Revolučnímu odborovému hnutí, zkráceně ROH, připadla během znárodňování celá řada podniků v těch nejatraktivnějších lokalitách. Mohlo se tak honosit asi 10 tisíci chatami a ubytovnami, které dokázaly najednou pojmout asi 200 tisíc lidí. Najednou patřily lidu a sjíždět se sem začaly autobusy plné rekreantů z řad odborářů.
Každý rok na stejné místo? Nevadí
Odborové rekreace jsou jedním z fenoménů neodmyslitelně spjatých se socialistickým režimem. Jeho elity se inspirovaly u nacistů, což není informace, ke které by se přiznali dobrovolně a nahlas.
Odborová rekreace přispívá ke kolektivnosti upevňování socialistické morálky, soudružských a internacionálních vztahů, k poznání revoluční historie našeho lidu i ostatních socialistických zemí.
Bedřich Kačírek,
Kapitoly o revolučním odborovém hnutí, 1979
Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich posílal na ozdravné pobyty zaměstnance zbrojovek a jiných podniků důležitých pro chod nacistického soukolí. Zásadní rozdíl byl v tom, že Heydrichovy pobyty byly – na rozdíl od těch socialistických – apolitické.
Po druhé světové válce se v rekreačním programu pokračovalo, nabrat síly jezdili především bývalí vězni z pracovních a zajateckých táborů a ti, kteří se tvrdou manuální prací podíleli na obnově zdevastovaného státu. I socialistický režim na tradici navázal a od 50. let se okruh rekreantů rychle rozšiřoval. Pod oním vábivým nátěrem se schovával jediný cíl – kontrolovat každý aspekt života občanů, včetně jejich volného času.
Co je to ROHROH (Revoluční odborové hnutí) bylo masovou organizací sdružující zaměstnance napříč celým pracovním spektrem. Vzniklo v květnu 1946 jako nástupce Ústřední rady odborů (ÚRO). Členem ROH se mohl stát každý pracující, vysokoškolský student či učeň. Stačilo jen podat přihlášku a platit členský poplatek, jež činil procento hrubé mzdy. Počet členů se pohyboval v řádech milionů. Už v roce 1946 mělo hnutí 1,5 milionu členů. Za svého největšího rozmachu pak 7,5 milionu členů, tedy asi polovinu všech obyvatel Československa. |
Odborářských zájezdů se účastnily i miliony lidí ročně. Například v roce 1981 vyjely přes tři miliony odborářů a jejich rodinných příslušníků. Každý rok se jezdilo na stejné místo, ale co na tom. Ony večery plné tancovaček a živé hudby, společné procházky a táboráky za to stály.
Pobyty většinou trvaly týden, v létě se ovšem konaly i čtrnáctidenní a výjimečně třítýdenní. S tím, jak odborářů přibývalo, se nabídka stále rozšiřovala. A to třeba o jednodenní kulturní zájezdy, mířící nejčastěji do Prahy a Bratislavy. Kromě toho ROH organizovalo také pionýrské tábory a školy v přírodě.
Program byl na ROH rekreacích opravdu bohatý. V kempu prostějovského Agrostroje ve Ptení se v roce 1965 děti učily chodit na chůdách.
Už ve 40. letech existovala i výběrová rekreace. Ta byla určená pro nejlepší pracovníky, spíš než schopnosti a vynaložená dřina byly ovšem rozhodující konexe. Některým šťastlivcům se v jejím rámci podařilo dostat i do kapitalistických západních zemí. Převažovaly však domácí destinace nebo země socialistického bloku.
Na závodní rekreace se dalo dostat o něco snadněji. I tady záleželo na výkonu, přihlíželo se však také ke zdravotnímu stavu. Vysněná poukázka na pobyt rozhodně nebyla samozřejmostí. Třeba v 70. letech připadalo na jedno místo až 18 odborářů. O závodní rekreace v zahraničí kupodivu takový zájem nebyl. Lidi odrazovala dlouhá cesta a fakt, že ubytování bylo poměrně skromné, většinou ve stanech. Závodní pobyty však měly oproti těm výběrovým jednu nespornou výhodu: účastníci si na ně mohli brát rodinné příslušníky, od roku 1960 také děti.
Výše příspěvku se lišila podnik od podniku, v zásadě však platilo, že jsou tyto pobyty „za hubičku“. Někdy mohly být i bezplatné, třeba když zaměstnanec svými výkony opravdu vynikal, nebo slavil významné pracovní jubileum. Svou roli samozřejmě hrály i kontakty.
Pobyty byly dotovány jak z členských příspěvků ROH, tak ze státní pokladny. Pro většinu lidí se tehdy jednalo o jedinou možnost, jak strávit dny volna mimo domov, navíc za únosnou cenu.
Budování socialistické pospolitosti
Jako celý pobyt, i doprava byla organizovaná hromadně. Do cílových destinací odboráře rozvážely autobusy, autokary a speciálně vypravované vlaky. Do zahraničí pak i letadla. O pořádek a plynulost nastupování se starali průvodci s megafonem, páskami s nápisem ROH na rukávu a především s dlouhým seznamem jmen.
Dobový text ČTK z roku 1950: Rekreace zemědělců v Karlových Varech – dlouhá řada autokarů n. p. Čedok čeká připravena, aby dopravila rekreanty na jejich společný výlet.
Jakmile se všichni usadili, bylo na čase vyrazit. Kam? Nejčastěji do horských oblastí, především Krkonoš, Beskyd či Vysokých Tater. Co do obliby jim na paty šlapala lázeňská města Karlovy Vary, Mariánské Lázně či Luhačovice. Za hranice se jezdívalo k Balatonu, do Bulharska k Černému moři, do Jugoslávie či NDR.
Rekreanti měli na pobytech nabrat síly, aby se opět mohli zapojit do pracovního procesu. To ovšem neznamená, že jejich dny byly naplněny zahálkou. Právě naopak. Program byl velmi bohatý a ti, kteří měli zájem se ho účastnit, se tak ani na chvilku nenudili. Vlastně šlo jen o jinou formu budovatelského ideálu – budovaly se tu vztahy, tak důležité pro socialistickou pospolitost.
Na některých pobytech rekreanty probouzel ráno budíček, aby se dostavili na společnou rozcvičku v ranní rose. V teplákových soupravách napodobovali pohyby referenta, někdy museli vymýšlet cviky oni sami.
Následoval program poskládaný dohromady kulturními referenty i samotnými účastníky. Dominovaly mu sportovní aktivity, prohlídky památek a sběr borůvek či hub. O zábavu se staraly kulturní soubory, kouzelníci, instruktoři rekreanty učili plavat nebo lyžovat. A to i v případě, že v dosahu nebyl žádný lyžařský areál. „Jezdili jsme na Benecko v Krkonoších do takové obyčejné, roubené chaty. Lyžovalo se na kopečku vedle, kde samosebou nebyl žádný vlek, takže jsme nahoru museli šlapat pěšky,“ vzpomíná editorka Johana Křížková. Někdy býval na programu třeba i orientační běh, kurz přežití v přírodě nebo brigáda: úklid okolí, skládání uhlí či oprava chaty.
Večer se promítaly naučné filmy, konaly se besedy či taneční večírky. Často trvaly do brzkých ranních hodin a o alkohol a hloupé nápady nebyla nouze. „Kulturní referentka mě jednou přesvědčila, abych tancoval v nějakých sexy dámských šatech, podvazcích a punčochách. Nevím, co mě to napadlo, že jsem ji poslechl,“ kroutí hlavou Vladimír Machala, který se tehdy živil jako svářeč. Na kocovinu se však zřetel nebral. Ráno bylo zase třeba vstávat na rozcvičku a snídani.
Strava bývala bohatá, formou plné penze nebo alespoň polopenze. Nebylo to však pravidlem, především na konci 40. a počátku 50. let. Zaměstnanci Škodovky (tehdy AZNP Škoda) třeba byli nuceni přerušit pobyt „z důvodu naprostého nedostatku stravy a špatné úpravy jídla“.
„Manželovi vadilo, že se nepodávají žádné ryby,“ vzpomíná dnes devadesátiletá výtvarnice Alena Čermáková z Prahy. S rodinou v rámci ROH rekreace několikrát pobývali v hotelu Moskva v Jevanech. „Seznámili jsme se tam s uměleckým kovářem, byl to zvláštní člověk. Doma v bytě na Žižkově třeba choval prase. No a ten manželovi ty ryby sehnal. Nechtěl říct kde, nejspíš je někde upytlačil.“ Večer je před chatou opékali na ohni. I to byla neodmyslitelná součást pobytů — táboráky, špekáčky, zpěv a kytara…
Okolní příroda dotvářela romantickou kulisu, na kterou mnozí vzpomínají dodnes. Není divu, že tu především mladší ročníky zažívaly milostné románky. Přece jen šlo o dokonalé místo k seznamování.
Dobový text: V neděli 20. července 1952 zahájilo rekreační oddělení Revolučního odborového hnutí nový způsob rekreace pro pracující – jednotýdenní turistickou rekreaci v Beskydech. Dvacet zaměstnanců Vítkovických železáren Klementa Gottwalda přijelo do Frenštátu pod Radhoštěm do zotavovny ROH na Horečkách, aby odtud putovalo po Moravských Beskydech a poznalo krásy hor Bezručova kraje, kraje budovatelů socialismu. Na sn.: V Rožnově pod Radhoštěm si rekreanti prohlédli přírodní valašské muzeum.
ROH pobyty stále žijí
Žádný luxus v dnešním slova smyslu to však nebyl, především co se ubytování týče. Zařízení byla často zchátralá a musela se dát po znárodnění do pořádku. Nejednou se na opravách závodních podniků podíleli i samotní zaměstnanci. Výsledky byly – eufemisticky řečeno – smíšené. Tím, jak rekreanti jezdili na stále stejná místa, se jim však z ubytoven staly takřka druhé domovy.
„Pracoval jsem jako technik v železárnách v Bohumíně. Třikrát po sobě nás v létě na týden odvolali do Podolánek v Beskydech, kde jsme místo práce stavěli podnikovou chatu,“ vzpomíná Erich Plonka. „Neměl jsem radost, protože jsme měli velké hospodářství a dvě malé děti. O všechno se musela postarat manželka.“ Když byla chata hotová, jezdíval sem s celou rodinou, v průběhu let celkem šestkrát. On měl pobyty zadarmo, jeho žena a děti za symbolické částky.
„Jako místa léčení, odpočinku a dovolené stanou se pracujícímu lidu měst i venkova dostupné lázně, sanatoria a ozdravovny všeho druhu. Do služeb zdraví a odpočinku našeho lidu budou postaveny zámky, letoviska a paláce.
Košický vládní program, 1945
Zařízení se dělila do tří kategorií. V první byla ta nejluxusnější, nově zrekonstruovaná, s vlastním sociálním vybavením na pokoji. Patřil sem třeba hotel Morava v Tatranské Lomnici, kde se natáčel film Anděl na Horách. Jinými slovy řečeno, revizor Gustav Anděl v podání Jaroslava Marvana musel být skutečně zasloužilý pracovník, aby se sem dostal.
Nejvíce ubytoven spadalo do druhé kolonky. Úroveň vybavení byla dobrá, ale zařízení bylo obyčejné, strohé. Třetí kategorie znamenala vícelůžkové pokoje, společné koupelny a méně atraktivní místa. Výběrové pobyty pak vynikaly vysokým standardem v ubytování i poskytovaných službách, nadto se nacházely na nejzajímavějších místech.
Nezbytnou součástí každého zařízení, od těch nejprostších až po ty přepychové, byl společenský prostor. Právě tady se soustředila velká část programu, tady se tvořily a utužovaly vztahy.
Na dlouhém seznamu odborových a závodních podniků bychom našli obrovská rekreační centra, horské boudy i chaty ukryté v lesích. Bohatší podniky investovaly do zámků, třeba neratovická Spolana vyvážela své zaměstnance do Chlumu u Třeboně, zaměstnanci Škodovky jezdili na Hrubou skálu či na Žinkovy.
Horník byl tehdy pánem, a tak celou řadu poměrně honosných objektů měly Ostravsko-karvinské doly (OKD). Jejich největší chloubou byla ultramoderní chata na Podbanském v Tatrách. „Řadu let jsem pracovala jako jednatelka ROH. Zvolili mě, aniž bych chtěla, protože věděli, že jim všechno udělám,“ vypráví Jarmila Tomicová, která pracovala na Správě sídlišť v Karviné. Práci si musela často brát i domů. Když odcházela na konci 70. let do invalidního důchodu, dostala odměnu – pobyt na Podbanském pro celou rodinu. „Hotel to byl krásný a moderní. Bazén měl prosklenou stěnu, kterou jsme měli výhled přímo na Kriváň (jeden z nejvyšších vrcholů Vysokých Tater, pozn. red.). Bylo to tam ale obrovské a každé patro mělo jinou barvu. Náš tehdy šestiletý syn si jednou barvy popletl a vpadl do pokoje cizím lidem. Museli jsme mu napsat fixou patro a číslo pokoje na bačkory.“
V překrásném prostředí beskydských hor tráví pracující v zotavovnách ROH svoji dovolenou, aby načerpali síly pro splnění velkých úkolů Gottwaldovy pětiletky.
Československá tisková kancelář, 1952
Menší a chudší podniky se spokojily s venkovskými staveními, případně s kempy. Dvě chaty na Šumavě a další dvě v Krkonoších měla i zmíněná Škodovka, a to včetně slavné Klostermannovy chaty na Modravě.
Historická jména většinou nahradily nové ideologické názvy jako Budovatel, Kolektiv, Pětiletka, Družba, Mladá směna či Dukla. Jiné dostaly jméno po socialistických hrdinech. Třeba slavnou historickou Weberovu chatu v Bedřichově, která patřila Východočeským chemickým závodům v Pardubicích, pojmenovali po Juliu Fučíkovi. V Tatranské Štrbě měli chatu Stavbár a v Tatranských Matliarech zase Metalurg.
Mnohá podniková zařízení stojí dodnes. Pro majitele však bývají danajským darem. Současným nárokům už nevyhovují – jsou rozměrově předimenzovaná, zastaralá, nemají výtahy a toalety i sprchy jsou často společné. Ta, která po revoluci nezachránil nový majitel, zchátrala.
Někteří podnikavci se ovšem rozhodli minulosti odborových zařízení využít. Nabízejí retro zájezdy s organizovaným programem. Nechybí na něm rozcvička, výlety i seznamovací večírky.
Dlouho mezi ně patřila i zmíněná Morava, známá z Anděla na horách. Její provozovatelé lákali na seznamovací večírek trvající do bílého rána i na vaření guláše v přírodě. Loni však hotel prošel modernizací a kouzlo starých časů zmizelo. S tím zanikly i recesistické pobyty. Nově je organizátoři přesunuli do Jeseníků do hotelu Neptun ze 70. let.
