Na myšlenku zastavět parcelu, která se uvolnila koncem druhé světové války, když na ní stojící dům zničila spojenecká bomba, přišel architekt Vlado Milunič s prezidentem Havlem. Původní idea počítala se vznikem domu s knihovnou, divadlem a kavárnou, který by navázal na kulturní linii, již na pravém vltavském břehu zahajuje Rudolfinum a která pokračuje přes Národní divadlo k Mánesu.
Protože se však ukázalo, že na takový projekt lze sehnat investora jen s obtížemi, vložila se do projektu nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden. Nizozemcům se prvotní návrh líbil, souhlasili s jeho stavbou pod podmínkou, že bude využit komerčním způsobem. Druhým přáním investorů bylo, aby se na architektonickém řešení podílel některý přední světový architekt. Milunič nejprve uvažoval o Francouzovi Jeanu Nouvelovi (loni v listopadu byl otevřen na Smíchově jeho projekt Zlatý Anděl), úspěšný byl až u Franka O. Gehryho. Jak později poznamenal Milunič, hokejový fanda Gehry tehdy řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.
Na projektu se tedy nakonec spolupodíleli dva architekti, vedle v Čechách usazeného Chorvata Miluni če se pod Tančící dům podepsal i v Kanadě narozený Američan Gehry, známý dnes hlavně díky zlatavé stavbě Guggenheimova muzea ve španělském Bilbau (ta ale byla dokončena až rok po Tančícím domě); pro stejnou instituci připravil loni Gehry i nové newyorské sídlo.
Kritici domu nejčastěji vytýkali jeho sterilitu, poukazovali i na jeho složitý a poměrně nepraktický interiér. Tančící dům získal v roce 1997 nejvyšší ocenění v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. V domácí anketě časopisu Architekt se Tančící dům dostal mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O významném místě, které získal Tančící dům v české architektuře konce 20. století, svědčí i to, že jej Česká národní banka vybrala jako příklad současné budovy na jednu z deseti mincí, které banka do roku 2005 vydá v rámci cyklu Deset století architektury.
 Skici pro dům na místě tančícího domu. |
