Turistické peklo na Radhošti. Utrpěli jsme výlet po přírodním Václaváku

Přechod západní části Moravskoslezských Beskyd přes Radhošť nabídne krásné scenérie i dost odlehlých zákoutí, v okolí Pusteven ovšem také úvahy o nadměrném turismu. Pokud můžete, vydejte se sem na výlet ve všední den a mimo hlavní letní sezonu.

Hřeben Radhoště vešel ve všeobecnou známost jako místo, kde měl sídlit mytický slovanský bůh Radegast/Radhošť. Na popularitě pak horskému hřbetu ještě přidala stavba kaple svatých Cyrila a Metoděje, kam se konají pravidelné poutě.

I bez tohoto pozadí by se ale jednalo o atraktivní turistický cíl. Radhošť je nejzápadnější beskydskou „tisícovkou“ a výrazný hřeben, který spojuje vrchol (1 129 m) se sedlem Pustevny, poskytuje krásné výhledy do všech stran.

Cesta na hřeben

Tentokrát se rozhodujeme „dobýt“ Radhošť mírnou oklikou a výšlap začínáme na severním úpatí Moravskoslezských Beskyd, u nádraží v Kunčicích pod Ondřejníkem.

Severní svahy Beskyd se tu tyčí nad Frenštátskou brázdou impozantním, strmým svahem, který lze srovnat např. s Krušnohorským zlomem na opačné straně Česka.

Na první pohled je jasné, že dostat se odtud nahoru na hřeben nebude žádná snadná procházka.

A není. Prvním postupným cílem je masiv Kněhyně (1 257 m, třetí nejvyšší kóta Beskyd), my začínáme o 800 výškových metrů níže.

Nejprve si z řídce osídlených plání lokality Pod Stolovou užíváme pěkných výhledů na Ondřejník i na Lysou horu, ale jakmile stezka zamíří do lesa, selanka končí.

Žlutá značka se v krásném smíšeném lese zvedá vzhůru takovým sklonem, že si na silně kamenité stezce musíme občas pomoci rukama. Nikdo tudy nechodí – na to ještě budeme později vzpomínat.

Teprve u rozcestí Pod Malou Stolovou, kde se napojujeme na červenou značku, se charakter stezky umírňuje a začínáme také občas někoho potkávat. Zvlášť hezký je traverz západním úbočím Kněhyně. Úzká pěšinka se klikatí v prudkém zalesněném svahu, občas se mezi stromy otevře dílčí výhled.

Dřevěný kostel sv. Prokopa a Barbory byl do lokality na okraji Kunčic pod Ondřejníkem přenesen ze Zakarpatské Ukrajiny v roce 1931.

Na vrchol Kněhyně je z důvodu ochrany volně žijících zvířat, mj. tetřevů, vstup zakázán. Na důvod zákazu upozorňují vkusně vyhotovené informační tabule ve stylu „vy se můžete vrátit do města, my ale nemáme kam – prosím, nerušte nás“.

Přijde nám, že každý, kdo má pět pohromadě, bude toto omezení respektovat. Nicméně vyšlapaná pěšinka od rozcestí Kněhyně-sedlo vzhůru dokazuje, že se občas najdou jedinci, kterým je takové uvažování cizí.

Pustevny: turistické inferno

Plochý vrchol Čertova mlýna (1 206 m) znamená nejvyšší bod trasy, místo v hustém stínu věkovitých stromů vybízí ke krátkému odpočinku. Sestup směrem k Pustevnám je místy docela strmý a výletníků přibývá...

Přírodní „Václaváky“ v Česku. Fenomén, který nechceme, ale máme

Najednou se do lesního ticha začíná mísit kakofonie zvuků připomínající akvapark, případně fotbalový stadion. To jsou návštěvníci, kteří dorazili k nejnovější zdejší atrakci, tzv. stezce v korunách stromů zde zvané Stezka Valaška. A změna je to obrovská.

Stezka je obležená návštěvníky, hlavně rodinami s dětmi, na vstup se stojí krátká fronta. O přízvisku „v korunách stromů“ by se tady dalo přít (provozovatel udává největší výšku nad terénem jen 15 metrů), ale většině příchozích to zjevně nevadí. Občasný jekot nezletilých ratolestí se mísí s hlasitými pokyny typu „běž víc doprava, ať tam jsme všichni“.

Davy na Pustevnách

Asi půlkilometrový úsek od stezky dolů na Pustevny už jdeme v „průvodu“ a mezi jednotlivými chalupami Pusteven proud výletníků zesílí natolik, že si připadáme jako ve městě na nějaké demonstraci. Pěkný soubor dřevěných staveb z konce 19. století, díla Dušana Jurkoviče, si v tomto prostředí není možné užít. Davem se ještě proplétají cyklisté i jezdci na koloběžkách, které si tu každý může půjčit.

Děláme tu chybu, že chceme potěšit žaludky v jednom z tamějších podniků něčím teplým. Než se nám podaří domoci se jednoduchého jídla, zkonzumovat jej a napotřetí konečně zaplatit, trvá to skoro hodinu.

Poměr mezi cenou a kvalitou je snad ještě horší než v Praze na Staroměstském náměstí, a když se o kus dál u stánku dopustíme dalšího omylu, totiž že dostaneme chuť na zmrzlinu, dozvíme se po několikaminutovém čekání od obsluhy „on někam asi odběhl, vyčkejte“. Děkujeme, třeba příště...

Možná jsme jen měli smůlu. Nechceme z jedné návštěvy generalizovat, byli jsme tu v letní sezoně o víkendu, nicméně celý turistický cirkus na Pustevnách nutně vede k úvahám, kam takováto masovost uprostřed jinak krásné přírody vede.

Velká část problému spočívá ve snadné dostupnosti, kousek pod Pustevny se z jižní strany totiž dá vyjet autem a ze severu zase z Trojanovic vede lanovka. 

Na louce u Hotelu Radegast. Některé výletníky trasa z Pusteven evidentně zmohla.

Jinak řečeno, aby se sem člověk dostal, nemusí vyvinout téměř žádné fyzické úsilí. A davy neodradí ani nezanedbatelná finanční stránka. Na parkovišti o víkendu zaplatíte za auto 150 korun, rodinné vstupné na Stezku Valaška vyjde na šest stovek a když si na Pustevnách čtyřčlenná rodina dopřeje nijak luxusní oběd, bude účet čtyřciferný.

Je také jasné, že mnoho lidí na Pustevny nyní přivádí právě Stezka Valaška. Což vzbuzuje úvahy o tom, zda takovéto atrakce do přírodního prostředí vůbec patří.

Móda podobných „stezek“ dorazila do Česka z Německa teprve v této dekádě. Jako první v Česku vznikla v roce 2012 stezka v korunách stromů na Lipně, ta na Pustevnách funguje teprve od letoška.

Pohled z hřebenu Radhoště k východu. Z lesů vystupuje konstrukce Stezky Valaška, v pozadí je vidět Lysá hora.

A horští podnikatelé rychle pochopili, že – minimálně do doby, než se i v tomto segmentu zostří konkurence – jde o výborný a v podstatě zaručený stroj na peníze. Že se tím přírodní okolí degraduje na cosi podobného zázemí zábavního parku, zdá se, nikoho nezajímá.

Otázka je o to významnější, že valašská stezka vznikla na území chráněné krajinné oblasti a negativní dopady na okolí prostřednictvím skokově zvýšené návštěvnosti, která urychluje erozi, generuje hluk apod., jsou nesporné.

Po vyhlídkovém hřebeni

Z Disneylandu zvaného Pustevny pokračujeme k západu po hřebeni na Radhošť. Cesta, místy asfaltová, se mírně vlní nahoru a dolů a je stále velmi frekventovaná. Výlet z Pusteven na Radhošť (tam a zpět osm kilometrů) je evidentním maximem většiny návštěvníků, kteří se nahoru vyvezou. Pivo v kiosku u sochy Radegasta teče proudem.

Kaple sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti

Z řady míst se otevírají širé výhledy hlavně jižním směrem, na Hostýnské vrchy, Javorníky i na Slovensko, místy je vidět i k severu. Znovu si uvědomujeme, jak jsou severní svahy Beskyd strmé. Přišlo nám zajímavé, že zatímco Hotel Radegast je obležen výletníky, k dřevěné kapli sv. Cyrila a Metoděje, stojící na samém vrcholu Radhoště, kterým horský hřbet končí, už dorazí jen zlomek návštěvníků. Obě místa přitom dělí sotva 400 metrů. A tak u sochy slovanských věrozvěstů vedle svatostánku je docela klid.

Úplně liduprázdno nás pak provází během sestupu po červené značce do Rožnova pod Radhoštěm. Je to sice dost dlouhý úsek, ale kromě samého úvodu, který vede po sjezdovce, nikoli prudký. Z mýtiny zvané Velká Polana se ještě jednou otevře hezký pohled zpět na Radhošť, a pak už se definitivně noříme do krásného lesa, z něhož vyjdeme až na kraji Rožnova.

Může se hodit

Celá trasa měří 25 kilometrů s kumulovaným převýšením 900 metrů, jde tedy o „výživný“ celodenní výlet. Občerstvení je k dispozici na Pustevnách a v Hotelu Radegast kousek pod vrcholem Radhoště. Pohorky poslouží mnohem lépe než jen kotníčkové sportovní boty.

Startovní a cílový bod jsou dostupné regionálními železnicemi, které se ve Valašském Meziříčí napojují na hlavní tah z Olomouce. Dopravní spojení umožňuje absolvovat výšlap jako jednodenní např. z Ostravy či Brna, ale pokud vyrazíte brzy ráno, tak dokonce i z Prahy.