Město Lipník nad Bečvou leží v údolí Moravské brány u řeky Bečvy a na první podle se jeví jako malé ospalé městečko. Ale opak je pravdou. Opravené fasády domů v historickém centru a čisté ulice dokazují slova Veroniky Jurečkové, která provozuje privátní ubytování v sousedním Týně nad Bečvou. „Kdysi jsem mluvila se starostou, který mi řekl, že se snaží vytvořit z Lipníku takové malé provinční městečko, kde se bude dobře žít, a evidentně se mu to daří.“
Nábřeží bez vody
Pro rozvoj města sehrála velmi důležitou roli mimo jiné i skutečnost, že tudy procházela prastará obchodní Jantarová stezka, která začínala na pobřeží Baltského moře a končila až na jihu Itálie, odkud byl jantar coby významná obchodní komodita s magickou mocí dopravován do Egypta.
Vlastní centrum města je vyhlášené městskou památkovou rezervací a je částečně obklopené středověkými hradbami s dochovanými baštami. Náměstí vévodí měšťanské domy s podloubími, dvě barokní kašny, radnice a v neposlední řadě i „Nábřeží Járy Cimrmana“. Jedná se o vedlejší uličku, kterou vyzdobila patra zdejších nadšenců a pojmenovala ji po známém českém všeumělovi a mysliteli. A zcela v duchu cimrmanovských tradic je nábřeží daleko od vody.
Nedaleko náměstí v Lipníku nad Bečvou se můžeme projít po Nábřeží Járy Cimrmana.
Střešní zahrada vybudovaná nad bývalými stájemi poskytuje nádherný výhled na část parku i věž kostela sv. Františka Serafinského.
Mimo vlastní městské centrum stojí komplex lipnického zámku a kláštera. Veřejnosti je přístupný nově zrekonstruovaný zámecký park, kterému dominuje rozložitá a letitá převislá forma buku lesního (Fagus sylvatica Pendula), jemuž se přezdívá Opičák. Další zajímavostí je zdejší střešní zahrada, kterou najdeme na bývalých zámeckých stájích. První zmínka o ní pochází z roku 1869, takže je to zřejmě vůbec nejstarší střešní zahrada v zemích na sever od Alp.
Kolem Škrabalky na Helfštýn a dál do Hranic
Vyrážíme z Lipníka do Týna na Bečvou a na Helfštýn. Cesta vede kolem přírodní rezervace Škrabalka, která byla vyhlášena v roce 1956 na ochranu nivních luk a lužních lesů kolem mrtvého ramene Bečvy. Bylo zde popsáno na 220 druhů vyšších rostlin. Ovšem informace, že zde byly nalezeny larvy komára, který nesaje na člověku, ale napadá žáby, působí ve skupině hotové pozdvižení.
Samotná procházka kolem Bečvy je velmi příjemná. Z větší části vede po cyklostezce Moravská brána, která začíná v Palačově a měří celkem 47 km. Dál proti proudu za Týnem nad Bečvou narážíme na čerstvé okusy stromů, které dávají tušit, že se zde usadili bobři.
Přímo nad Týnem nad Bečvou se vypíná nepřehlédnutelná zřícenina hradu Helfštýna. Stoupání ke zřícenině jednoho z největších hradů v českých zemích nám zabralo necelou půlhodinku. Chvilku jdeme po silnici, ale pak se červená turistická značka noří do lesa a příkře stoupá po pohodlné lesní stezce, která vyústí až u monumentální hradní brány.
Uvádí se, že hrad založil počátkem 14. století na drahotušském panství slezský šlechtic Friduš z Linavy. Neměl však povolení krále Jana Lucemburského, který mu hrad po trestné výpravě roku 1312 odebral a předal ho do správy Vonkovi z Kravař. I přes následné majetkové spory s Čeňkem z Drahotuš, který se hájil tím, že hrad byl postaven na jeho panství, zůstal hrad v majetku a správě rodu Kravařů až do roku 1444, kdy jej koupil Vok ze Sovince.
V průběhu dalších let střídal hrad své majitele, ale nikdy nebyl vojensky dobyt. Významnou pevností byl až do roku 1656, kdy bylo opevnění zrušeno a zbraně převezeny do Olomouce. Hrad začal chátrat a na začátku 20. století už z něj byla jen zřícenina.
Zrekonstruovaná věž poskytuje nádherné výhledy na okolí i samotnou zříceninu hradu.
Ještě za minulého režimu se začal hradní komplex opravovat a v rekonstrukci se pokračuje dodnes. Díky činorodosti zdejšího kastelána se zde konají pravidelné kulturní akce a setkání uměleckých kovářů Hefaiston. Nádvoří hradu tak zdobí jinde nevídaná umělecká díla.
Jeskyně, které vám vyléčí srdce
Naším dalším cílem jsou Zbrašovské aragonitové jeskyně vzdálené z Helfštýna asi 11 kilometrů po červené turistické značce. Chvilku proklínáme slunečné počasí a dusno k zalknutí, které nás po cestě trápí. Část cesty vede po široké zpevněné lesní cestě, která je značená i jako cyklostezka. Cesta naštěstí rychle utíká a vidina chladného jeskynního podzemí nás žene kupředu.
Zbrašovské aragonitové jeskyně jsou vskutku republikovým unikátem. Jsou to totiž jediné u nás zpřístupněné jeskyně hydrotermálního původu. To znamená, že se na jejich vzniku a současné podobě kromě „normální vody“ intenzivně podílela i teplá uhličitá kyselka. Ta je ve zdejších lázních využívána k léčbě převážně srdečních onemocnění.
Vstup do Zbrašovských aragonitových jeskyní
K objevení jeskyní došlo vlastně náhodou, když dělníci ve zdejším kamenolomu objevili puklinu, z níž i v mrazu stoupala pára. Bratři Čeněk a Josef Chromí, kteří se zajímali o místní kras, pak puklinu rozšířili a 42 metrů hlubokým tunelem sestoupili do podzemí, kde objevili všechny hlavní dnes přístupné prostory.
V roce 1926 se jeskyně otevřely veřejnosti. V jeskyních téměř nenajdeme krápníkovou výzdobu podobnou té, kterou známe z jiných krasových jeskyní. Stěny pokrývají zvláštní útvary připomínající koblihy a krystalky aragonitu. Kyselka ohřívá vzduch v jeskyních na dobrých 15 °C. U nás nenajdete jeskyně, kde by bylo takové vedro. Z kyselky se navíc uvolňuje jedovatý oxid uhličitý a vytváří v podzemních prostorech místa s nedýchatelnou atmosférou.
Světová propast
Přes mostek přes Bečvu se dostáváme na její druhý břeh a krátce stoupáme k Hranické propasti. Jedná se o bezkonkurenčně nejhlubší propast v České republice. Během celé řady měření bylo sice dosaženo hloubky 373 metrů, ale v jaké hloubce leží samotné dno, nikdo neví.
Společně se „suchou“ částí propasti je uváděná známá hloubka neuvěřitelných 442,5 m. Jedná se vlastně o druhou nejhlubší zatopenou propast na světě. Hranickou propast překonává pouze italská 472 metrů hluboká Pozzo del Merro severně od Říma. Italové však při měření hloubky dna své zatopené propasti již dosáhli. Je tedy dost dobře možné, že se časem dozvíme, že máme na svém území nejhlubší zatopenou propast světa.
Celková naměřená hloubka Hranické propasti je 442,5 m. Dna však zatím dosaženo nebylo.
Od Hranické propasti pokračujeme po červené turistické značce do Hranic na Moravě. Procházíme kolem těžko patrné zříceniny hradu Svrčov. Hrad byl vybudován na skalnatém ostrohu nad údolím řeky Bečvy pravděpodobně někdy v průběhu 14. století. Jeho historie však neměla dlouhého trvání. V zápisech z roku 1548 se o něm píše jako o pustém hradu.
Než naše cesta začne klesat do Hranic, míjíme na svazích hory Hůrka po levé ruce pěknou vyhlídku U Svatého Jana. Toto místo sloužilo od pradávna jako oblíbené výletní místo pro hranické občany.
Od 18. století zde stojí několikatunová socha svatého Jana Nepomuckého. O jejím původu se vypráví příběh jako vystřižený z pohádky o hloupém a líném řemeslníkovi. Sochu Johánka z Pomuka si prý objednal v roce 1708 Leopold z Ditrichštejna. Sochař, který dílo rozpracoval, si ale stěžoval, že pískovec je příliš hrubý a když u zadavatele nepochodil, nechal sochu rozpracovanou a utekl. Leopold z Ditrichštejna se nevzdal a pro náměstí nechal vytvořit sochu novou. Ta nedokončená stála až do roku 1770 na břehu Bečvy, kdy byla definitivně přemístěna na skálu. V dobových zápiscích najdeme zmínku o tom, že ji na vyhlídku muselo táhnout šest párů koní.
Vlastní hranické historické centrum je podobně jako v Lipníku pěkně opravené. Náměstí dominuje barokní kostel sv. Jana Křtitele. Mezi další zajímavosti města patří zdejší synagoga z druhé poloviny 19. století, která je postavena v tehdy velmi oblíbeném maursko-byzantském stylu. Dnes je ve vlastnictví Československé církve husitské a jsou zde umístěny galerie a městské muzeum.
Slavíčský tunel a Jezernický viadukt
Mezi Hranicemi a Lipníkem v malé obci Slavíč najdeme další veskrze unikátní technickou památku. Slavíčský nebo také Ferdinandův tunel byl uveden do provozu v roce 1847 a až do roku 1873 zajišťoval obousměrný provoz na zdejší železniční trati. V roce 1873 byla jižně od obce postavena druhá kolej.
Tunel působí v okolní rovinaté krajině jako zjevení. Proč tady proboha stavěli tunel, když nejbližší kopec je přes řeku Bečvu vzdálený vzdušnou čarou víc než kilometr? Odpověď se skrývá na informační tabuli u západního konce tunelu dnes již opuštěného a bez kolejí. Zlí jazykové sice tvrdí, že tunel byl postavený na příkaz císaře Ferdinanda I., který měl prohlásit, že „železnice bez tunelu není železnice“. Toto tvrzení se ale nezakládá na pravdě.
Původně bylo plánováno, že trať povede v tomto místě v zářezu, ale během stavby bylo odkryto nestabilní podloží a proto bylo rozhodnuto o stavbě tunelu. Tunel je necelých 260 m dlouhý a šest metrů vysoký. Za vraty na východním konci tunelu blíže k Lipníku nacházíme na levé straně ze stěny pověšený spínač a můžeme si tak rozsvítit. Koleje už tu dávno nevedou, ale i tak je procházka tímto místem ohromný zážitek.
Necelé dva kilometry směrem na Lipník dojdeme po cyklostezce k tzv. Jezernickému viaduktu, který byl postaven v roce 1873. Jedná se 343 metrů dlouhý dvoukolejný železniční most s 41 oblouky. Původně zde stával jednokolejný cihlový viadukt, který ale velmi brzy přestal vyhovovat provozu na Severní Ferdinandově dráze, jejíž součástí byl i již zmíněný Slavíčský tunel.
Zajímavých míst v blízkém nebo i vzdálenějším okolí je samozřejmě mnohem víc. Na sever od Moravské brány se zvedají například Oderské vrchy nebo Vítkovská vrchovina, která se táhne skoro až k Ostravě. Na východ a jihovýchod od Hranic se zvedají Moravskoslezské Beskydy nebo Hostýnsko-vsetínská hornatina s nespočtem atraktivní turistických a cyklistických cest, památek a zajímavostí, které stojí za návštěvu.
