Přehrada měla zabránit ničivým povodním
Přehrada Karlov měla být součástí velkého projektu regulace řeky Jizery. Podnět k myšlenkám na její stavbu daly ničivé povodně v červenci roku 1897.
Druhým důvodem ke stavbě vodních děl na Jizeře byla výroba elektrické energie. To znamenalo v Jizerských horách novinku, protože u stavby přehrad v povodí Lužické Nisy se o energetickém využití vůbec neuvažovalo.
Je možné, že i tady byly první návrhy z počátku 20. století jen protipovodňové, ale už v roce 1916 se počítá s velkou elektrárnou na Jizeře nedaleko plánované přehrady Karlov. Do dvacátých let 20. století vykrystalizoval dlouhodobý plán na stavbu několika přehrad na Jizeře. Nejvýše položenou hrází měl být Karlov, následoval Vilémov, Paseky, Benešov a Křižlice.
Orientační mapka, kde měla být přehrada Karlov
Karlov projektoval Gebauer, autor Protržené přehrady
První ideové plány na výstavbu přehrady u Karlova (Karlsthal, dnešní polské Orle) padly již v prvních letech 20. století jak od mladoboleslavského komitétu, tak od polubenského vodního družstva.
Zatímco tehdejší Komitét pro úpravu řeky Jizery a přítoků se soustředil na výstavbu přehrad od Vilémova níže po proudu, polubenské Vodní družstvo pro regulaci vodních toků a výstavbu přehrad na Černé Desné, Bílé Desné a Kamenici v Dolním Polubném, zastoupené Emilem Gebauerem, si vzalo na starost karlovskou nádrž. Gebauer navíc toto vodní dílo sám projektoval, jak dokládají jím signované náčrty, projektová dokumentace i hotové stavební výkresy.
Navrhl ho už před rokem 1912, tedy v době začátku stavby nádrží na Černé a Bílé Desné. V roce 1916 dostal projekt novou náplň. Asi i jako podpůrný prostředek, kterým chtěl zdůvodnit "potřebnost" díla, vyprojektoval Gebauer pod přehradou vodní elektrárnu. Voda se k ní měla přivádět štolou dlouhou 5,25 metru. Výška vodního sloupce měla činit hodně přes sto metrů a voda měla roztáčet lopatky pěti turbín. Výkres elektrárny pochází ze září 1916, tedy z měsíce, kdy se protrhla hráz na Bílé Desné. Lze předpokládat, že v následujícím období Gebauer řešil jiné problémy než karlovské vodní dílo.
V září 1926 se konala schůze pojizerského komitétu spojená s terénní pochůzkou. Účastníci se seznámili s návrhy vodních děl a nejspíše Gebauer osobně jim prezentoval přehradu Karlov včetně soustavy převáděcích štol. Nové plány zpracoval již na začátku roku 1926. Nádrži na horním toku Jizery se dostalo nejvíce pozornosti i z důvodu nejlepší ekonomické bilance díla.
čtěte také
|
Přehrady Jizerek: technické skvosty se smrtící silou tsunamiGeologové začali kopat sondy, z Jizerky měla vést štola delší než kilometr
Projekt byl předběžně odsouhlasen a většina přítomných mu vyjádřila podporu. Už o měsíc později firma Pittel und Brausewetter kopala v místech budoucí stavby geologické sondy a prohlubovala starší, které zastihly skalní podloží v hloubce pouhých několika metrů.
Tato pozitivní zpráva dále podnítila podporu projektu. Plány obsahovaly i převáděcí štoly z Mumlavy do Bílé vody (1 070 m), dále do Kamenice (1 800 m), Milnice (2105m) a z Milnice posledním článkem tunelu do nádrže.
Z druhé strany měla vést štola z Jizerky, dlouhá přes tisíc metrů. Ve srovnání s Intzovými přehradami se jednalo o obrovské dílo.
Hráz navrhl Gebauer zděnou, s jednoduchým přelivem, nad kterým chybí koruna hráze. Ovládání základové výpusti bylo umístěno v charakteristické věžičce vedle přílivové hrany. Zároveň pracoval na plánech malých hrázek na jednotlivých tocích. Ty fungovaly jako přelivy a zároveň se z nich odebírala voda do převáděcích štol.
Do poloviny roku 1927 vyhotovil Gebauer podrobné plány celého díla, byl proveden geologický průzkum, ale zahájení stavby se opět odložilo. Dá se předpokládat, že roli v tom hrála i politická situace, zejména po nástupu nacismu v sousedním Německu, které tehdy v těchto místech s Československem sousedilo a představovalo nebezpečí pro mladou republiku.
Detail Matouschkovy mapy přehrady z roku 1927
Plány na výstavbu Karlova přetrvávají dodnes
Až v roce 1940 se oprášily dávné vize a na novém projektu opět pracoval Gebauer. Upustil od monstrózních převáděcích štol a ponechal pouze kilometrový tunel z Jizerky.
Zcela také změnil koncepci a v projektu se poprvé objevuje sypaná hráz s bočním kaskádovým přelivem a štolou základové výpusti. Jenže pokud byl rok 1940 pro Německo rokem optimismu, kdy vizionáři měli zelenou, tak další rok, zvláště po útoku na Rusko, byl rokem stagnace. Následující období až do konce války se již nesla v duchu neustálých škrtů všemožných projektů, samozřejmě včetně výstavby vodního díla Karlov.
Po válce sice plány na nějakou dobu opět zapadly, ale už v roce 1952 se ocitly v centru pozornosti a spolu s dalšími přehradami se začalo uvažovat o realizaci karlovského vodního díla. Ještě dlouho se pro něj rezervovaly pozemky a dosud se občas o stavbě této nádrže mluví.
Zda patří tyto úvahy definitivně minulosti, je těžké posoudit v situaci, kdy se ani jednotlivé rezorty a ministerstva nedokážou v této věci shodnout. Pro současníky je už přirozeně představa zaplavené Velké Jizerské louky s nejcennějšími a chráněnými biotopy zcela nepřijatelná.
