Bloudím očima po strohém stropě a strohých zdech a říkám si: Nikde, jen v Česku, nemůžu být uvnitř něčeho tak velkého a zároveň tak starého. Jsem v bazilice svatého Jiří na Pražském hradě. Původní kostel tu stál v roce 920, i když ta „skořápka“ je už dneska barokní. Devět set dvacet. To ještě žil svatý Václav, nebyl svatý a byl teenager.
Mají tu i tumbu knížete Vratislava I., takovou roztomilou dřevěnou skříň se stříškou.
Prohlížím si na zdi kmen stromu, ve kterém je přitesaný Ježíš na kříži, dar Václavu Havlovi odněkud z Německa. Přimotá se ke mně uklízeč a lámanou angličtinou mi vysvětluje, že na cedulce vedle je „bad information“ a že pan prezident už je „dead ten years“. Pokývnu a česky řeknu, že „rozumím“. Pán se lekne a kamsi odkráčí i se smetáčkem.
Interiér baziliky svatého Jiří, pohled od kněžiště ke vchodu
Vedle tumby Vratislava je hrob „pravděpodobného knížete Jaromíra“. I to je vlastně fascinující, že už se nořím do tak dávné doby, že všechno v ní je přinejlepším „pravděpodobné“. Stejným termínem by se dalo říct, že praotec Čech nebyl mytický, ale je jen „nepravděpodobný“.
Pozorovat v bazilice záplavu turistů je skoro stejně zajímavé jako pozorovat ty památky. V kostele se turisté poslušně posunují v jakémsi „hadovi“, problém však v úzkých chodbách je, že když jsem se chtěl třeba vrátit a něco si prohlédnout znovu, moc to nešlo. Had se neúprosně sunul proti mně.
Defenestrace, žádná legrace
Přejdu náměstíčko s lístkem na hlavní okruh Pražského hradu a vstoupím do Starého královského paláce. Vladislavský sál. Známe ho všichni z přenosů z 28. října, takže vás rovnou připravím na to, že když je prázdný, vypadá trochu zvláštně.
Vladislavský sál působí zvláštně, když je prázdný. Známe ho z televizních přenosů z 28. října.
Ale krásná a fotogenická je ta žebrovaná klenba na stropě a husté je, že tady částečně probíhaly korunovace českých králů (to si tady však občas postavili tribunu). Poslední korunovace se tu udála v roce 1836, kdy tu byl korunován Ferdinand V. To už bylo v době spíš moderní a osvícené než královsky pohádkové.
Za Vladislavským sálem procházím několika menšími místnostmi, středověkými kancelářemi. V té zadní se ukazuje další atrakce – okno pražské defenestrace, kterým byli vyhozeni v roce 1618 dva místodržící a jeden chudák písař. Přežili, protože spadli na smetiště. Asijští turisté z okna pohlédnou, přečtou si popisek, a i když jim české dějiny nic neříkají, na tváři jim čtu, jak asi užasnou, že je to na první pohled tak strašně vysoko. Very awful.
Stará sněmovna ve Starém královském paláci, kde zasedal Český zemský sněm. Podle počtu členů byl úspornější než dnešní Sněmovna.
Stará sněmovna. Další komnata. Vlastně předchůdce té naší Sněmovny pod Hradem, kde zasedá 200 poslanců. Hned si řeknu, že dříve se chovali efektivněji, protože tady zasedalo jen 30 rytířů, 30 měšťanů a 30 pánů + panovník, který tam má pořád svůj trůn. A vedle stojí polstrované lavice, trochu jako v dnešní britské sněmovně. V koutě září ve vitríně vystavené repliky korunovačních klenotů. Před nimi klečí rusky mluvící turistka, v poloze buddhy. Asi předvádí toho krále před objektivem mobilu.
Při odchodu konečně seběhnu z hradního paláce i po jezdeckých schodech, která znám z dětství, a i když by to bylo stylovější jít po nich dovnitř, znovu musím uznat, že je to dobrá vychytávka. Dokážu si dobře představit, jak tam kráčí kůň.
Arcibiskup měl nejspodnější klíč
Chrám svatého Víta. Turnikety u vchodu do gotické katedrály prý vytáčejí některé věřící doběla. O tom, že chrám je placený, byla kdysi velká diskuze, ale u té zůstalo. Prostě placený je.
Konečně vidím krásně vymalovanou kapli svatého Václava, kde průvodce (výjimečně česky mluvící) ukazuje své skupině dveře do legendární Korunní komory, které jsou dokonale nenápadné (jako by i to byl bezpečnostní prvek), a v rohu, přesně jak jsem si to představoval. Průvodce líčí historku, jak prý za socialismu měl ten nejnižší ze sedmi klíčů arcibiskup, aby se prý v doprovodu soudruhů ústavních činitelů musel pěkně sklonit až dolů. Dnes se už konkrétně neuvádí, který z klíčníků strká klíč do kterého zámku.
Nejnápadnější věc v katedrále je katedrální náhrobek svatého Jana Nepomuckého. Vyrobili ho ze stříbra a bizarní je, že svatý s křížem, jak ho známe z mostu, nahoře šlape po vlastní rakvi – ve výšce několika metrů, obklopen anděly. Ale on je aspoň známým svatým i pro ty cizince, na rozdíl od svatého Václava. O tom Vítovi ani nemluvě.
Tumba českého knížete Vratislava I. ve svatojiřské bazilice. Pro kontext, byl to zakladatel kostela a otec svatého Václava.
A pak doporučuji ještě jeden předmět – dřevěný reliéf Útěk Bedřicha Falckého po bitvě na Bílé hoře. Je na něm plasticky vidět Praha 17. století a králův průvod zrovna pádí po Karlově mostě. Takže zkazky, jak prchal sám někde na koni, jsou asi hloupost.
Dům vědmy Matyldy
Nikdy jsem Zlaté uličce neodpustil, že je vstup do ní zpoplatněný. Když to tak půjde dál, za chvíli se bude platit vstupné i na Karlův most.
Titěrné domky jsou snad ještě barevnější a malovanější, než jak je znám z dětství. Díky hrázděnému domku má ulička až takovou staroanglickou atmosféru. V části domků jsou obchůdky například s keramikou a dalšími suvenýry, i když tu mají asi nejdražší pohlednice v celé Praze (běžný pohled za 20 korun). V části je instalace – třeba středověká krčma nebo byteček „červeného střelce“ (dle barvy uniformy), kteří tam kdysi opravdu žili.
Soumrak ve Zlaté uličce. Původně to byla ulička chudých, až někdy v 19. století začali majitelé domky ukazovat turistům.
Fascinující je, jak se může interiér lišit. V části domků totiž nenajdete renesanci, ale interiér z počátku 20. století. Třeba v jednom domečku žila vědma Matylda Průšová. Za svoje schopnosti zaplatila životem, protože prý předpovídala pád třetí říše a umučilo ji gestapo. I když je to pro nás kus dávné historie, bydlelo se tu až do roku 1953, kdy domečky vykoupila prezidentská kancelář. Ostatně, už dávno předtím někteří majitelé v domcích nebydleli, ale ukazovali je za poplatek turistům.
Na závěr ještě jedna zajímavost, název ulice „Zlatá“ je údajně jediný, který se v Praze opakuje. Existuje ještě jedna Zlatá ulice, a to sice na Starém Městě u Betlémského náměstí.
Pohled z výšky
A ještě jeden „poklad“. Češi podle mě skoro vůbec nevědí, že na věž Chrámu svatého Víta se dá vystoupit. Výhled je úměrný tomu, jak je ta věž viditelná z celé Prahy. Strávil jsem nahoře snad hodinu a neustále střídal její čtyři strany.
Pohled první: Valdštejnský palác. Až tady člověk vidí, jak dominantní vůči Malé Straně je komplex se zahradou. Šťastní senátoři, že ho kolonizovali.
Pohled druhý: nový Trojský most. Pražský magistrát pro něj dlouho hledal jméno, málem se jmenoval most Václava Havla. Jako bychom nevěděli, co s ním, přitom díky výraznému bílému oblouku se stává mnohem důležitější součástí pražského panoramatu, než si možná i jeho projektanti dokázali představit.
Pohled třetí: pražská Temže. Až z nadhledu je vidět, kolik na Vltavě jezdí lodí.
Pohled čtvrtý: sídliště. Hodně se napsalo o tom, že největší urbanistickou hrůzou Prahy je Jižák. Není to pravda. Je to sídliště Bohnice.
Pohled pátý: Nemocnice pod Petřínem. Až teprve z této výšky si uvědomíte, o jak důležitou stavbu v údolí Malé Strany v tomto případě jde.
Návrat dolů ze svatovítské věže připomíná jízdu na kolotoči. Během sestupování se mi zatočila hlava nejen vinou točitého schodiště, ale možná i z toho, že s našincem tady nikdo moc nepočítá. Slečna, která dole hlídala vstup, na mě opět mluvila anglicky.
