Čtvrtek 26. listopadu 2020, svátek má Artur
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Čtvrtek 26. listopadu 2020 Artur

Těžké spacáky, vrzající kola. Turistické vybavení v roce 1989 nebyl žádný med

V posledních desetiletích zažíváme překotný vývoj technologií, které nabízejí stále chytřejší a propracovanější předměty denní potřeby. Týká se to i vybavení na turistiku, cestování a venkovní sporty. Jak ale vypadalo turistické vybavení v izolovaném Československu před rokem 1989?

Vysoké Tatry, cca rok 1980 | foto: Jan Hocek, pro iDNES.cz

To, jaké jsme měli k dispozici možnosti a vybavení za „socíku“, tedy před rokem 1989, bylo také ovlivněno politickou situací a tedy zaostáváním ve vývoji za západními zeměmi. Novinky k nám pronikaly pomaleji a spousta nadšenců se pouštěla do samovýroby a kopírování výbavy, kterou viděli někde na reklamní fotce nebo u těch šťastnějších, kteří si věc přivezli ze západu.

Když si prohlížím své archívní fotky z osmdesátých let, začínám mít pocit, že se dívám spíše na muzejní exponáty než na to nejlepší, co tenkrát bylo k dispozici.

Ne všechno ale tenkrát bylo z dnešního pohledu špatné, menší výběr býval vyvážen lepším vztahem k zakoupené věci, často i kvalitnějším zpracováním nebo snahou vybavení udržovat a opravovat. Pojďme se postupně podívat na vybavení pro jednotlivé oblasti turistiky a sportů v přírodě.

Pěší turistika a táboření

Ve vybavení pro pěší turistiku hrají prim boty. Kvalitní boty do horského terénu byly u nás v podstatě jen jedny, říkalo se jim „popradky“ a byly poznávacím znamením opravdových horalů. Ti ostatní museli na túře vystačit s pionýrkami, partyzánkami či jinými vesměs koženými pokusy o horskou botu.

Fotogalerie

Popradky ale byly na svou dobu opravdu vynikající a kupodivu se stále vyrábějí pod značkou Makara. Jednalo se o celokožené pohorky s festovní podrážkou, jejichž jedinou nevýhodou byla celkem vysoká hmotnost.

Funkční látky (jako je například Gore-Tex) jste před rokem 1989 u nás prakticky nenašli. Občas se sice objevily modernější varianty „šusťáku“ potažené nepromokavou membránou, výsledné ušité větrovky ale fungovaly spíše jako pláštěnky, a to víceméně do prvního vyprání, kdy membrána šla do kytek.

Kdo nechtěl vyrážet do hor ve flanelové košili, musel si tedy sehnat látku a lehkou větrovku ušít svépomocí. Mezi turisty tak kolovaly nakopírované střihy a zručná švadlena stála v pozadí nejedné dobrodružné výpravy do hor.

Pokud jde o spodní oblečení, turisté nosili z dnešního pohledu běžné materiály. Prim hrála vlna, která hřeje i mokrá. Z ní se dělaly zejména ponožky, svetry, rukavice a čepice. Je zajímavé, jak se po desetiletích kruh uzavírá. Dnes můžete v obchodech opět najít vlněné výrobky.

Na treku

Na treku

Samostatnou kategorií jsou spací pytle. Nabídka byla omezena na dekové typy, spacáků typu „mumie“ se moc nevyrábělo. Protože dutá vlákna se ještě nepoužívala, bylo nejlepším izolačním materiálem peří. Většina spacáků pro běžnou turistiku byla ale plněna méně účinnou náplní, takže spacáky byly těžké, špatně izolovaly a po provlhnutí jejich izolační vlastnosti klesly téměř k nule.

Ušít kvalitní péřák s teplými švy nebylo snadné a proto se v sedmdesátých letech začali objevovat první specialisté, kteří šili pro sebe a okruh známých. Jedním z nich byl například horolezec Josef Rakoncaj.

Kdo chtěl pod spacák nějakou izolaci, používal deku nebo těžké nafukovací lehátko. Teprve příchod prvních lehoučkých karimatek byl zajímavým osvěžením trempingu a táboření, i když v té době se skalní trempové dívali na kohokoliv se stočenou karimatkou na batohu jako na zrádce tradičních hodnot. Pokrok ale nezastavíte, takže dnes můžete najít samonafukovací karimatky integrované přímo ve spacím pytli.

Zajímavým ruským způsobem, jak zajistit teplo i v tenkém spacáku byla „grelka“. Jednalo se o kapesní ohřívátko na benzin fungující na principu platinového katalyzátoru. Jednu jsem si před revolucí dovezl z Estonska a zachránila mě před promrznutím ve špatném spacáku při zimním přechodu Roháčů.

Stany se používaly vesměs klasická „áčka“, bez tropika (dvojité střechy), s hliníkovými tyčemi a těžkou gumovou podlážkou. Na vlastní přespání v letní české přírodě v podstatě vyhovovaly, nevýhodou byla jejich větší hmotnost a horší izolace v zimním období. Výjimkou byl stan Gemma, první kopulovitý samonosný stan u nás, který se vyznačoval propracovanou originální konstrukcí z mnoha laminátových tyčí. Měl jsem ho taky a na svou dobu se jednalo o skutečně převratný výrobek, jehož jedinou nevýhodou bylo poměrně zdlouhavé stavění.

Táboření na přelomu 80 a 90 let – stan Gemma, vařič VAR1, v popředí první...

Mým prvním outdoorovým vařičem byl „vařík“ na suchý líh. Tahle plechová věc velikosti větší krabičky od cigaret stála tři koruny a při troše trpělivosti jste na ní ohřáli konzervu nebo uvařili malý ešus čaje; kupodivu se stále prodává pod názvem Yate.

Pak se ke mně dostal ruský „primus turističnyj“, což byl benzinový vařič se slušným výkonem, se kterým jsem těsně po revoluci objel Ameriku. Na rozdíl od „kapitalistického eMeSeRka“ fungoval skvěle i na paliva pochybné kvality. Skvělý byl také první český plynový vařič „VAR 1“, který dodnes mám a pořád funguje. S přepouštěcím ventilem se daly malé plynové kartuše opatrně doplňovat z velké propanbutanové lahve a tím ušetřit nemalé peníze.

Chemici na vodě

Vodácká turistika zažívá v současnosti boom, což je dáno hlavně novými materiály při konstrukci lodí a pádel. Pomiňme prastaré papírové a následně dřevěné konstrukce, na přelomu šedesátých a sedmdesátých letech k nám přišel laminát a s ním první „skoro nerozbitné“ lodě.

První laminátové „vertexky“ nebo „vydry“ začaly vytlačovat těžké dřevěné pramice a byly z mnoha ohledů převratné, i když z dnešního pohledu plastového vodáka s nimi ale byly pořád jenom starosti. Spousta pádlerů si stavěla loď svépomocí na „kopytech“, které se půjčovaly a jako absolutní cennost kolovaly republikou mezi vodáckými oddíly.

Laminátová kanoe Vydra, česká klasika

Laminátová kanoe Vydra, česká klasika

Vodák v sedmdesátých a osmdesátých letech se nutně musel stát chemikem, souprava na opravování lodí spolu byla na vodácké výpravě stejně důležitá jako sirky nebo nůž a správné poměry pryskyřice, iniciátoru a urychlovače (nazývaného pro jeho fialovou barvu „borůvky“) měli vodáčtí alchymisté v malíčku.

Romantické večery jsme trávili upatlaní od pryskyřice, zaprášení od laminátu a s kůží popíchanou od skelných vláken. Každé drcnutí lodě o kámen znamenalo večerní šichtu, takže posádky si musely dobře rozmyslet kudy peřej nebo jez splout. Míchání třísložkové polyesterové pryskyřice dělalo problémy i některým otřískaným vodákům a dodnes nemohu zapomenout, jak se k nám na tábořišti v Liptovském Hrádku pod rouškou šera připlížil vedoucí vodáckého kurzu odvedle a spiklenecky vyzvídal, zda do pryskyřice dáváme nejdříve „to modré“ nebo „to bílé“.

Komerční rozmach raftingu vedl také k rozvoji nafukovacích lodí. Starší vodáci dobře znají nafukovací kanoe Pálava a raft Colorado, které po revoluci doplnily různé druhy kajaků a dalších plavidel. Dnešní nafukovací lodě z moderních materiálů se svými vlastnostmi v mnohém vyrovnají pevným lodím a vodák tak svoje nafukovací plavidlo může použít i na dravé alpské řece, pohodlně sbalit do batohu nebo dát do kufru auta.

Otevření hranic vedlo k invazi vodáků na chladné alpské řeky, což nutně vedlo k vývoji kvalitního vodáckého oblečení. Vzpomínám si na náš první porevoluční alpský výpad na Salzu, kdy ti šťastnější byli nasoukáni do potápěčských neoprenů, zatímco my ostatní jsme klepali kosu v keckách a gumových vodáckých oblecích „Jaromír“. Teprve první bunda „hikovka“ s neoprenovými lemy mi přinesla jakýs takýs pocit pohody a moje ledviny dodnes děkují neoprenovým kraťasům a botám do vody.

Dobře zabalit tradiční loďák chtělo pevné nervy.

Dobře zabalit tradiční loďák chtělo pevné nervy.

Vodácký výcvik na Ohři, rok 1989

Vodácký výcvik na Ohři, rok 1989

Specifickou záležitostí bylo udržení oblečení a vybavení v suchém stavu i po převržení lodi. Každý loďák trochu tekl, i když jste jej s maximální péčí omotali tkalounem.

Někdy na začátku sedmdesátých let přivezl k nám na chatu tátův bratranec padesátilitrový plastový sud; byla to novinka z libereckého Plastimatu, kde pracoval. Otec se strýcem do něj dali spacáky a vzali jej na vodácké putování na Lužnici. Tehdy prý od ostatních vodáků sklízeli spoustu opovržlivých pohledů, nicméně sudy jakožto vodotěsné schránky pro vodáky se následně rozmohly a kdoví, zda ten náš nebyl úplně první.

Cykloturistika aneb umění sborky a rozborky

Cykloturistika prodělala od roku 1989 možná největší posun ze všech forem aktivní turistiky. Považme nejenom vývoj nových materiálů, ale také zcela nový segment horských kol a v poslední době elektrokola.

GLOSA: Kolo Favorit je opravdu legenda. Ale ze zoufalství

Situace v osmdesátých letech byla taková, že v podstatě jediné slušné kolo pro veřejnost byl silniční Favorit, který se prodával „pod pultem“ za nějakých 1 600 korun (tehdy to byl téměř průměrný měsíční plat) a jen přes známé. Když jsem jej dostal jako dárek k narozeninám, byl jsem šťastný jako blecha, to kolo mělo dokonce nádherný metalický lak!

Oproti dnešním téměř bezúdržbovým bicyklům měl ale Favorit četné nedostatky: těžký ocelový rám, upevnění klik klínky doprovázelo časté vrzání a viklání, ložiska vyžadovala neustálou péči, seřídit středové složení byla práce pro chirurga, měkké dráty často praskaly atd. Hodilo se tedy vozit brašnu s nářadím a člověk se při tomto sportu naučil spoustu užitečných věcí z oboru mechaniky a improvizace.

Cykloputování na Favoritech, cca rok 1985

Cykloputování na Favoritech, cca rok 1985

Sborka a rozborka vylágrovaného středu patřila k tradičním náplním výletů, ale na druhé straně měl můj Favorit z osmdesátých let už rychloupínáky, úzké pláště, pětikolečko, vepředu dvoutalíř a daly se tak na něm ujet i delší štreky.

Přes nevýhody ve vybavení měla silniční cyklistika oproti dnešku jednu obrovskou výhodu – totiž, že na silnicích nebylo tolik aut jako dnes, auta sice víc smrděla, ale jezdila většinou pomaleji a řidiči nebyli tak agresivní. Na výlet se vyráželo samozřejmě bez helmy a také bez GPSek, mobilů a dalších vychytávek. Cyklocomputery také nebyly a kdo chtěl měřit ujeté kilometry nebo dokonce rychlost (považte!), používal tachometr s bowdenem nebo jednoduchý mechanický měřič.

Namísto dnešního pestrobarevného a přiléhavého funkčního oblečení se jezdilo v tričku, trenýrkách a teniskách, v chladnějším počasí přišla ke slovu větrovka nebo dlouhé šponovky. Speciální cyklistické tretry s pevnou podrážkou měli většinou jen závodníci a protože nášlapné pedály v té době u nás nebyly, ambicióznější cyklisté používali plechové klipsny s koženým řemínkem.

Výstava Fenomén Favorit v Národním technickém muzeu

Přestože horské kolo vymysleli v USA již koncem sedmdesátých let, k nám tento fenomén doputoval až těsně po revoluci. Chuť jezdit v terénu tu ale byla a pamatuji, jak se podle návodu v časopisu ABC stavěla ze starých rámů a ráfků z Babety kola na cyklotrial nebo BMX – holt zlaté české ručičky.

První horské kolo jsem koupil těsně po revoluci, jednalo se o várku italských kol s neuvěřitelně těžkými ocelovými rámy, osazenými Shimanem 200. Z dnešního pohledu naprosté zoufalství, ale byl jsem mezi prvními, kdo mohli na kole vyjet do terénu a utratit na tu dobu nekřesťanských deset tisíc korun. Za ten pocit prostě stálo.

Na Rubínech do hor

Běh na lyžích patří k oblíbeným sportům i formě zimní turistiky v horách. I v tomto odvětví se vše oproti době za socialismu dost posunulo. Začněme lyžemi, kde asi největší změnou byl příchod laminátu, kompozitních materiálů a umělých skluznic někdy uprostřed 60. let, u nás se ale laminátové běžky objevily až v 70. letech.

Po svých prvních ještě celodřevěných běžkách vzpomínám s vděčností na svůj první pár českých Rubínů – moje první běžky s umělou skluznicí, kterou už jsme nemuseli napouštět skarem. Tyhle lyže měly něco do sebe, zejména byly pevné a v jistém ohledu vskutku nezničitelné. Na nich se dalo vyrážet i mimo stopu do hlubokého sněhu a nemuseli jste se bát, že lyži prošlápnete.

Vázání normy 75 se širokými čelistmi upínalo běžkařskou botu, která měla na špičce masivní gumové zesílení. Špatně se v tom nejenom chodilo, ale také lyžovalo, protože odpor při ohýbání špičky byl značný. Sníh navíc v kovových čelistech namrzal a někdy bylo zoufalstvím takové lyže nasadit.

Prehistorické běžkařské vázání (muzeum Holmenkolen)

Prehistorické běžkařské vázání (muzeum Holmenkolen)

Po 2. světové válce se postavilo spoustu nových lanovek a vleků. Tento na...

Po 2. světové válce se postavilo spoustu nových lanovek a vleků. Tento na Medvědíně byl postaven na konci 70. let.

Velkou radostí tedy byl pozdější příchod užšího vázání normy 50, se kterým už jsme si připadali tak trochu jako profíci. Světový rozvoj nášlapných běžkařských vázání přinesl na konci osmdesátých let první a poslední český pokus o něco podobného, norma se jmenovala BRN a popravdě řečeno se moc nepovedla.

Doba před rokem 1989 byla ve stylu klasického běhu, dnes oblíbené bruslení přišlo až na přelomu 80. a 90. let, první olympiáda s oddělenými disciplínami byla v Albertville roku 1992. Běžky se tedy mazaly klasickými stoupacími vosky, kdo chtěl jet rychleji z kopce, přidával ještě klouzací „glidery“. Tuzemské vosky „Skivo“ ale nebyly moc dobré, na skluznici dlouho nevydržely a moc to nejelo, kdo to tedy myslel vážně, sháněl kapitalistické a několikanásobně dražší Swixy. S těmi se kvůli ceně šetřilo, což mimochodem vedlo lyžaře k citlivému odrážení a tedy skvělému pilování techniky.

Na zažehlování klistrů se používaly speciální žehličky na pevný líh, používat tento výrobek bylo ale utrpením nejenom pro zažehlovače, ale i pro jeho okolí. Hořící pevný líh spolu s pálícím se voskem totiž hrozně smrděl, nehledě k tomu, že zničit skluznici touto technikou bylo otázkou okamžiku.

A tak jediné vybavení, které dnes postrádám, byly festovní duralové běžecké hole Jesan, které mi loni po třiceti letech dosloužily... 

Historie československého cestování

První zájezdní hostince, turistické chaty, ale i dovolená s Čedokem a odborářské rekreace. Už od dob první republiky vyjížděli českoslovenští občané na cesty nejen po území republiky, ale i do celého světa. Přečtěte si, jak se cestovalo našim předkům v dobách dávno minulých:

Romantické začátky turismu v Československu

O statečné Růženě a pobavených kanibalech. Jak cestovaly ženy v minulosti

Hrachovka z pytlíku, vlny studené. Jak se za Československa jezdilo k moři

Dovolená nejen s Andělem. Odborářské rekreace dělnický lid miloval

Opuštěné Kupari. Zašlá sláva českého podnikání v chorvatském turismu

Do Jugoslávie i Senohrab. Kam se cestovalo za první republiky

Řízek s chlebem a pašování. Jaká byla dovolená v Jugoslávii před rokem 1989

Autor: pro iDNES.cz
  • Nejčtenější

V Pompejích odkryli pozůstatky dvou mužů. Zřejmě boháče a jeho otroka

Archeologové ve starořímském městě Pompeje našli lidské kosterní pozůstatky. Mohly by patřit zámožnému muži a jeho...

KOMENTÁŘ: Zničení zimní turistické sezony je zločin. I na dětech

S koncem listopadu se na tuzemských horách objevil první sníh a s ním v hlavách lyžařů a milovníků zimních radovánek i...

Blíží se vodní apokalypsa. Kdy to přijde a na co se máme těšit?

Premium Ledovce tají daleko rychleji, než se na první pohled zdá. Hrozí prudké stoupání hladin moří a oceánů. Jak blízko je...

Stát řeší covidový režim na sjezdovkách, fronty u vleků bude nutné řídit

Zástupci ministerstva průmyslu a obchodu se shodli s provozovateli lyžařských areálů na nutnosti nastavit funkční...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Zrádný průsmyk zvelebil střelný prach. Jak Švýcaři dobyli svůj klenot Alp

Premium Švýcarsko je země průsmyků a mezi nejkrásnější patří Gemmi ve francouzském kantonu Valais. Ocitnete se zde mezi nebem a...

Proč je Eva Burešová tak hubená? Promluvit ji donutila Prachařová s anorexií

Premium Herečka Eva Burešová (27) se zastala Mariany Prachařové (26), která přiznala anorexii. Hvězda Slunečné je ale sama kost...

Měli lepší stroje Sověti, nebo Američané? O jednom neobyčejném souboji

Premium Když autu dojde palivo těsně před čerpací stanicí, můžete ho k ní dotlačit. Ale co dělat, když se totéž stane letadlu...

Manažer postavil srub uprostřed chráněné oblasti. Tvrdí, že to je posed

Premium Nejprve tvrdil lidem, že je to seník. Když se o jeho stavbu začaly zajímat úřady, prezentoval ji jako posed. Ve...

  • Další z rubriky

KOMENTÁŘ: Zničení zimní turistické sezony je zločin. I na dětech

S koncem listopadu se na tuzemských horách objevil první sníh a s ním v hlavách lyžařů a milovníků zimních radovánek i...

VIDEO: Magický poklad Ústecka léčí, vyzkoušejte si tajemný chrám sami

V malebné obci Panenský Týnec stojí jedna z nejkrásnějších památek Ústeckého kraje. A také jedna z jeho největších...

Filmové cestování: vydejte se po českých stopách hvězd stříbrného plátna

Nemusíte být Hujerovi, a přesto se můžete vypravit na místa, kde se točily známé filmy či seriály. Potěšte se pohledem,...

VIDEO: Nejdelší zipline v Česku má přes dva kilometry

V horském středisku na Klínech nedaleko Litvínova otevírají pro milovníky adrenalinových sportů novou atrakci. Delší...

Jsem znechucená, říká Eva Burešová, kterou vyfotili s Forejtem z MasterChefa

Eva Burešová (27) a Přemek Forejt (33) byli společně vyfoceni, jak vycházejí z domu, kde herečka bydlí. Hvězda seriálu...

Ordinace v růžové zahradě za půl roku skončí, co seriál nahradí?

Po více než patnácti letech od okamžiku, kdy padla první klapka, začal tvůrčí tým seriálu Ordinace v růžové zahradě 2...

Vyšel seznam nejpoužívanějších hesel. Pokud tam najdete své, změňte ho

Uživatelé stále používají velmi jednoduchá hesla. Přitom platí, že pokud si ho snadno zapamatujete, je s největší...

Žena nemá ráda oblečení. Nudismus praktikuje všude, kde to je možné

Dvaatřicetiletá Molly Spocková z Los Angeles od mala nesnesla mít cokoli na kůži. V pubertě už začala chodit doma nahá...

Příběh Denisy: Manžel mě ignoruje, mám dva milence

S manželem jsme svoji osm let, máme dvě děti. S tím mladším jsem teď doma. Muž je věčně v práci a na nás nemá čas....