Túru začínáme v Nové Peci a jsme odhodláni stejně jako před 14 lety dojít do Nového Údolí a vrátit se vlakem zpět. Znamená to ujít 23 kilometrů a pak ještě dva kilometry pro auto. Kromě jídla a dostatku tekutin máme nachystané také 14 let staré vytištěné snímky, které hodláme porovnávat se současností.
Při minulé návštěvě se nám totiž neblaze vryly do paměti uschlé hnědé lesy nad Plešným jezerem a rozsáhlé holoseče a vývraty na rakouské straně hor. Ve srovnání se zeleným smrkovým pralesem, který tu byl ještě na konci 20. století, to moc hezké nebylo. Tušíme, že příroda se po větrné a kůrovcové kalamitě již otřepala a dnes by to tu mohlo vypadat mnohem lépe.
Na Říjiště s dostatkem mincí v kapse
Pohybovat se po Šumavě pěšky znamená nachodit nemálo kilometrů po pevných lesních cestách, kudy je možné jet mnohem pohodlněji a hlavně rychleji na kole. Platí to i v případě výstupu na Plešné jezero od parkoviště Horské služby v Nové Peci, kdy se cestou nahoru musíme poprat s pěti kilometry málo příjemného asfaltového povrchu.
Kamenné moře pod Plešným jezerem (2009)
Kamenné moře pod Plešným jezerem (2023)
Po zelené značce kolem Schwarzenberského plavebního kanálu a malé kaskády na Koňském potoce míříme k bufetu Říjiště na tzv. Rakouské cestě. Je to první a vlastně poslední české občerstvení na poměrně dlouhé trase. Další možnost nabízí až německá chata na Třístoličníku. Bufet Říjiště prošel za 14 let výraznou proměnou a modernizací. Teplé polévky už tu nenabízejí a pivo či limonádu si načepujete z automatu. Ale musíte mít dostatek vhodných mincí, protože automat peníze nevrací.
Zhruba kilometr na Říjištěm je začátek Jezerní stezky. U něj se nachází nouzové nocoviště, kde mohou na jednu noc složit hlavu návštěvníci, kteří se rozhodli putovat Šumavou se stanem a spacákem. Je tu místo pro několik stanů, voda však chybí a ke zdroji je třeba chodit docela daleko.
Vstupem na Jezerní stezku měníme asfalt za kamení a průmyslový, hospodářský les za I. zónu národního parku. Cesta se brzy mění v chodník a začíná z lesa vystupovat na čelní morénu někdejšího horského ledovce. Chaoticky naskládané žulové bloky obrovského kamenného moře prorůstají řídké porosty kosodřeviny, bříz a jeřábů a dotvářejí věrnou představu chladné severské lesotundry. Z žulových balvanů vpravo od chodníku se otevírají dílčí výhledy do vnitrozemí směrem na severovýchod, zdá se však, že poněkud zarostly a balvany pohltila více kosodřevina.
Zelenající se Plešné jezero
Zanedlouho přicházíme k Plešnému jezeru, které se svým nejbližším okolím patří k nejkrásnějším koutům na Šumavě. Zásluhu na úchvatné scenérii má 250 metrů vysoký skalnatý kuloár bývalého ledovcového karu, jenž obklopuje ze tří stran jezerní břehy. Se svými 7,48 ha je v pořadí třetím největším jezerem na české straně Šumavy, maximální hloubka činí 18,3 metru. Na chování návštěvníků tu dohlíží strážce národního parku.
Plešné jezero (2009)
Plešné jezero (2023)
V roce 1996 došlo v okolí Plešného jezera stejně tak jako jinde na Šumavě k přemnožení kůrovce. O tři roky později vydalo ministerstvo životního prostředí na nátlak těžařské lobby souhlas se zrušením bezzásahového režimu v I. zóně národního parku a mohlo začít kácení napadených stromů. Na protest proti této asanaci zahájily v létě 1999 ekologické organizace blokádu, která kácení pomohla zastavit.
Před čtrnácti lety tu převažovala depresivní hnědá barva uschlého smrkového pralesa. Dnes je tomu však kupodivu jinak. Převažuje barva zelená, která patří novému mladému lesu. Ten nezadržitelně prorůstá pahýly starých sušin, které hlavně vlivem větru padly již z větší části k zemi a dávají živiny novým stromům. Změna za čtrnáct let je evidentní a téměř neuvěřitelná! Samovolná obnova lesa probíhá mnohem rychleji, než kdokoli čekal. V novém podrostu převažuje smrk, jeřáb a bříza. Smrky však rostou mnohem rychleji a listnáče brzy přerostou a zadusí. Nový les, který tu vzniká doslova před očima, se bude svým druhovým složením zřejmě velmi podobat tomu, co uschl: smrčině.
Plešné jezero od památníku Adalberta Stiftera (2009)
Plešné jezero od památníku Adalberta Stiftera (2023)
O tom všem se přesvědčujeme při stoupání ke skalní vyhlídce u památníku šumavského básníka Adalberta Stiftera. Jdeme naučnou stezkou Duch pralesa a naším průvodcem je místní obyvatel datlík tříprstý. Na jednotlivých zastávkách objasňuje celou problematiku zdejšího pralesního ekosystému, včetně přirozené obnovy. Novinkou naučné stezky je povídání o jistém smrku z oblasti Plešného jezera, na kterém vědci napočítali 559 letokruhů a zrekonstruovali jeho „životní etapy“ a rychlosti růstu.
V roce 2016 se však podařilo výzkumníkům z brněnské Mendelovy univerzity u Plešného jezera nelézt torzo smrku ještě staršího, čítající 623 letokruhů. Strom přitom nebyl nijak moc tlustý: průměr kmene činil 58 cm a obvod 182 cm. Tento smrk, který rostl již za vlády Karla IV., prožil první část svého života v zástinu a dřevní hmota přibývala velmi pomalu. Největší přírůstky měl v 18. století – až 1,6 mm. V roce 1994 uschl v důsledku napadení kůrovcem.
Mezi Plechým a Třístoličníkem
Logickým pokračováním naučné stezky Duch pralesa je výstup od Stifterova památníku po žluté značce na Plechý (1 378 m) – nejvyšší vrchol české části Šumavy. Cestou nahlížíme z několika míst do karu Plešného jezera, v průhledech uschlého lesa je vidět mnoho „nových“, sluncem vybělených žulových skal, které dříve, porostlé mechem a ukryté v houští, vůbec nebylo vidět.
Plechý z Rakouské louky (2009)
Plechý z Rakouské louky (2023)
Nejvyšší česká hora na Šumavě prošla za 14 let rovněž velkou proměnou: na vrcholovém skalisku Plechého se tyčí kovový kříž instalovaný rakouskými sousedy a z bezprostředního okolí zmizely souše. To je potěšitelné hlavně pro milovníky dalekých výhledů. Rakouské svahy hory, kde se s kůrovcem vypořádali holosečným kácením, vykazují rovněž výraznou lesní obnovu, i když se zdá, že na rozdíl od české strany nerovnoměrnou: na některých plochách neroste nic, na jiných mladé smrkové houští. Příroda zahladila stopy po vývratech, pařezy shnily a krajina se zde taky začíná zelenat.
Asi jediné, co se v této části Šumavě téměř vůbec nezměnilo, jsou skaliska z pleknštejnské žuly, kterých je na hřebenovce mezi Plechým (Plöckenstein) a Třístoličníkem opravdu plno. Vynikají typickou blokovitou odlučností, na mnohých jsou vidět zajímavé tvary zvětrávání a odnosu – například skalní mísy, převisy nebo bochníky přecházející do viklanů. Absence vzrostlého lesa jim dává vyniknout, takže lákají k důkladnějším prohlídkám a fotografickým zastávkám. Když k tomu připočteme záplavy borůvek, tempo pochodu se značně snižuje. Z Plechého na Třístoličník přes česko-rakousko-německé Trojmezí je to bez významných změn nadmořské výšky jenom 5,5 kilometru, úsek však jdeme více než dvě hodiny!
Třístoličník a Hochstein (2009)
Třístoličník a Hochstein (2023)
Lesa zbavený skalnatý masív Třístoličníku (1 302 m) a na něj navazujícího Hochsteinu (1 332 m) působí zdálky dojmem rozsáhlé zříceniny hradu, bohužel na obhlídku všech skalních vyhlídek už nám nezbývá čas a musíme rychle sestupovat po červené dolů k vlaku, který jezdí z Nového Údolí pouze jednou za dvě hodiny. Na zastávku je to ještě pěkně daleko (7,5 km) a první dva kilometry sestupu vedou náročným strmým svahem, stále po žulovém kamení. Příště to půjdeme asi raději naopak, ať se nemusíme na závěr stresovat a honit. Zdržet se v této části Šumavy „nadplán“ určitě stojí za to!
