Málokdy byl pro českého člověka život tak bolavý jako v 17. století za třicetileté války. Zemí křižovaly armády, zabíjelo se, drancovalo, loupilo, znásilňovalo, bujely nemoci.
Mezi lety 1618–1648 poklesl počet obyvatel na území dnešního Česka až o třetinu, po celé Evropě byla úmrtnost tak brutální, že v opuštěných krajích zůstal „jen vzduch a písek“.
Je to 400 let, co 23. května 1618 začal jeden z nejděsivějších konfliktů všech dob. Válka, která se zjednodušeně popisuje jako spor mezi katolíky a protestanty.
Pro vojáky a obyčejné lidi byla tím, co popisoval spisovatel Hans Jakob von Grimmelshausen: „Žraní a chlast, hlad a žízeň, smilnění a vyhrožování, řinčení a hraní, hýření a potlačování, zabíjet a být zabit, sužovat a být olupován, ničit a být ničen, vyhrožovat a trpět vyhrožováním, působit bolest a trpět bolestí, bít a být bit...“
Tato celokontinentální hrůza se kdysi rozjela na českém území, průběžně se sem pak i vracela. Zde je atlas míst, na která zblízka dýchla nenasytná válečná hydra.
Pražský hrad
Třiadvacátého května 1618 došlo k události, která demonstrovala odpor českých stavů proti porušování majestátu náboženských svobod. Z druhého patra Ludvíkova křídla Starého královského paláce byli vyhozeni královští místodržící Slavata z Chlumu s Bořitou z Martinic, spolu s nimi to odnesl i písař Fabricius.
Rebelové je vinili ze špatného zastupování Čechů u dvora ve Vídni, fakticky tím však odstartovali nejen stavovské povstání, ale i třicetiletou válku. Všichni tři defenestrovaní pád z 16 metrů přežili, snad proto, že svah pod okny byl prudký.
Záblatí
Jedna z prvních bitev třicetileté války, 10. června 1619 proti sobě stála habsburská armáda pod velením maršála Buquoye a vojska českých stavů, kterým se předtím povedlo dobýt Plzeň.
V děsném vedru tehdy protestanti kousek od Českých Budějovic prohráli, mimo jiné zásluhou mazané Buquoyovy léčky, kdy část jejich šiků odlákal zapálením nedaleké vesnice.
Holešov
Roku 1620 celé okolí plenili krutí lisovčíci, polští žoldáci najatí císařem Ferdinandem II. Katolický Holešov ušetřili, podle pověsti díky procesí věřících, v jejichž čele kráčel budoucí světec Jan Sarkander.
U Holešova pak došlo k bitvě ještě roku 1642, kdy zde švédský maršál Lennart Torstensson porazil císařské oddíly. Torstensson si následně podrobil i Olomouc, jež zůstala až do konce války švédskou základnou na Moravě.
Bílá hora
Zpečetění dalšího osudu českých zemí. Stavovská armáda se tu pod velením Kristiána z Anhaltu (zhruba 21 tisíc mužů) střetla se dvěma katolickými vojsky (30 tisíc).
Bylo 8. listopadu 1620 a Anhalt na nepřítele čekal ve výhodném postavení na kopci, ve velení jeho vojsk však panovaly neshody. I proto to dopadlo špatně – bitva trvala necelé dvě hodiny, na české straně padlo kolem 5 tisíc mužů, na katolické 2 tisíce.
Mohyla na Bílé hoře. Symbol české poroby, která se protáhla na několik staletí.
Vítězové, na jejichž straně bojoval i filozof René Descartes, velebili karmelitánského mnicha Dominika, jenž jim před řeží žehnal slovy: „Spolehněte se na Boha a udeřte.“
Staroměstské náměstí v Praze
Mnozí stavovští představitelé po Bílé hoře neutekli ze země, od 20. února 1621 tak byli zatýkáni. Ferdinand II. původně podepsal 28 rozsudků smrti, jeden z odsouzených Sixt z Ottersdorfu ale dostal těsně před exekucí milost.
Jednadvacátého června tak zemřelo 27 českých pánů, lékaři Janu Jesseniovi byl vyříznut jazyk, členové Jednoty bratrské oběšeni. Hlavy většiny rebelů byly vyvěšeny na Mostecké věži. Kat Jan Mydlář si za provedení popravy naúčtoval 500 kop grošů míšeňských, výdaje na popraviště dělaly 559 kop – za to dohromady byste si tehdy mohli v Praze koupit dům.
Nymburk
Jeden ze symbolů vpádu saských vojsk do Čech roku 1631. To už probíhala po tzv. českofalcké a dánské válce třetí fáze konfliktu, během které do Čech vyrazilo vojsko saského kurfiřta. Praha před ním bez boje kapitulovala, o Nymburk, obsazený císařskou posádkou, se však v prosinci svedl lítý boj.
Při dobývání město zničil rozsáhlý požár a následné vojenské rabování. Sasové se sem vrátili i o tři roky později, kdy to zdejší obyvatelé odnesli příšerným masakrem.
Nymburské opevnění bylo budováno už od 13. století.
Litoměřice
Prošli tudy už Sasové v roce 1631 při svém vpádu do Čech. Stejně jako Mělník nebo Stará Boleslav byly i Litoměřice pro svou výhodnou polohu několikrát základnou cizákům, jednou Sasům, podruhé Švédům.
Právě jejich vojevůdce Johan Banér je chtěl podle legendy původně vypálit, přežily jen díky přímluvě generálovy manželky.
Chomutov
V první půlce května 1639 byl Švédy hned pětkrát vypleněn, místní obyvatelé byli často mučeni. Vojáci Adama von Pfuela se nerozpakovali Chomutovské lámat kolem.
Barbarsky se Švédové toho roku chovali i jinde, třeba v Brandýse nad Labem, kde se nespokojili s loupením v kostelech, pro pobavení například tahali ven mrtvoly z krypt.
Chomutovský kostel svaté Kateřiny pamatuje mimo jiné i řádění švédské soldatesky.
Vsetín
Vídeň považovala evangelíky z Valašska za spojence Švédů, proto se v roce 1644 odhodlala k nemilosrdné odplatě. Jakmile Torstenssonovo vojsko odtáhlo na sever, nechala ve Vsetíně popravit skoro 200 lidí.
Jankov
Jedna z nejkrvavějších bitev války, 6. března 1645 v ní padlo kolem 7 tisíc mužů, okolní vesnice byly vypáleny. Císařskému vojsku přinesla drsnou porážku, současníci ji dokonce považovali za předzvěst úplného pádu katolictví.
Vítězný Švéd Torstensson se po Jankovu chystal na Vídeň, další sled událostí mu v tom ovšem zabránil. Řež u obce za Benešovem podle legendy předpověděla událost ze zdejší mše, kdy soše svatého Václava vypadlo z ruky kopí a zlomilo se na tři části.
Brno
Švédové se v roce 1645 zmocnili Jihlavy, Znojma nebo Hodonína, Brno však navzdory mocnému obléhání nedobyli. Zejména díky francouzskému veliteli Louisi Raduitovi de Souches, který dříve sloužil ve švédské armádě.
Obléhání Brna švédským vojskem 1645 zachytil malíř Hieronym Benno Bayer.
Díky pečlivému opevnění města odolával od 4. května do 23. srpna mnohonásobné přesile, Švédům nepomohlo ani přivolání posil ze Sedmihradska. Brňané věřili, že je ochránila přízeň Panny Marie.
Třebel
Švédský polní maršál Karl Gustav Wrangel se roku 1647 pokusil o další vpád do Čech, byl ale brzy zastaven. Sice po třech týdnech dobyl Cheb, následně si však neporadil s císařskou armádou v bitvě u Třebele na Tachovsku, v hlubokém údolí Kosího potoka. Boj sice tehdy dopadl nerozhodně, Švédové však následně opustili Čechy.
Praha
Už v roce 1631 si Praha po kapitulaci užila své se Sasy. V květnu 1635 byl mezi nimi a katolíky právě zde podepsán Pražský mír. Jenže to nejhorší mělo přijít roku 1648, kdy se švédské armádě generála Königsmarcka nečekaně povedlo dobýt část města na levém břehu Vltavy.
Pomohla k tomu zrada bývalého císařského důstojníka Arnošta Ottovalského, který nepřítele dovedl k pobořenému místu v opevnění.
Švédové uloupili cenné umělecké sbírky z Pražského hradu, jen z paláce hraběte Martinice si odnesli kořist v ceně 12 milionů zlatých. Ovšem na pravý pražský břeh se už přes Karlův most díky chrabrosti místních nedostali.
