Skanzen se otevřel veřejnosti v osmdesátých letech minulého století. Vznikl na místě bývalých pastvin za někdejším panským pivovarem, který prošel rekonstrukcí a proměnil se v reprezentativní provozní prostory. Uvnitř půvabné historické budovy se nachází návštěvnické centrum s restaurací.
Prohlídka skanzenu ukáže, že jihovýchodní Morava, kterou občas máme tendenci obecně označovat za „Slovácko“, se skládá z rozmanité skládačky diametrálně odlišných národopisných regionů.
První dva soubory nás zavedou vzhůru k horám: do Luhačovického Zálesí a především na hřeben Bílých Karpat. Tam, kde se stále dochoval drsný rázovitý svět osad a samot Moravských Kopanic, odříznutý od podhůří i zbytků civilizace a zapomenutý u dřívější uherské hranice. Ten se nyní veze na módní vlně zapříčiněné románem o „žítkovských bohyních“.
„Bohyně znaly dobře léčivé byliny,“ vypráví náš průvodce po skanzenu. Zároveň místním doporučovaly různé rituály. „Jedna z bohyň například poradila děvčeti, aby chlapci, který se jí líbil, upekla koláč z těsta, do něhož přidala svoji krev,“ pokračuje průvodce. „Když ho chlapec sní, tak se pak do ní stoprocentně zamiluje. Jenže údajně se přihodilo, že očarovanou buchtu snědl beran. Ten následně dotyčnou dívku bez přestání pronásledoval a dorážel na ni,“ uzavřel příběh.
Chaloupky z Kopanic opravdu ukazují, že do bohatství tam bylo proklatě daleko. I jejich architektura má mnohem blíže ke Slovensku, Polsku, Ukrajině či Rumunsku než k malovaným okénkům bohatých hospodářství a pestrým rejům juchajících šohajů od řeky Moravy. Zároveň tady zjistíte, jaký je rozdíl mezi „jizbou“ a „světnicí“. A co to znamená, když se o někom říká, že ho „cecká mora“.
Kovář doktorem
Tvrdému nelítostnému kraji hor a podezřelého „páleného“ o kus dál nastavuje zrcadlo romantika vinných sklípků a barevných fasád usedlostí z Horňácka i Dolňácka.
Skromná obydlí Karpat. Pod hliněnou omítkou se ukrývá dřevo.
Avšak rovněž práce vinaře nesla svoje úskalí. Například při kvašení, zejména v bouřlivé fázi, kdy probublává ten nejlepší burčák, se uvolňuje ohromné množství kysličníku uhličitého. Tehdy si každý vinař brával do sklepa svíčku. „Pokud plamen začal skomírat, nebo dokonce zhasl, tak to byl signál, že vzduch obsahuje minimum kyslíku,“ objasnil průvodce. „Kysličník uhličitý je těžší než vzduch, tudíž sedá ke dnu. Za takovéto situace musel vinař okamžitě opustit sklep.“
Poblíž sklípků se pochopitelně táhne vinohrad, prašné cesty uvnitř skanzenu vroubí švestkové aleje. Chalupám z Kopanic dodává punc autenticity bramborové políčko i ovce, u bohatších statků se promenáduje drůbež a předzahrádky hýří květy.
Svíčka u vstupu do lisovny. Pro vinaře to byl nástroj bezpečnosti práce.
V hlavní sezoně tu funguje vinotéka. Abstinenti zase určitě ocení domácí koláče i jiné klenoty regionální gastronomie.
Mnohokrát do roka skanzen rozpumpují kulturní akce. Letos si na ně musíme počkat až do září. A mimořádně, mimo sezonu, se osiřelý skanzen otevře s adventním programem. Bonus pro děti představují prohlídky pod vedením jejich nového kamaráda „Fanoška“. Technicky laděné návštěvníky potěší dvojice objektů z Horňácka: vodní mlýn a dokonale vybavená kovárna. Rovněž se dozvíte, čím se liší kovář od podkováře. „Podkovář musel především dobře rozumět zvířatům. A disponovat jak fyzickou silou, tak i zručností a sebejistotou. Kdyby svoji práci pokazil, mohl kůň zchromnout.
Dobrý kůň patřil k nejdůležitějším pomocníkům v hospodářství. „Spolu s ostatním dobytkem představoval nejcennější majetek,“ podotkl průvodce. „Kovář často suploval roli doktora – trhal zuby, nahazoval vykloubená ramena. A jestliže kováři při práci pukla kovadlina, bylo to považováno za předzvěst neštěstí,“ doplnil.
V osidlech mýtů
Po celý život se tu lidé pohybovali na rozhraní dvou světů: toho reálného a toho neviditelného. Pod rozkošnou slupkou církevních poutí, jak je na svých obrazech zachytil Joža Uprka, paralelně přežívalo nevykořenitelné pohanství. Už od kolébky je doprovázely mýty, rituály a znamení, která určovala jejich osud.
„Ještě před porodem se do okna napnulo pláténko nebo kapesníček, aby dovnitř nevstoupily zlé síly. Po porodu nesměla rodička opustit svoji místnost a odejít od novorozeněte, protože by jí mohly její miminko sebrat a místo něj podstrčit podhoděnca,“ rozvyprávěl se průvodce.
Myšlenka výstavby skanzenu ve Strážnici se zrodila už v šedesátých letech minulého století.
„Také během šestinedělí měla novopečená maminka zakázáno vykonávat jakékoliv práce: kdyby se třeba rozhodla podojit krávu, tak by z ní místo mléka tekla krev. Po celou tu dobu jí ostatní ženy nosily jídlo – zejména silnou polévku. A občas vzaly i kmínovou kořalku,“ zdůraznil.
Spousta obyčejů doprovázela svatby. Od předsvatební svíce, přes obřad, žačepení nevěsty, až po finální převoz peřin. A smrt se zčásti podobala zrození. Nejprve se symbolicky otevřelo okénko, aby duše opustila vnitřní prostory domu. To pak bylo nutné rychle zavřít, kdyby náhodou zatoužila se vrátit zpět. Tělo zesnulého se položilo na slámu. Vždy u něj byl někdo přítomen. Vyjma vaření jídla a péče o dobytek se zastavily veškeré práce. A po pohřbu se ze slámy, na které nebožtík ležel, svázal došek a začlenil se do střešní krytiny. Pak chránil obydlí před požárem.
Světové dědictví i unikátní alej
Atraktivní místa ve Strážnici pokračují též mimo areál skanzenu. Ihned vedle něj se leskne hladina přístaviště na Baťově kanálu. Tam kotví stylová plovoucí restaurace. Další zdejší tradici zosobňuje modrotisk, který se stal součástí nehmotného kulturního dědictví zapsaného do seznamu UNESCO, spolu s dílnami ze Slovenska, Rakouska, Maďarska a Německa. Toto řemeslo se tu udrželo dodnes, včetně původních postupů. Výrobky zakoupíte přímo u zdroje.
Strážnický zámek
Honosný zámek skrývá reprezentativní prostory, starožitnou knihovnu i unikátní kolekci lidových nástrojů. Bývalý šlechtický komplex s nádherným parkem svoji aktuální podobu získal klasicistní přestavbou těsně před půlí předminulého století. Dlouhou historii sídla ale ukazuje bokem schovaná Černá brána. Ta ještě pamatuje někdejší gotický hrad.
Za branou začíná nádherná alej staletých platanů. Obdobnou u nás těžko najdete. Platanová alej se párkrát mihla jako podmanivá kulisa ve starém černobílém dokumentu o legendárním horňáckém primáši Jožkovi Kubíkovi.
Stranou hlavní zástavby se schovává Průžkův mlýn. Hezká zákoutí vyčaruje ulička u pompézního souboru kláštera, ke vzácným památkám přísluší též Bílá věž – samostatná zvonice, co ovšem především plnila roli hlásky.
Veselská brána
Doby, kdy Strážnice dělala čest svému jménu, a sloužila jako pevnost na horkém pomezí zbytkových Uher i země nikoho, za kterou začínala Osmanská říše, připomínají torza dvou bran – Veselské a Skalické. Obě sice ustoupily pozdějšímu rozvoji dopravy, nicméně masivní bašty dodnes podávají důkaz o strategické úloze města.
Opačnou tvář robustnímu opevnění nastavují stavení venkovského střihu ozdobená pestrými ornamenty kolem oken. Tu se osobitá lidová architektura Slovácka hojně dochovala i mimo skanzen, na svém původním místě v terénu.
Může se hoditMuzika, víno a veselí Strážnice je snadno dostupná veřejnou dopravou. A sousedí s obcí Petrovem, kde najdeme soubor rázovitých vinných sklípků. Zároveň přilehlá nížina nabízí přehršel tras pro nenáročnou cyklistiku a jen pár kilometrů za ní začíná království Bílých Karpat s orchidejovými lukami, bohatou síti značených cest i proslulými jeřáby oskerušemi. Internet |
