V nedávno otevřeném Muzeu Krkonoš v klášteře ve Vrchlabí mají zajímavý promítaný obraz, jak se postupně měnily a přibývaly a zase zanikaly budovy na Sněžce. Překvapivě jich tam v historii bylo víc než dneska.
Když ale na Sněžku lezl v roce 1833 Karel Hynek Mácha, stála tam jen kruhová kaple svatého Vavřince, která je stálicí a stojí tam od 17. století dodnes, i když on si tam vysnil celý klášter. V jeho dobách to musela být ještě opravdu dobrodružná výprava, ačkoli už třeba existovala stará Luční bouda, která byla v majetku rodiny Rennerů.
Když jsem na Sněžku naposledy lezl letos v srpnu já (poprvé v životě z Polska), našel jsem tam poštovnu Anežku (momentálně jediný otevřený gastro podnik na vrcholu), kde jsem si dal nejvýš položené kafe v České republice, což bylo v mém případě lungo v kelímku s dřevěným míchátkem, ale bylo.
Poštovna dnes nabízí kávu a občerstvení. V některých dnech jsou její správci jediní lidé na Sněžce.
Pohled ze střechy poštovny Anežky na kapličku a polskou boudu - létající talíř
Prodal mi ho svérázný horal, který každému tyká („Co si dáš, kámo?“), ale jinak to tam odsýpá a sortiment této boudy je stejně svérázný jako pán v okénku. Mají tu Krakonošovy oplatky a „jedlé kamínky“ z čokolády. Vevnitř visí jako dekorace starý bágl a „desatero horského nosiče“, kde se píše, že nosič má být zdvořilý, neujídat z nákladu a podobně. Desátý bod všechny předchozí body shazuje, že když jde o život, tak prvních devět bodů neplatí.
Za deset korun jsem vystoupil na střechu poštovny, kde je vyhlídková plošina, takže jde vlastně o nejvýš položenou českou rozhlednu. Tento dřevěný „kontejner“, který mi připomíná polární stanici, postavil mistr dřevěných rozhleden, architekt Martin Rajniš, v roce 2007 a Anežka se jmenuje proto, že z devíti návrhů zvítězila „varianta A“.
Kaplička na vrcholu Sněžky byla vysvěcena v roce 1681 za hraběte Schaffgotsche.
Pak jsem navštívil již zmíněnou kruhovou kapličku sv. Vavřince s kulatým ponorkovitým okýnkem, která je dnes částečně otevřená. Dá se vejít aspoň do „předsíně“ s kamenným křížem a nakouknout do hlavní síně s oltářem. Postavil ji hrabě Schaffgotsch a byla vysvěcena v roce 1681.
Konají se sem na svátek svatého Vavřince poutě, na které tradičně chodíval prezident Václav Klaus z Pece pěšky. Poučoval rád svůj doprovod klausovskými moudry a podle mnohých kolegů novinářů to byl nejpříjemnější čas během roku, který s Klausem trávili, a mohli se ho zeptat na cokoli. Šel jsem tam s ním v roce 2010. Vypadalo to tak, že z nablýskaných limuzín vystoupili lidé v outdoorovém oblečení a šéf jeho protokolu Jindřich Forejt se chlubil, že si nahoru nese v batohu tři kravaty. Ale to není jediná zajímavost Sněžky.
Polská bouda „létající talíř“ svým stylem připomíná Ještěd a pochází z podobné doby.
Dominantou Sněžky je samozřejmě „polská bouda“ ze 70. let, která vypadá jako létající talíř, a i se jí tak přezdívá. Při mém posledním letošním výstupu byla bohužel zavřená. Je to takový „polský Ještěd“, podobně brutální i elegantní. Kdysi jsem byl vevnitř a pamatuji si, že interiér je… no, taky jako na Ještědu. Před patnácti lety ji pobořil sníh do té míry, že se jeden talíř „ohnul“.
Kromě tří staveb na Sněžce ještě máme trigonometrický sloup připomínající komín vyhořelé stavby, kříž a pomník Adolfa Klepše, což byl náčelník horské služby pro Krkonoše, který zkolaboval při výstupu v roce 2017 a zemřel. Jak osudové.
Pozor! Státní hranice
Když jsem byl na škole v přírodě v Krkonoších, těsně před rokem 1989, našel jsem Sněžku ještě docela jinou.
Model Sněžky z počátku 20. století v parku miniatur v polském Karpaczi
S dneškem měla společný jen ten létající talíř a kapli. Ještě tam kromě toho dožívala stará poštovna, která je dnes přestěhovaná na Monínec ve středních Čechách i s cedulí POZOR STÁTNÍ HRANICE.
Byla tu i Česká bouda, zlikvidovaná v roce 2004, a tehdy dokonce i dřevěná polská meteorologická stanice, která vypadala jako skutečná rozhledna a kterou strhli v roce 1989. Pokud byste chtěli plasticky vidět „starou Sněžku“ z doby před 100 lety, jeďte do polského Karpacze, kde je park miniatur a model Sněžky – staré i současné – tam mají.
Výstup z polské strany
Můj poslední výstup se hodně lišil tím, že jsem to prvně zkusil z Polska. Karkonoski Park Narodowy, tedy polské Krkonoše, je asi pro většinu Čechů nejznámější skrz fakt, že se do něj platí vstupné. Ale o žádnou velkou komplikaci nejde. Platil jsem jedenáct zlotých za den, v přepočtu asi 60 korun, a stačilo se zastavit u budky u začátku hlavní turistické cesty z Karpacze na Sněžku. Revizor nepřišel. Jinak, polské Krkonoše možná vypadají víc jako Tatry, jsou strmější. Chybí tam malebné louky s boudami, které známe z okolí Pece. Ale Poláci mají na své straně ledovcová jezera jako my na Šumavě. Jezero Maly Staw se nalézá ve skutečně „tatranské“ scenérii.
Pohled na cestu ze Slezského domu na Sněžku, která je dnes už jednosměrná. Jde o poslední dva kilometry před vrcholem.
Na Sněžce jsem byl z Karpacze pěšky za dvě hodiny (bez použití lanovky). A na rozdíl od české strany lanovka nevede až pod vrchol, ale na Kopu, odkud je to ještě asi hodinu pěšky.
Romantika za velkou cenu
Pokud jde o pointu, vždycky jsem chtěl udělat rozhovor s někým, kdo žije či žil na Sněžce, a povedlo se mi to. Podnikatel Dalibor Blaha býval správcem tamní Poštovny. Pracoval tam v letech 2011 až 2019, kdy jeho rodina nejvýše položenou stavbu v Česku vlastnila.
A bylo to fascinující povídání. „Je to romantika za hodně velkou cenu. Býval jsem tam průměrně 300 dní v roce a nejdelší můj souvislý pobyt nahoře byl deset dní. A to už člověk potřeboval na pustý ostrov, aby si od Sněžky odpočinul,“ vypráví Blaha.
Trigonometrický bod a Obří důl na české straně Krkonoš
Přitom pro většinu lidí představuje ten „pustý ostrov“ právě Sněžka. Jenže podle Blahy tam turisté pobývají 365 dní v roce, 20 hodin denně.
I když to návštěvníci třeba nevědí, v poštovně má obsluha pokojík se dvěma postelemi, ekologickým WC, wi-fi, vodou a televizí. A i když by si člověk myslel, že éra horských nosičů už ve 21. století pominula, natahal tam Blaha celkově dvacet tun nákladu na zádech. Jeho sestra si vedla přesné záznamy. „Situace kolem lanovky je taková, že často jede jen na Růžovou horu nebo je kvůli větru odstavená už z Pece. V létě na Sněžku vyjede auto, ale už od října do května jsou kameny namrzlé,“ vzpomíná podnikatel.
Každý rok tam musel v nejtvrdší zimě zachraňovat nějakého turistu, než si ho vyzvedla horská služba. A co bylo na Sněžce nejkrásnější? „Chvíle, kterých bylo výjimečně málo, ale kdy tam byl člověk opravdu sám,“ uzavírá Blaha.
Zajímavosti ze SněžkyNa vrcholu Sněžky se dnes prakticky nepozná, kde je Polsko a kde je Česko a v podstatě se tam lidé mohli „mísit“, co má paměť sahá. Jenže před Listopadem to bylo jinak složitější. Sněžka i výstup od Pomezních bud, a i z opačné strany od Slezského domu byly „společné“, jenže u Slezského domu stáli pohraničníci, kteří dohlíželi na to, aby se každý národ „oddělil“ a sestupoval do své zemičky. Říkali jsme jim „borůvčíci“, protože když si mysleli, že se nikdo nedívá, vrhli se do porostu a trhali borůvky. Na Sněžku vyjede po Jubilejní cestě auto a uvádí se, že už v roce 1935 tam vyjela Škoda Popular. Zajímavé také je, jak tato hora „zlobí“, co do výšky – uvádí se nadmořská výška 1602 i 1603, a na starých mapách dokonce 1601. Ve středověku se Sněžce půvabně říkalo Pahrbek sněžný. |
