Mám? Nemám? Vím, že nemám, ale stejně je mi jasné, že prst do té bublající vody strčím. Nedá mi to. Jsem v kraji dvou set sopek, bahna, sirných smradů a ptačích kostřiček rozestřených na bezútěšné krustě tam, kde se ti ptačí chudáčci udusili během pár vteřin.
Ale teď mě nejvíc zajímá to bublání. Někdo mi říkal, že tahle voda prý jen vypadá jako vařící. Jenže u nohou mi to klokotá jako v hrnci na plotně. Tak nevím... Tak tam ten prst strčím. Jen na kousek.
Vzápětí ucuknu. První reakce: pálí to. Pak poznání: chladí to. Voda je studená. Ale kolotá jako v kotli, tak smysly stejně vyhlásily alarm. Je to tady vůbec podezřelé. Něco tady pořád bublá. A mlaská, píská, škrundá a kručí. A taky syčí, hučí, kňourá, mrouská, pšouká – ano, dokonce i prdí.
Vodou z nitra zeměkoule probublávají plyny, které vyvolávají malé erupce bahenních sopek, při nichž krátery občas vyplivnou trochu vody a bahna.
Ve vzduchu se potkávají čerchmantí pachy, kolem se rozlézají močály a k tomu ty sopky, které jsou slyšet už z dálky. Kdyby si peklo chtělo na Zemi otevřít filiálku, mohlo by to klidně udělat tady. Jen šest kilometrů od Františkových Lázní.
Hlubiny Země tady vydechují svůj jedovatý dech. Proto voda vře v kráterech. Když útroby planety zakašlou, vyvolají erupci, při níž krátery vyšplíchnou trochu vody a bahna. Ale to se stává jen občas. Většinou voda pouze lehce klokotá.
Připomíná to miniaturizovaný Island či Yellowstone, novozélandskou Rotoruu. Ve skutečnosti se to tady jmenuje Soos. (Slovo Soos znamená v egerlandském, tedy chebském německém nářečí "močál". Vyslovuje se "suóss".) Jedno z nejzajímavějších míst u nás. Největší peklo v Česku.
Malá česká ejakulace
Teď je nejvyšší čas jít s barvou ven. Ty sopky nejsou žádní obři. Navíc nerostou do výšky, ale pod zem.
Některé jsou jen potěr, drobné otvůrky v bahně, v nichž stále pobublává voda. Jiné krátery jsou však již pořádné díry, jimiž si Země může opravdu pěkně odfrknout. Jsou široké až metr a vypadají, že se tudy dá ponořit až do středu Země. Ale když vezmu klacek, který leží vedle jícnu, a strčím ho do vody, nedělá to víc než metr. Ani voda a bahno tady neexplodují desítky metrů vysoko. Bývá to jen takové plivnutí.
SOOSJe to místo bahenních sopek, močálů a minerálních pramenů (kdysi tady bylo celé jezero z minerálky). Soos u Františkových Lázní je totiž krajem, kde hlubiny Země vydechují svůj jedovatý dech. Vodou z nitra zeměkoule probublávají plyny, které vyvolávají malé erupce bahenních sopek, při nichž krátery občas vyplivnou trochu vody a bahna. |
Bahenní sopky (odborníci tenhle název nemají rádi a říkají jim mofety – uznejte ale, že to nezní nijak romanticky) sice připomínají islandské gejzíry, ale jejich ejakulace jsou jen takové české.
To, co přede mnou bublá, je vlastně něco neuvěřitelného: ventilátor, jímž vnitřek planety upouští přebytečnou páru. Současně je to dozvuk dávné éry – na počátku čtvrtohor tady bylo poslední místo, kde na našem území soptily opravdové vulkány.
Teď je v podzemí klid, což ovšem znamená, že tam je pořád teplota několika stovek stupňů. Pěkná kamna... Ale chladne to tam, asi tak o tisícinu stupně za tisíc let. A to je ten důvod, proč sopky v Soosu soptí. Při ochlazování se totiž uvolňuje oxid uhličitý, postupuje k povrchu a pak se probublává vodou. Anebo jen syčí. To když je sopka prázdná, bez vody. Když je sucho, ty velké syčí a piští, skoro jako by někdo v dáli trápil lokomotivu.
Takže všechno to bublání a pšoukání má na svědomí jen plyn. Jako když se dřív dělal sifon. Ale ten byl určitě bezpečnější. Když dojdu na vzdálenější a hůře přístupnou stranu Soosu, na vyschlém bahně leží vybělené křehké kostřičky. Ptačí hřbitov.
Leží tady ptáčkové, kteří měli žízeň, a to je zabilo. Uviděli vodu a přiletěli se napít. Jenže oxid uhličitý je těžší než vzduch a drží se u hladiny bahenní sopky. Maličký ptáček, který neváží skoro nic, se několikrát nadechl a bylo po něm. Už si nezacvrlikal.
Na tomhle slaném polštáři neroste ani plevel. Povrch je rozpraskaný jako bláto ve vypuštěném rybníce.
Nebojte, lidem se to stát nemůže. Ale pozor, pozor: chlapeček, který kráčí po stezce napříč rezervací, se přesto drží za nos jako na divadle. Vadí mu totiž jiné plyny.
Jak jdu, cítím je taky. Ve vzduchu to občas páchne, jako by čert právě škrtl obří sirkou. To smrdí síra. Jinde člověka praští přes nos pach zkažených vajec. Znáte to: hádvěes smrdí jako pes. A jinde je cítit cosi jako hodně prosolený vzduch. Skoro bych čekal, že za stromem bude Mrtvé moře.
A k tomu ty bahenní smrady. Místy si říkám, že jestli mě tohle čeká v opravdovém pekle, tak to bude zostřený trest.
Krajina jako na Měsíci
K tomu, aby se Soos stal největším českým peklem, potřeboval ještě spousty minerálky. Tady to nebyl problém, vždyť okolo jsou všechny možné lázně. Kdysi tady z minerálky vzniklo jezero, které bylo na okolní rostliny příliš slané.
Může se hoditRezervace Soos leží šest kilometrů od Františkových Lázní. Vstupné pro dospělé stojí 65 korun, pro děti 30. Právě ty ocení, že kromě bahenních sopek je tam i pavilon s modely dinosaurů v životní velikosti či stanice, kde léčí zraněnou zvěř a ptáky. |
Ty zmizely, zato se ve vodě dařilo rozsivkám, řasám s křemičitou schránkou na zádech. Když taková rozsivka zemřela, schránka klesla ke dnu. A po desetitisících let se tak navršil sedm metrů vysoký polštář. Jezero zmizelo, krunýř zůstal. Jdu nad ním po molu a představuju si ty biliony živočichů, jejichž zbytky mám pod nohama.
Na tomhle slaném polštáři neroste ani plevel. Povrch je rozpraskaný jako bláto ve vypuštěném rybníce a většinou černý.
Spolu s krátery dodává místu ráz krajiny někde na Marsu nebo na Měsíci. Jsem v pokušení vyzkoušet v této měsíční krajině armstrongovský "malý krok pro člověka", ale pod chodidlem to zaškrundá jako při bolebřichu a ozve se zlověstné zabublání, jak voda vystupuje nahoru.
Pozor, dál ani krok. Pokud paměť sahá, tak Soos prý vzal život jen dvěma koním a krávě. A ti se tam ani neutopili. Lidé je vytáhli, ale zvířata zemřela na podchlazení nebo vyčerpání.
Když jsem tady byl poprvé, vyprávěli mi, že sooské močály přecenili i zločinci, kteří v 90. letech zabili v Německu taxikáře. Odvezli oběť do bažiny, ale ta odmítla být komplicem. Lidé později našli tělo tam, kde je pachatelé pohodili.
Ale v Soosu jsou i hltavější močály. Někde se tady těžila rašelina a tam už jde to tuhého. Vlastně do měkkého: povrch se zdá pevný, ale je to jen slupka. Pod ní jsou metry vody a bahna.
Soos u Františkových Lázní je krajem, kde hlubiny Země vydechují svůj jedovatý dech.
Rezervace Soos leží šest kilometrů od Františkových Lázní.
Voda v močálu má rezavý odstín. Je hustá. Na povrchu stojí zlověstná směs bublinek a duhových barev, napovídajících hnilobu. Dole bude určitě pěkná past.
Houština vysokých travin roste přímo z vody a právě povívá ve větru. Připomíná mi sluncem sežehlé břehy afrických jezer. Pahýly stromů v zarostlé vodě a břízky zase vypadají, jako by se sem přenesl obraz z tajgy, který jsem viděl na Sibiři u Bajkalu.
Voda bublá, vzduchem se nese povídání ptáků, nad močálem krouží párek jestřábů. Je klid, jako by to bylo uprostřed pustin. Bílý pruh tryskáče na obloze působí nepatřičně, skoro drze. Nepatří sem.
