„U nás máme hanácké Aténe i hanácké Benátke,“ sdělila mi v narážce na Litovel a Kroměříž milá průvodkyně Hanáckého muzea v přírodě, které se nachází v Příkazích u Olomouce.
Muzeum tvoří útulný miniskanzen. Zavítal jsem sem na sklonku minulých prázdnin a oproti populárnímu Rožnovu či Veselému kopci jsem tu byl téměř sám. Slečna u pokladny se mě optala, zda si prostory raději prohlédnu individuálně, nebo jestli preferuji výklad.
Zvolil jsem druhou možnost. A rozhodně nelitoval. Průvodkyně paní Zbořilová mi silně připomínala legendárního Edu Šebelu z rudického větrného mlýna. Krásným místním nářečím, které bohužel v nynější globalizované době pomalu, avšak nenávratně zaniká, mě natolik navnadila, že jsem celou dobu pozorně poslouchal.
Svým přístupem a osobním kouzlem vdechla klasické atmosféře muzea autentický doušek živé vody a domáckého prostředí. Zároveň mě též mimoděk připomněla, jak je nutné důsledně chránit regionální rázovitost, udržovat lokální tradice i pamatovat na odkaz předků, včetně lidového jazyka. Zdržel jsem se tu déle, než jsem plánoval. A vracel se domů pozdějším vlakem.
Stůl znamenal pospolitost
Muzeum vzniklo v areálu statku. Proto se i těžiště skanzenu točí okolo života na gruntě, se všemi jeho radostmi i starostmi. Takové hospodářství bývalo takřka soběstačné. Kupovala se snad jen sůl, cukr, dovozové koření, tabák a káva. „Ta se též doma pražila“, dodala paní Zbořilová.
Doma se vždy jedlo u jednoho stolu. Dlouhý stůl znamenal pospolitost. U poctivého a ohleduplného hospodáře společně zasedli všichni – od pána domu až po čeládku.
Muzeum se nachází v areálu někdejšího Kameníčkova gruntu.
„Když hořelo, tak jídelní stůl patřil k prvním předmětům, co se všichni snažili zachránit,“ připomněla. Kolem kuchyně a přípravy jídel se točí spousta vystavených předmětů: starodávná mamutí struhadla s jezdcem určená na krouhání zelí nebo festovní vařečka, kterou se také uplatňovalo „hanácké právo“.
Zkušené kuchařky měly svoje fígly, jak mnohé z pokrmů jednoduše vylepšit. Dobové tipy najdou ocenění i dnes. „Chléb dostal křupavou kůrku proto, že se těsně před dopečením nakrátko vytáhl ven, bochník se potřel naředěným bramborovým škrobem a pak se ještě na okamžik strčil do pece,“ prozradila paní Zbořilová.
Zato my chlapi bychom se s tehdejší technologií teď sotva poprali. Například, pokud bychom nutně potřebovali si z rovné hole vytvarovat oblouk rukojeti k pile: hůl se prvně strčila do hnoje a zafixovala se kolíky. Teplý vlhký hnůj působil na dřevo tak, že začalo být pružné. Kolík se po čase opakovaně posunul a zarazil o kousek dál. Tak se dosáhlo výsledného tvaru.
Těžký mandl i přenosný záchod
Nahoře se pod střechou ukrývá expozice staré školy a vlastivědná výstava. Ovšem mě v přízemí zaujala jiná místnost. A to „oficírská světnička“. Jejich existenci si matně vybavuji z literatury. Tato místnost bývala k dispozici vojsku. Přesněji během válečných tažení a o manévrech poskytovala ubytování důstojníkům. Okno světnice zabezpečovaly mříže, aby nikdo nemohl ukrást důležité tajné písemnosti. Nebo třeba pokladnu s žoldem.
Skanzen dýchá domácím prostředím.
Maximum pozornosti vzbudí různorodé dobové vychytávky. Nad mnohými by dnešní hospodyňky rozmazlené plejádami nepostradatelných domácích spotřebičů, co jsou prezentovány dokonce jako chytré, ohrnuly nos. Třeba těžkopádný robustní předchůdce nynějšího madlu, u něhož roli tepelného zdroje plnily žhavé kameny, by se teď hodil maximálně jako netradiční dekorace.
Jiní pomocníci zase tolik dramatických proměn nepoznali. Což platí pro masivní přenosný záchod. Soudobé chemické varianty se mu vcelku podobají, pouze jsou lehčí a menší. Důmyslnou věc představuje žehlicí prkno, co se pomocí pár rychlých triků proměnilo na sedátko.
Pitoreskní zákoutí
Na obytnou část gruntu navazovaly hospodářské prostory: chlévy pro dobytek, dílny, hnojiště. Dvůr byl prašný, případně dlážděný. Poněvadž platilo – „jestli chceš mít dvůr bez trávy, tak tam nažeň slepice“. Teď dvůr poskytuje zázemí pro kulturní a tematické akce s workshopy.
Tato monstra pomáhala hospodyňkám s velkým prádlem.
Hospodářské prostory gruntu se v rámci skanzenu proměnily na dílny venkovských řemeslníků. Genia loci jim dodala hnízda vlaštovek přilepená přímo uvnitř místností. Hbití ptáčci, jimž paní Zbořilová něžně říká „pipine“, rychle poletují mezi stěnami a spoluvytvářejí idylický kolorit. Za dvorem se táhne ovocný sad s ohništěm pro posezení i starými včelíny.
„Natrhejte si tam kadlátka,“ vybídla mě průvodkyně. Taková nabídka se neodmítá, tudíž mi zpáteční cestu osladily výtečné švestky. Od sousední usedlosti ohraničuje dvůr romantická zídka: sokl má z kamenů, na ně navazují nepálené cihlykotovice či vepřovice a hřebínek kryjí černé tabulky břidlice. Toto půvabné zákoutí se směle může měřit s poetickými zídkami z nasucho kladených kamenů, co zdobí venkov Istrie nebo Provence.
Špaletová stodola
Venkovnímu traktu vévodí čtveřice stodol. První ukrývá hezké překvapení, a to park historických zemědělských strojů. Mezi nimi se nejvíce vyjímá těžká parní lokomobila. Dole ve stodolách se vždy nacházel mlat neboli plácek, kde se cepy mlátilo obilí. Ten se musel udržovat tvrdý, odolný a rovný. „Vždy před žněmi se na něj navezla směs hlíny a močůvky. Ta vytvořila pevnou krustu,“ uzavřela paní Zbořilová.
Kromě výkladu k expozicím se podělila o ostatní zajímavosti Příkaz. Zvláště připomenula smírčí „křéž“. O něm nejdříve církev tvrdila, že byl spojen s misijní cestou Cyrila a Metoděje. To je na Moravě častá legenda.
Místní zase mají odlišný názor. Prý ho jako znamení pokání nechal vztyčit zdejší sedlák, co všechen svůj majetek prohrál v kartách. Jiná pověst zmiňuje falešného karbaníka, kterého ubili podvedení spoluhráči. Nově bývá dáván do souvislosti s vraždou z první půle šestnáctého století. Mě však k procházce po vesnici vybídly ostatní pamětihodnosti.
Vzácné památky
Poklady lidové kultury totiž nejsou striktně omezeny zdmi muzea. Ještě v první čtvrtině předminulého století obec krášlilo třiatřicet statků se žudrem. Tedy s klenutým přístavkem čelního traktu, typickým prvkem vesnic hanáckého venkova.
Dům s žudrem. Žudr původně plnil úlohu sýpky.
Dnešních časů se v Příkazech dožily dva. Oba jsou vzorně opravené a opatřené malou informační tabulí. Teď prostory, kde se dříve u zbylých domů tyčil žudr, záměrně vymezují záhony růží. Což mi připadá sympatické pohlédnutí do minulosti, aby si návštěvník alespoň rámcově učinil představu o zaniklé tváři Příkaz. Dále tu najdeme i ostatní zajímavé budovy. Proto byly Příkazy prohlášeny za vesnickou památkovou rezervaci. Ta úspěšně pomáhá udržet autenticitu. Části gruntů jejich majitelé pozvolna vracejí některé původní detaily. Statky mívaly zvlášť vrata pro povozy a separé ještě vstupní dveře.
„V šedesátých letech minulého století se sem za lepšími podmínkami stěhovali lidé z moravsko-slovenského pohraničí,“ objasnila paní Zbořilová. „Místní tyto dveře houfně zazdívali, poněvadž díky nim grunty splňovaly definici budovy s více samostatnými vchody. Tudíž i bytovými jednotkami. A oni se obávali, že jim tam národní výbor umístí nájemníky.“
Náves zdobí grunt, který vzniknul už v 17. století. Průčelí je novější.
Ačkoli grunt, kde sídlí Hanácké muzeum v přírodě, je už postaven ze standardních pálených cihel, tak obnažené zdivo mnoha domů v obci ukazuje, že jako hlavní stavební materiál se uplatnily kotovice. Zároveň se Haná pyšní naší největší dochovanou hliněnou budovou. Najdete ji v Odrlicích u Litovle. A sloužila jako sušárna chmele.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Může se hoditJak se tam dostat Atraktivní program |
