Přechod Rychlebských hor. Česko-polské pomezí je krajem tiché samoty

Nekonečné lesy, skoro žádní návštěvníci a bezpočet hraničních patníků. Odlehlá hřebenovka Rychlebských hor potrápí tělo, zato vyčistí mysl od všedních starostí.

Rychlebské hory aspirují na titul nejodlehlejšího pohoří v Česku. Oblast je „zastrčená“ v Javornickém výběžku na pomezí české části Slezska a historického Kladska, které je dnes součástí Polska.

Zalesněné horstvo sice v nejvyšších partiích jen mírně přesahuje hranici
1 100 nadmořských metrů, převýšení vůči Slezské nížině však dělá znatelných 800 metrů. A navíc jde o zcela liduprázdné hory, někdejší osady v horních partiích kopců vesměs padly za oběť poválečnému vysídlení.

Den první: od léčebny na Borůvku

Za startovní bod přechodu Rychlebských hor (polsky se nazývají Góry Złote, německy Reichensteiner Gebirge) volíme obec Bílou Vodu (německy Weisswasser) v nejsevernější části Javornického výběžku, těsně u polské hranice.

Na první pohled by se zdálo, že jde o bohem zapomenuté místo, není to tak docela pravda. Poutní mariánský kostel s rozlehlým klášterem je již z větší části opraven a opět tvoří důstojnou dominantu krajiny. V části komplexu je umístěno muzeum, které připomíná zlé doby. V 50. letech komunisté v klášteře zřídili internační tábor pro řádové sestry ze zrušených klášterů.

Autobusová linka nás zaveze až na konečnou před psychiatrickou nemocnici Marianny Oranžské. Tady to už „konec světa“ opravdu připomíná. Končí zde silnice, plácek ze tří stran obklopuje les a na polskou hranici je to pár desítek metrů.

Místo přímého nástupu na hřeben volíme nejprve drobnou zacházku přes polské město Złoty Stok (německy Reichenstein – odtud i původní název Rychlebských hor). Zde se v minulosti těžilo zlato (někdejší zlatý důl lze i dnes v rámci turistické prohlídky navštívit) a jistě to bývalo výstavní město. Současnost nicméně až tak růžová není, mnoho středověkých budov by nutně potřebovalo opravit.

Zprvu marné hledání restaurace nakonec skončilo nečekaným „happy endem“ asi dva kilometry za městem v hlubokém lesnatém údolí. Pension Złoty Jar, někdejší německá výletní restaurace s ubytováním, je krásná dřevěná stavba s ušlechtilým interiérem a porce polské zvěřiny před výstupem přijde vhod.

Interiér lesní restaurace Zloty Jar

Za Złotym Jarem začínají lesní pustiny, z nichž hned tak nevyjdeme. Nejprve nás čeká táhlé stoupání, ještě po polském území, až na vrchol Velkého Javorníku (Jawornik Wieliki, 871 m). Nízká dřevěná rozhledna umožňuje výhled jen severním směrem do Slezské nížiny, v dálce rozeznáváme vodní nádrže na Kladské Nise i polské město Paczków, souseda Bílé Vody.

Sestup z Velkého Javorníku ke státní hranici je trochu detektivka. Prodíráme se hustým mlázím, ale jakmile narazíme na hraniční kameny, je cesta jasná. Sestup nás dovede do sedla Růženec (Przełęcz Różaniec, 593 m), nejhlubší sníženiny na rychlebském hřebeni. Z něj musíme vystoupat na vrchol Borůvkové hory (Borówkowa), která s nadmořskou výškou rovných 900 metrů tvoří jasnou dominantu severní části hřebene.

Vrchol Borůvkové hory slibuje dobré podmínky pro nocleh a to se i potvrzuje: k volně přístupné rozhledně, vystavěné v roce 2006, přiléhá rovněž otevřená kamenná budova, kde by se vyspal i regiment vojáků.

U rozhledny stojí kiosek, jeden velký a několik menších přístřešků. Noc na opuštěném kopci je majestátní, s milionem hvězd nad námi a tichem, které jen občas poruší šelest nějakého lesního živočicha.

Den druhý: podle hraničních patníků

Ranní sestup z Borůvkové hory do Ladeckého sedla (Przełęcz Lądecka) nabídne lesní úseky i horské louky, které umožňují pěkné výhledy na českou i polskou stranu. Sedlem prochází málo frekventovaná silnice spojující Javorník s polskými lázněmi Lądek-Zdrój, je tu i parkoviště a přístřešek.

I tento malý náznak civilizace je rychle zapomenut, následující kilometry vedou hodně odlehlými lesními partiemi. Místo polského značení se nejprve držíme stezičky podle hraničních patníků, které se na vrchu Koníček (850 m) spojí s českou značenou trasou.

Sestup z Borůvkové hory do Ladeckého sedla (Przełęcz Lądecka) patřil mezi nejmalebnější úseky hřebene.

Za sedlem Černý kout se po delší době otevře díky vykácenému kusu lesa daleký výhled na českou stranu, pod sebou spatříme dlouhé a zcela opuštěné Račí údolí, které směřuje severovýchodním směrem k Javorníku. Lesní tišiny definitivně poruší až další sedlo u bývalé osady Hraničky, kde se na české straně hřebene rozprostírají krásné horské louky. V katastru sídla, kde před 100 lety žily dvě stovky obyvatel, dnes stojí jediný trvale obydlený dům.

Stejnojmenné sedlo (polsky Przełęcz Gierałtowska) má 684 metrů a za ním čeká zase trochu víc „práce“, výstup na Borůvkový vrch (859 m). O kus dál je jeden z mála zdrojů pitné vody na hřebeni.

Mezi vrchem Koníček a sedlem Hraničky (Przelecz Gieraltowska) bylo výhledů poskrovnu. Toto je pohled na českou stranu do Račího údolí.

V sedle Peklo (850 m) se vzhledem k postupujícímu odpoledni rozhodujeme sestoupit z hřebene na českou stranu a zacílit směrem k útulně pod Sokolí skalou. K ní vede nejprve velmi strmý, nepříjemný sestup do údolí Stříbrného potoka a pak závěrečné čtyři kilometry po lesní asfaltce.

Útulna je v majetku Arcibiskupských lesů a statků Olomouc, její přední část je však volně přístupná a při troše prostorové organizace poskytne přístřeší a přenocování asi pěti lidem.

Den třetí: přes nejvyšší vrchol do civilizace

Poslední den přechodu se nejprve musíme dostat z hlubokého a kompletně zalesněného údolí na hřeben. Výstup po zelené značce, místy prudký a podmáčený, trvá asi hodinu a přivádí nás na rozcestí pod vrcholem Smrk (1 127 m), který je nejvyšším bodem Rychlebských hor.

Hraniční průsek pod vrchem Smrk (1 127 m), nejvyšší kótou Rychlebských hor

Tady se po dlouhé době dostáváme do mírně frekventovanějších končin, vždyť Smrk je celkem snadno dostupný z turistických lokalit Ramzová či Ostružná.

Na rozcestí pod Smrkem se státní hranice lomí v pravém úhlu směrem k jihozápadu. Zůstáváme jí věrní a postupujeme podle hraničních patníků přes nevýrazné vrcholy Brousku (1 115 m) a Travné hory (1 125 m) směrem k chatě na Paprsku.

Jde o první a poslední takové zařízení během celého přechodu Rychlebských hor. Paprsek, oblíbená „štace“ běžkařů v zimní sezoně, nabízí velkorysý prostor restaurace uvnitř i venku. Dát si k jídlu něco čerstvého, dokonce z porcelánu, je po dvou a půl dnech instantní „ešusové“ stravy vítaná změna.

Kaple sv. Kryštofa na Paprsku

Z několika variant návratu do údolí a k dopravnímu spojení volíme cestu přes Větrov (918 m – na vrcholu se buduje nová rozhledna), dále sestupem do údolí Vrbenského potoka a nakonec kolem osady Kronfelzov do Branné (Kolštejna).

Nelitujeme, provázejí nás nádherné svažité pastviny skýtající daleké výhledy do moravského vnitrozemí. Silueta kostela v Branné s charakteristickou štíhlou věží signalizuje definitivní cíl.

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz

Může se hodit

Praktické informace
Popsaná trasa předpokládá dva noclehy „na divoko“, je tedy třeba s sebou mít minimálně spací pytel, karimatku, vařič a zásoby jídla na tři dny. Přechod je dlouhý téměř šedesát kilometrů a ačkoli nástup na hřeben neznamená žádné extrémní převýšení, profil trasy se nese ve znamení „nahoru a zase dolů“. Některé úseky podle hraničních patníků vedou po úzkých stezkách a místy jsou hůře schůdné.

Doprava
Na první pohled se sice Rychlebské hory nacházejí v řádně zapadlém koutě Česka, dopravní spojení však není až tak špatné. Do Bílé Vody zajíždí pravidelné autobusové spoje z Jeseníku, přestoupit na ně z vlaku se dá např. v Lipové Lázních-zastávce. Pro návrat se nabízejí železniční stanice/zastávky na Ramzové, v Ostružné či Branné.

Zmíněná železnice má skrze přestupní uzel v Zábřehu na hlavní trati dobré napojení do všech koutů republiky – např. cesta z Ramzové do Prahy trvá vlakem jen tři hodiny. Spojení si najdete na adrese https://idos.idnes.cz.