Historičtí šermíři jsou však mimořádně tvrdé nátury. "Jednou jsem trávil skvělý víkend ve středověkém ležení a při boji jsem si zlomil prst. Ale nechtěl jsem přijít o další skvělé bitvy, tak jsem k doktorovi šel až po třech dnech. Nebudu si kazit zábavu. Také vždycky nabízím kamarádkám, které studují zdravotní školu, aby jely s námi, pokud si chtějí procvičit šití," říká Martin Krch, vedoucí štětské skupiny historického šermu Avalon.
Česká republika je na počet obyvatel šermířskou velmocí. Podle Krchova odhadu u nás působí kolem čtyř set šermířských skupin. Přitom není šermíř jako šermíř. I když nezasvěcenému může připadat, že na sebe stačí navléci jakoukoli středověkou halenu, pravda je jinde. Historičtí šermíři dokonce docházejí do archivů, aby si okopírovali z pramenů, jak má vypadat věrná výzbroj a výstroj.
"Mezi českými skupinami jsou takové, které se věnují keltské kultuře, máme tu římské legie, husity, renesanci i bojovníky z třicetileté války. Naše skupina Avalon se specializuje na gotiku," rozlišuje Krch, u něhož doma ve skříni visí dvanáct kostýmů z různých historických epoch. Nejvíce ho proto rozčilují takzvaní "keckaři" a ""teplákáři" - tedy rytíři, kteří si oděv nepřipravovali příliš pečlivě a pod pláštěm jim svítí bílé tenisky nebo jej mají přepásaný páskem s jasně viditelným logem firmy Levis.
Výzbroj přitom není tak drahá, jak by se mohlo zdát. Meč se dá údajně pořídit i za tisíc tři sta korun. Čeští šermíři se mohou realizovat během sezóny v několika velkých bitvách - jedna se koná třeba na Okoři, Johanka z Arku táhne do Kolína a Mlázovice u Jičína jsou vyhlášené tamější recesistickou parodií na bitvu, kde letos jeden bojovník předváděl husitskou píšťalu s přidaným puškohledem a zaměřovačem.
Bitva, ve které se divákům předvádí i tisíc šermířů, má jasně daný scénář plus rozestavení šiků. Každý účastník ví, na které straně bojuje, ale to je tak všechno. "Můžete potkat úplně neznámého člověka a teprve se ukáže, jak kdo umí bojovat. Šermuje se až do doby, než jeden ze soupeřů padne, to znamená uzná, že zásah, který dostal, by byl s nabroušeným mečem smrtelný," vysvětluje Martin Krch. Sám šermuje už devět let. "Meč nabroušený nesmí být vůbec, jinak by dokázal i zabít. Rovněž je zakázáno bodat, sekat na hlavu a útočit zezadu," dodává. Vystoupení je narozdíl od bitvy přesně nacvičené a odehrává se především pro publikum.
"Důležité je, aby byli diváci celou dobu drženi v napětí. Ne všem skupinám, které vystupují po nádvořích hradů, se to daří," tvrdí šermíř ze Štětí. Nejhoršími diváky jsou podle něj děti. Za prvé jsou zhýčkané akčními filmy, takže si mnohdy při vystoupení stěžují, že neteče krev, a za druhé jsou neuvěřitelně všímavé, takže vidí, když šermíři něco zahrají. Šermíři však nejsou žádní agresivní masochisté, kteří vyhledávají modřiny. Na bitvy se podle Krcha jezdí především za kamarády a dva soupeři stejně většinou skončí společně v hospodě, kde jeden na druhém vyzvídá, jakou fintou s mečem ho na poli kolega skolil.
