Zapomenuté pískovcové skály v okolí Děvína

Medard sundal svoji kápi a po více než měsíci dešťů začalo zase pořádně svítit slunce. Pro horolezce to znamená, že mohou vyrazit do pískovcových měst a zkoušet své umění a odvahu na skalních věžích. Jenže známý Prachov, Hrubá skála, Příhrazy či Adršpach jsou plné turistů a na každé věži visí nejméně jedna dvojice lezců. Jedna z pískovcových oblastí, kde takové přelidnění nehrozí, se nachází v bývalém sovětském vojenském prostoru Ralsko v okolí královského hradu Děvín.

V nenápadných úbočích i na nevysokých kopcích jsou tu roztroušené pískovcové  skalky. Ke všem je možné dojít pěšky nebo dojet na kole z obce Hamr na Jezeře poblíž Stráže pod Ralskem. Autem se tam naštěstí dojet nedá, turistické značky tudy téměř nevedou a věže je nutno hledat jen podle mapy.

Návštěva zdejších skal však není nic pro sportovní lezce, kteří se vyžívají ve výstupech vysokých obtížností, ale při jejich hledání a případně zdolání vrcholů si přijdou na své spíše turisté, milovníci klidu a romantici tělem a duší.

Královnou místních věží je třicetimetrová Kavčí skála poblíž obce Podvrší, na jejíž vrchol vystoupil již v roce 1895 Adolf Gahler s druhy. Tento průkopník tak dostal oblast Děvína do análů popisujících začátky horolezectví. V té době se totiž lezlo na kolmých stěnách jen v Saském Švýcarsku, v Lužických a Jizerských horách. Alpští horolezci si tehdy mohli o obtížných výstupech nechat jen zdát, protože ještě dlouho nedokázali napodobit virtuozitu německých skalních akrobatů.

Jiná věc je, že slavný Gahler si tehdy ještě nedělal příliš starostí o lezeckou etiku a tak prostě přehodil dlouhé lano přes vrchol věže, na druhé straně si ho zavázal okolo boků a pomocí kamarádů vystoupil na vrchol. Na Kavčí skále a zřejmě i na některých okolních věžích se mihlo začátkem minulého století ještě několik slavných pískařských jmen. Rudolf Kauschka zopakoval historický Gahlerův výstup sportovně – zatloukal skoby během lezení a jistil se jejich pomocí proti případnému pádu. Eduard Hiebel, Walter Kleiner a Andreas Steinjan se pustili do těžkých a nebezpečných spár, o jejichž přelezy se již několik desítek let nikdo ze současných lezců ani nepokusil.

Skály poté upadly na téměř sto let v zapomenutí a teprve v devadesátých letech minulého století vznikly těžší výstupy inspirované Radkem Mikulášem z Prahy a Helmutem Gantzem z německého Naundorfu. Jednoho květnového dne v roce 1994 se dokonce náhodou setkali pod skalami na Kozím hřebenu a vylezli spolu se svými spolulezci dva výstupy, které možná trochu ironicky nazvali Česko-německou a Německo-českou cestou. Oba měli ještě v dobré paměti socialistické družební akce česko-německého přátelství.

Vedle Kavčí skály určitě stojí za návštěvu  ještě Švarcvaldská brána, menší sestra Pravčické jmenovkyně nad Hřenskem. V lese nad bývalou sudetskou obcí Černý les lze najít amfiteátr ze skalních stěn a věžiček, a v té největší právě bránu. Dnes je amfiteátr přírodní rezervací, okolo které vede turistická značka.   

Nejtěžší horolezecké výstupy vedou na skály na Kozím hřbetě těsně nad Hamrem. Kolmé železité a tím pádem pevné stěny se příznačně jmenují Uranová, Jedová a Zářivá. Nezapomínejme totiž, že Děvín a okolí prošly pohnutou historií. Kromě horníků, kteří těžili uran pomocí kyseliny sírové napouštěné přímo do země, tady řádila Rudá armáda, před ní zabrala jezero u Hamru komunistická Československá lidové armáda, po válce Češi vyhnali téměř všechny Němce a před válkou Němci Čechy. 

Mapa: nejlepší je Máchův kraj 1:50 000 z nakladatelství Kartografie, které ji vydalo spolu s Klubem českých turistů 
Průvodce: Gantze, Helmut: Kummergebirge und andere Gebiete Nordboehmens. Naundorf 1996. Horolezecko-turistický průvodce vyšel v Německu, ale část informací je v něm uvedena i česky.