„Nejprve unavit děti!“ Pokud se řídíte tímto heslem, projeďte Prachaticemi až do míst, kde silnice číslo 141 začíná stoupat na Libínské sedlo. A pak odbočte vlevo a pokračujte k Areálu lesních her nad Lázněmi sv. Markéty v Prachaticích. Je to vlastně tělocvična pod širým nebem.
Například u stanoviště Mraveniště, což jsou dvě dřevěné stavby na kamenné podezdívce spojené podzemním průlezem, se dozvíte, že „mraveniště je jako ledovec – větší část je skryta pod povrchem v zemi. Je tu spousta chodeb a spižíren a mravenci zde přečkávají zimu.“ V lese je i několik dalších zastavení – prolézaček inspirovaných životem zvířat. Na protažení potomstva po dlouhé cestě v autosedačkách ideální.
Parádní podzimní vandr. Zlatá stezka je historickou královnou Šumavy |
Jen o pár set metrů dál, přímo u silnice 141, se nad první prudkou vracečkou nacházejí Fefrovské rybníčky. Kdysi se staraly o zásobování prachatické městské kašny vodou, dnes je tady zookoutek. Jako tradičně byla v době naší návštěvy nejakčnější černá zvěř. Selata se zvědavě přišla podívat až k plotu, statné kusy divočáků vzbuzovaly respekt. V oplocených výbězích jsme ale zahlédli i jeleny a daňky.
Okolí rybníků je skvělým místem, kde se lze „dotknout“ Zlaté stezky. To byla jedna z klíčových obchodních tras českého středověku a raného novověku. Přepravovala se po ní strategická surovina prvního řádu: sůl. V Českém království totiž žádná ložiska kamenné soli, která by se tehdy dala těžit, neexistovala.
Soubor informačních tabulí u parkoviště poblíž Fefrovských rybníčků, za totality po panelce jezdily tanky zdejší posádky ČSLA.
Obyvatelstvo, které solí nejen ochucovalo pokrmy, ale také s její pomocí konzervovalo maso, bylo zcela závislé na jejím dovozu. Cenná surovina se do nitra Čech dostávala z rakouské Solné komory právě přes šumavské hřebeny.
Karavany soumarů, které z Pasova do Čech dopravovaly sůl, totiž nechodily po jedné „dálnici“. V krajině během staletí provozu vyšlapaly hluboké zářezy, klikatící se po úbočích hor. Někde běží vedle sebe, jinde se křižují. V této oblasti jsou nejvíce patrné nad rybníčky na úbočí Libína. „Místy tu lze pozorovat až šest souběžných kolejí s mnoha spojkami, křižovatkami a zkratkami. Úvozové cesty jsou až šest metrů hluboké a dva metry široké,“ uvádí informační cedule.
Může se hodit
|
Obrozený Libín
Na kopci, který dominuje Prachaticím, se mohutně stavělo, rekonstruovalo a renovovalo. Jen pár dní před začátkem prázdnin se veřejnosti otevřela rozhledna Libín, která prošla velkou rekonstrukcí. Vzhledem k tomu, že stojí na kopci vysokém 1 093 metrů, nabízí parádní rozhled.
Hora se svým způsobem stává těžištěm Prachatických trailů, tedy upravených cyklotras. Na konci května na Libíně slavnostně otevřeli hned několik tras: Lázeňský trail (pro začátečníky), Sedýlko Flow (pro začátečníky) a Soumarský trail. Ten je značený jako červený a je vhodný pro zkušenější jezdce.
Rozhledna Libín po opravě opět láká turisty. Při dobrém počasí jsou vidět i Alpy |
Horská chata Libín, která je doslova pár kroků od rozhledny, prošla také rekonstrukcí zakončenou v minulém roce. Moderní jednoduchý interiér sazí na světlo a dřevo. Ochutnali jsme polévku z baby kukuřice ovoněnou chilli s krevetou – a Junior s Juniorkou se o ni přetahovali.
Pro cestovatele s vozy nejen osobními je k dispozici nové prostorné parkoviště, dokonce vyzdobené plastikou, které za hliněným valem decentně skrývá WC. Jedno víme jistě: na zdejší traily se ještě vrátíme.
Libín
|
Neprávem opomíjené České Žleby a Stožec
Největším vodním tokem, který jižní větev Zlaté stezky překonávala, byla Teplá Vltava. Stalo se tak na Soumarském mostě. Dnes je to rušné místo s vlakovou zastávkou a tábořištěm. Odtud se dá, po předchozím objednání a za dostatku vody, splout jeden z nejkrásnějších vodáckých úseků v Česku.
My však míříme dál a hlavně výš. Silnice do Českých Žlebů se kroutí mezi starými stromy. Lidé se tady usadili téměř na vrcholu kopce. Karavany, které dopravovaly do Čech sůl a za hranice zas hlavně obilí, měly právě tady občerstvovací zastávku. Zvířata i lidé potřebovali napít – odtud taky název místa. Ostatně jmen vystřídalo hned několik: od České Trouby přes České Roury či Česká Koryta až po České Žleby.
Proč se do Českých Žlebů opakovaně vracíme obytňákem i bez něj? Kvůli dvěma věcem. Tou první je famózní výhled na hraniční masiv Třístoličníku. Na vrcholu této hory se sbíhají hranice Rakouska, Německa a Česka. A pozorovat hru stínů na jeho úbočí při západu slunce se neokouká.
Druhý důvod se špatně vyjadřuje slovy. Ale je to něco v krajině, něco na cestě roubené kamennými terasami. Pocit zvláštního klidu, pocit z místa, kde to žilo, a kde jsou teď rozeznatelné už jen základy domů. Směrem k bavorské hranici je krajina neobydlená, opuštěná, a přitom ne zpustlá.
Stožec
|
Krásně si to uvědomíte na dřevěné vyhlídkové plošině v místě bývalé osady Kamenná Hlava (souřadnice: 48.8667900N, 13.7651375E). Kousek pod ní je rozcestí a odtud Zlatá stezka mířila přes Mechový potok, aby pokračovala dál Bavorskem.
Kraj má i pohnutou novověkou historii. Na zdejším hřbitově, přímo v centru obce České Žleby, odpočívá bratr Krále Šumavy Bohumil Hasil. V posledních měsících zdejší atmosféru rozvířil plán investorů přebudovat bývalou pohraničářskou rotu na ubytovací komplex až se třemi stovkami lůžek.
Proměna bývalé šumavské roty pohraničníků na resort se místním nelíbí, úřad ji stopl |
Tento kout Šumavy – Stožecko – není tak populární jako jiné destinace v regionu. Ostatně do Stožce vede jediná silnice. A železniční trať, sluší se dodat. Ve Stožci samotném je Informační středisko Národního parku Šumava s kolekcí vycpaných zvířat.
U každého exponátu je uvedeno, jak zahynul. Mladého samce losa srazilo v roce 2003 auto, vedle stojící losici Bohunku potkal stejný osud v roce 2017. Je tu i vycpané tříměsíční mládě vlka z výběhu ze Srní, kterému se stala osudnou hra se sourozenci, či dvojice mláďat jezevce, která uhynula, když přišla o matku.
Dodávkou s dětmi
 |
