromě 120 liber týdně za hlídání dětí přidává další dvacku za úklid. Má volné večery, a když výjimečně ne, zaplatí jí to navíc. Markéta má k dispozici vlastní auto (na vození dětí do školy, na výlety…) a nemusí platit benzin. Co víc - s rodinou si perfektně rozumí! Už jsou domluvení, že s nimi příští rok pojede do Ameriky.

"Ideální au-pair" tedy není sci-fi. Podaří-li se vám najít rodinu, jakou má Markéta (120-150 liber týdně je reálné týdenní kapesné) a přidáte-li k tomu dvakrát třikrát do týdne několikahodinový úklid v nějaké domácnosti v okolí (6-8 liber za hodinu), budete si žít (na naše poměry rozhodně!) velmi komfortně a navíc ještě poměrně dost ušetříte.

Dvojnásobné platy a poloviční ceny

Do Anglie jsem (po cestování většinou v rozvojových zemích) jela s představou, že lépe než v Česku se už na světě žít nedá. Těch pár rodin, co jsem poznala, mě ale vyvedlo z omylu. Životní standard je zde na první pohled někde jinde než u nás. Průměrní důchodci mají vlastní dům, auto, moderní počítač s internetem, plazmovou televizi, hromadu DVD a stále jim zbývá dost na to, aby zaplatili kolem dvaceti liber týdně za úklid.

Ostatně právě na životech postarších lidí je rozdíl mezi kulturami patrný. Snad jsem měla štěstí, ale zdá se mi, že na zahořklého důchodce, co by s hůlkou v ruce vystrkoval mladíka z "oblíbeného" místa v hromadném dopravním prostředku, jsem tu nenarazila. V Anglii je mnoho spolků a organizací, kde se starší nebo handicapovaní lidé scházejí na čaji, při hrách a všelijakých akcích. Oblíbené jsou i pojízdné pečovatelské služby přímo do domu.

Průměrná anglická domácnost žije v dvoupatrovém cihlovém domě, který vypadá jako vystřižený z romantické pohádky a málokdy má méně než dvě koupelny. Vybavení bývá podobné jako u nás, jen co se elektroniky týče, jsou o pár let před námi. Dobrého jídla a pití je dostatek, spíše nadbytek. Šatníky připomínají, alespoň co se množství šatstva týče, skříně hollywoodských hvězd.

Ostatně není divu. Zatímco minimální plat, za který sem přichází pracovat většina Čechů, je nějakých 6 liber na hodinu, ve standardně placené práci si hravě přijdete na 15-25 liber. Přitom ceny potravin a většiny věcí běžné denní potřeby jsou srovnatelné s našimi, ne-li levnější.

Velmi výhodně lze nakupovat v takzvaných charita shopech, kam lidé odnášejí nepotřebné věci, často úplně nové. Zde se pak prodávají za naprosté minimum (např. teflonová pánev za libru, džíny nebo kalhoty za dvě, knížky za pár pencí) a získané peníze se věnují na charitu. Oblečení lze však za minimální ceny sehnat i v normálních obchodních domech. Tričko za 2 libry, podprsenka za tři nebo kabát za patnáct nejsou raritou. 

Jiný kraj, jiný mrav

"Ale žít tady, to bych si nezvykla," říká Markéta a mně nezbývá než s ní souhlasit. Životní standard je zde vyšší než u nás, nicméně zhoršila se i ona pověstná "ignorace" ke všemu kolem, která asi civilizační pokrok nezbytně doprovází. Když se vás někdo v Americe zeptá, zda jste z bývalého Sovětského svazu, prostě zakroutíte hlavou. Ale když se v Anglii ptají, jestli v tom Československu bydlíte u moře, prostě jen popadáte dech…

Na elektrické zásuvky s vypínáním bych si zvykla, nakonec bych se smířila i se dvěma kohoutky (zvlášť vroucí a ledová voda), nicméně strašlivé plýtvání prakticky vším by mi asi drásalo srdce napořád. Nevím, kolik přesně stojí bydlení a náklady s ním spojené, ale co jsem vypozorovala z inzerátů, v Kentu to nebude více než dvojnásobek nákladů u nás. Z několikanásobných platů tedy stále přebývá. Výsledkem je, že jídlo se kupuje ve velkém a zbytky se vyhazují, lampy svítí i přes noc a televize je puštěná, i když je zrovna celá rodina venku. A pardon, tohle nikdy nechci dělat, ani kdybych na to měla...

Může se hodit

Co je vlastně au-pair?
Au-pair je pomocnice v domácnosti, která má na starost především děti, většinou však i úklid, případně také prádlo a žehlení. Ubytování a stravu zajišťuje rodina, která rovněž vyplácí kapesné (minimálně 50 liber týdně). Ať už podepisujete smlouvu nebo ne, je třeba se domluvit, kolik hodin týdně budete pracovat. Je vhodné také upřesnit si veškeré povinnosti a den, kdy vám má být výplata vyplácena.

Může být au-pair také muž?
Ano, ačkoli dost rodin preferuje ženy.
Jak se stát au-pair?
Nejjednodušší je přihlásit se k nějaké agentuře, která tuto práci zprostředkovává. Nevýhodou je, že se často nevyhnete poplatkům a nikdo vám nezaručí, že vám v případě potřeby budou k dispozici, jak původně slibovali. Musím říct, že většina kamarádek, které přijely přes agenturu, nakonec rodinu měnila. Lepší je kontaktovat přímo rodinu prostřednictvím internetu, např. www.pohyby.co.uk nebo www.universalaupairs.com.
Jak si přivydělat?
Neumíte-li naprosto perfektně anglicky nebo nemáte-li nějakou úžasnou specializaci, je nejlehčí najít si cleaning (uklízení) či babysitting (hlídání dětí). Výhodou je, že se nikde nemusíte přihlašovat a jsou to práce velmi flexibilní (když děti onemocní a výjimečně nejdou do školy, není problém práci na týden odvolat a zůstat s nimi doma). V tomto případě počítejte s šesti až osmi librami na ruku za hodinu.
Chcete-li pracovat v baru, supermarketu, restauraci apod., je třeba se domluvit s rodinou, která tomu většinou z pochopitelných důvodů nebude nakloněna. Platy v podobných pracích se pohybují kolem šesti až sedmi liber za hodinu a je potřeba si vyřídit National Insurance Number (z Anglie volat na tel. [phone]).
Jak se zabavit a jak cestovat?
Zabrouzdáte-li trochu internetem a vypravíte se do nejbližší školy angličtiny, zjistíte, že v okolí vašeho nového bydliště pracuje mnoho au-pair, které také hledají kamarádky. Barů, nočních klubů, kin, divadel a sportovišť je tu bezpočet a ceny jsou také snesitelné.
Jen pokud budete chtít cestovat, je třeba počítat s poměrně vysokými cenami vlaků a autobusů (dají se snížit různými slevovými kartičkami – je-li vám méně než 26let a/nebo studujete, určitě se u přepážky zeptejte na všechny možnosti) a vstupů do památkových objektů (honosnější hrady a zámky kolem deseti liber). Většina muzeí, jejichž expozice bývá interaktivní a mnohem zajímavější než u nás, je přístupná zdarma.
A na závěr tip pro nouzi nejvyšší: Jízdenky se dají koupit přímo ve vlaku za stejné ceny jako na nádraží (alespoň v Kentu to tak platí). Stojí za to zkusit nastoupit bez jízdenky – často se k vám průvodčí ani nedostane.
Web autorky: www.myshaweb.cz