Zavřené hotely a penziony, umrtvená lyžařská střediska. Vládou nařízená restriktivní opatření udělala čáru přes rozpočet nejen sportovcům a běžným rekreantům. Blíží se jarní prázdniny a desetitisíce rodin zřejmě nebudou mít jinou možnost, než zůstat i s ratolestmi doma a vyrážet na krátké „výpady“ do okolí.
Přinášíme návod, kde se i s dětmi provětrat v hlavním městě, stranou od čoudících aut a ruchu velkoměsta.
Prokopské a Dalejské údolí
Hluboká údolí Prokopského a Dalejského potoka patří k přírodovědně nejhodnotnějším územím v Praze a skrývají řadu divokých zákoutí. Rodiny s dětmi se tu bez problému zabaví a ratolesti lze přitom nenásilně poučit, třeba o geologii nebo vlivu světových stran na vegetační pokryv území.
Procházku lze začít u železniční zastávky Holyně, kam jezdí každou hodinu vlak ze Smíchovského nádraží. Alternativně zajíždí do kilometr vzdálené stejnojmenné vísky (dnes součásti Prahy 5) městský autobus.
Zelená značka od zastávky směřuje po proudu Dalejského potoka docela krkolomným terénem a po pár stech metrech vás přivede na okraj opuštěného Červeného lomu.
Plácek vedle lomu oživují Padlí bojovníci, umělecká díla Kurta Gebauera vytvořená z bloků místního vápence, který se v Červeném lomu těžil až do 2. světové války. Prostor lomu je dnes eldorádem nejen pro teenagery, kteří tu po lomových stěnách a haldách mohou šplhat či jezdit na kolech.
Z geologického hlediska se tu jedná o vrstvy na rozhraní siluru a devonu. Jednotlivé fáze usazování lze snadno rozpoznat a pro děti to může být názorné setkání s tím, jak vznikají sedimentární horniny.
O dalších pár set metrů dál Dalejské údolí „ústí“ do Prokopského. Klukovické koupaliště, které tu kdysi fungovalo, už sice neexistuje, prostor u soutoku obou potoků je ale pěkně upraven jako odpočinkové místo se stoly a dětským hřištěm. Scenérii doplňují mohutné vápencové skály nad severním břehem Prokopského potoka a obrovským benefitem je fakt, že na silničku, která tudy prochází, je zákaz vjezdu aut.
Dál můžete pokračovat asi půl kilometru po toku Prokopského potoka po žluté značce, která u bývalého železničního strážního domku uhne doleva a po uzoučké skalnaté pěšince strmě vyšplhá na bezlesou plošinu nad Prokopským údolím. Strategicky položená výšina je ze tří světových stran přirozeně chráněná prudkými skalnatými srázy nad Prokopským potokem, a není proto divu, že lidé si tu postavili sídliště již před tisíci let. Osídlení na Butovickém hradišti, jak se lokalita dnes nazývá, je doložené kolem roku 3000 př. Kr., mnohem později tu bylo i raně slovanské sídliště.
Butovické hradiště, u vyhlídky na Hemrovy skály
Dnes si na Butovickém hradišti všimnete především výrazného, asi tři metry vysokého valu, který planinu v přibližně severojižním směru přetíná. To byla vnitřní obranná hradba hradiště. Jeho obvod se dá obejít po hraně skalních stěn, jsou tu umístěny informační tabule. Na západním okraji ostrohu, kde je terén trochu povlovnější, se dá opatrně sejít kus pod úroveň plošiny a prozkoumat některou z vápencových jeskyň.
Butovické hradiště je také velmi dobrým vyhlídkovým bodem. Je odtud mj. dobře znát, že jižní, ke slunci přivrácené svahy jsou porostlé převážně teplomilnou stepí, případně řídkými křovinami. Naproti tomu protější, severní svah (pomístně zvaný Dalejský háj) porůstá hustý, vlhký les.
Skály nad Prokopským údolím na západním okraji Butovického hradiště
Poté, co obejdete hradiště, vás žlutá značka přivede do bývalé obce Butovice (dnes součást Prahy 5-Jinonic). Tamější zástavba stále působí dokonale vesnickým dojmem včetně rybníka na návsi a starobylého kostelíka sv. Vavřince na návrší. Z butovické návsi pak snadno dojdete méně přívětivým prostředím kolem frekventované silnice na stanici metra Jinonice.
Kunratický les
Největší souvisle zalesněné území ve vnitřní Praze leží v jihozápadním segmentu metropole: Kunratický (též Krčský) les pokrývá plochu téměř tří čtverečních kilometrů. To je dost na to, aby se tam návštěvníci dostatečně rozptýlili a nikdo si tam nemusel připadat jako na „Václaváku“.
Kunratický les, Nový hrad
Jedno z možných východišť do Kunratického lesa je rozcestí U Dubu za obchodním centrem Chodov, tedy místo snadno dostupné metrem. Pokud půjdete pár set metrů po okraji lesa k jihu, narazíte záhy na krátkou neznačenou spojku doprava, která vás přivede na zelenou značku. Ta mírně klesá údolíčkem směrem k restauraci U Krále Václava IV.
Cestou minete údajně nejvyšší strom v Praze, zdejší exemplář smrku měří skoro 40 metrů. Pokud ale máte sebou děti, objeví se hlavní atrakce až těsně před restaurací. V zookoutku se tu prohánějí daňci, a hned vedle je dětské hřiště.
Dál lze pokračovat proti proudu Kunratického potoka strmým a stinným údolím, které vůbec nevzbuzuje dojem, že se nacházíte jen sedm kilometrů od centra milionového města. Vlevo nad vámi je zřícenina Nový hrad (Nový hrádek), k níž se posléze dostanete úzkou pěšinkou po modrém značení ve strmé stráni.
Kunratický les, Kunratický potok pod Novým hradem
Ze kdysi významné stavby, v níž roku 1419 skonal římskoněmecký císař Václav IV., sice zůstaly jen zbytky zdí, ty ale byly před pár lety důkladně sanovány a dnes si lze docela dobře představit, jak to tu mohlo kdysi vypadat. Napomáhají tomu i informační tabule v okolí. Jedna z nich, představující husitské obléhání v letech 1420–1421, je velice sugestivní a děti se tu mohou názorně poučit o tom, jak se před šesti staletími také řešily konflikty.
Z Nového hradu se lze vrátit po modré značce zpět na Chodov, cestou potkáte další přístřešek a malé dětské hřiště. Případně můžete sejít zpět do údolí Kunratického potoka a dorazit na autobus do Kunratic.
Chuchelský háj
V porovnání s Divokou Šárkou či Kunratickým lesem je Chuchelský háj mnohem méně navštěvovaným územím. Jistě i proto, že bezprostředně nesousedí s žádným velkým panelovým sídlištěm, byť z Barrandova to sem není daleko. Zalesněné území se nachází v silně členitém terénu nad levým břehem Vltavy, rozptyl nadmořských výšek je 130 metrů.
Chuchelský háj, kostel sv. Jana Nepomuckého
Jedním z východišť je osada Malá Chuchle (dnes součást městské části Praha-Velká Chuchle), kam často zajíždějí městské autobusy ze Smíchovského nádraží. Cesta do lesa vede kolem bývalých Chuchelských lázní a u kostelíka Narození Panny Marie začne strmě stoupat.
Po pravé straně brzy minete tzv. Mariánský pramen. Žlutě značená trasa, doprovázená zastaveními naučné stezky, se pak záhy ostře zlomí doleva na lesní asfaltku, která vás přivede k lesnímu zookoutku. Ve výbězích tu jsou k vidění daňci, mufloni či rys, děti zaujmou i voliéry s výry či krkavci. Hned vedle je dětské hřiště.
Od zookoutku se můžete vydat neznačenou lesní cestou mírným stoupáním v přímém směru k západu. Právě tato cesta vás po pár minutách přivede na lesní paseku. Na ní jsou rozeseté jednotlivé části „lesní posilovny“ a nejen děti se tu mohou pěkně vyřádit. V místě je i krytý altán, který se hodí třeba na svačinu při nepříznivém počasí.
Chuchelský háj, mufloni v zookoutku
Cesta od lesní posilovny, vedoucí s kopce jižním směrem, vás pak přivede k lesnímu kostelu sv. Jana Nepomuckého. Vy stavbu spatříte až na poslední chvíli, při pohledu od východu přes Vltavu je ale díky rafinovanému umístění vidět z velké dálky. Chrám je obklopený hřbitovem a místo dýchá klidem a mírem.
Dál už je orientace snadná, lesní silnička v souběhu se žlutou značkou klesá do Velké Chuchle k zastávce MHD.
Housle
Přírodní památka Housle na okraji severní městské části Praha-Lysolaje nepatří mezi nejnavštěvovanější místa pražské přírody, má to ovšem svoje výhody. Například není třeba mít obavy z hustého provozu výletníků, jako tomu o volných dnech bývá v nedalekém Šáreckém údolí. A tajemné příšeří slepé pískovcové rokle děti určitě zaujme.
V přítmí pískovcové rokle Housle u Lysolají
Východištěm do Houslí je zastávka městské hromadné dopravy Lysolaje, odkud vede modrá značka proti proudu Lysolajského potoka. Hned na začátku spatříte podél cesty několik pískovcových soch vytvořených v rámci lysolajských sochařských sympózií. Brzy také narazíte na tzv. Zázračnou studánku. Mnozí místní si k ní i dnes chodí pro výbornou pramenitou vodu.
O kousek dál se údolí zahlubuje, a zatímco modré značení odbočuje vlevo do stráně, vy se přidržíte úzké stezky vedoucí po dně údolí. Jde o erozí vytvořený kaňon v druhohorních usazeninách, o čemž svědčí kolmé pískovcové skály nad vámi. Několik set metrů dlouhý kaňon, stíněný hustým lesem, má divoké vzezření a není těžké si představit, že na vás zpoza příští zákruty vyskočí nějaký lapka.
Od horního závěru kaňonu je třeba se vrátit ke křižovatce s modrou značkou. Pokoušet se o zkratku šplháním vzhůru po skalách nedoporučujeme i s ohledem na ochranu prostředí, pískovce jsou měkké a podléhají snadno odnosu.
V přítmí pískovcové rokle Housle u Lysolají
Modrá značka se vyhoupne nad jižní stranu rokle a pokračuje po její hraně, místy je vidět dolů. Po necelém kilometru cesta vychází z lesa na pole, a když se ohlédnete, není po pískovcovém kaňonu vizuálně ani památky.
Pokud by vám tato vycházka i s návratem do Lysolají byla málo, lze pokračovat po modrém značení, které vás asi po dvou kilometrech přivede na hranu Šáreckého údolí, a pak sejít do Tiché Šárky, případně do Nebušic.
Alternativou je prodloužit si návrat do Lysolají o prohlídku parku Kaménka, vzdáleného od nástupu do Houslí jen několik set metrů. Nejen dospělí ocení vkusné aranžmá pískovcových soch, které jsou opět výsledkem zdejších sochařských sympózií. Mezi vizuálně atraktivní plastiky patří například Khmérská tanečnice či Žába.
