Tajemství přehrad
Sledovat další díly na iDNES.tvPoddolovaná Kutná Hora měla s vodou problémy od nepaměti. Kvůli těžbě stříbra ve městě vysychaly studny, doly ale potřebovaly vody dostatek. Jenže kde ji vzít?
V roce 1493 se proto kutnohorští konšelé domluvili s Janem Smíškem z Vrchovišť na využití jeho pramenů u nedalekých Bylan. Osmikilometrovým dřevěným potrubím dovedli vodu až do kašny na dnešním Rejskově náměstí.
Toto řešení sice bylo funkční až do konce devatenáctého století, vody ale bylo v Kutné Hoře stále málo. Začalo se mluvit o stavbě přehrady. Na počátku dvacátého století se plánovala výstavba nejprve zemní sypané, potom i zděné hráze v údolí Vrchlice (Páchu) přímo pod chrámem svaté Barbory. Zůstalo ale jen u záměru.
Teprve po druhé světové válce se věci daly do pohybu. Odborníci pro stavbu nádrže na pitnou vodu vytipovali lokalitu u Dračí skály, několik kilometrů nad Kutnou Horou. V roce 1963 představil inženýr Vojtěch Broža svoji představu hráze. A hned vyvolal pozdvižení – neměla se totiž stavět klasická betonová tížná hráz, ale betonová klenbová. Inspiraci čerpal ve Švýcarsku na přehradě Rossens.
Stavbu klenbové hráze vedla žena
Představte si gotickou klenbu nedalekého chrámu svaté Barbory, která nese hmotnost celé stavby, položte ji na zem a na její vrchol, který směřuje proti proudu, tlačte silou vody. Největší část zatížení se tak přenese do boků údolí.
Slepá mapa: Hledejte největší přehrady v Česku |
Klenbový typ přehrady přinášel řadu výhod, především v úspoře materiálu. Hráze se totiž vyznačují štíhlým průřezem. Oproti tížným přehradám je na ty klenbové zapotřebí o padesát až sedmdesát procent méně betonu.
Vlastní stavba začala v roce 1967. Unikátní bylo, že stavbyvedoucí byla žena, inženýrka Alena Převrátilová. Postavila hráz od základové spáry téměř 41 metrů vysokou a v koruně 167 metrů dlouhou, s poloměrem zakřivení 66,5 metru.
Přehrada se skládá ze čtrnácti samostatných betonových bloků. Těleso hráze muselo být nakonec zmonolitněno tlakovým vstřikováním cementového mléka do spár mezi bloky. Do plného provozu bylo vodní dílo Vrchlice uvedeno v roce 1974.
Hráz plná záhad
Vodní dílo slouží pro odběr pitné vody a vstup k němu je přísně zakázán. Náš seriál je tak vlastně jedinou možností, jak se se zajímavou středočeskou přehradou seznámit. V reportáži samozřejmě odpovíme na otázky, které se nad Vrchlicí vznášejí.
Prozradíme vám třeba, k čemu slouží betonový kvádr, který zahrazuje polovinu jednoho z pěti korunových bezpečnostních přelivů. Podíváme se i na záhadné, dnes už zabetonované otvory, které vedou skrz celou hráz. A dozvíte se taky, že původní hradicí tabule spodních výpustí vypadaly jako ze středověku.
Na rozdíl od minulého dílu z vodního díla Kružberk, kde jsme potkali nespočet strojoven, jsme na Vrchlici natočili jen jednu. Víc jich totiž nemají. V budově pod hrází se potkává potrubí spodních výpustí (700 mm) s potrubím vodárenským (530 mm).
Přímo k přehradě se bohužel nedostanete, za mastnou pokutu to nestojí. Z Kutné Hory se ale můžete vydat proti proudu Vrchlice na romantický výlet. Mimochodem, víte, že právě jméno této říčky vzal za své slavný český spisovatel Emil Jakub Frida? S přáteli se podél ní vydal a byl tak uchvácen jarní scenérií, že si od té doby začal říkat Jaroslav Vrchlický.
Švýcarská matka klenbových přehradStavba klenbové hráze na řece La Sarine začala na jaře 1945 a byla dokončena 17. listopadu 1948. Její celková výška je 83 metrů, v koruně je dlouhá 320 metrů. U paty hráze je síla betonu 28 metrů a v koruně se zužuje na pouhých 5. Klenbový typ hráze projektanti zvolili kvůli složitým geologickým podmínkám, jedná se o první přehradu postavenou v molase (usazeninách pískovců, jílovitých břidlic a slepenců), která není příliš stabilní. Navíc díky klenbové koncepci ušetřili v době poválečného nedostatku velké množství betonu. Hlavním účelem této přehrady je výroba elektrické energie |