Tak jako třeba třída základní školy u dolního vstupu lanovky na Újezdě. Paní učitelka odráží dotěrně zvídavé dotazy. Vysvobodí ji vagon, děti už se pěchují dovnitř. Málokoho přitom napadne, jaká senzace byla ta dráha před sto lety. "Výstavba probíhala obdivuhodnou rychlostí," napsal o hektickém tempu stavbařů, mířícím k termínu Světové výstavy 1891, Karel Zeithammer, odborník na inženýrské stavby z Národního technického muzea.
V červnu 1890 se dokončilo trasování, v lednu 1891 započala stavba a již 25. července téhož roku ve tři hodiny odpoledne byl zahájen provoz. Na svou dobu to byla nejdelší pozemní lanová dráha v Rakousko-Uhersku. Dosahovala téměř 300 metrů. "Do vozu se tehdy vešlo 50 osob a ode dne zahájení provozu do konce roku 1891 se lanovkou svezlo 82 404 platících pasažérů. Pohodlí se cenilo, stejně jako dnes. Navíc to byla atrakce!
Stojí však za to projít si Petřín krok za krokem. "Málo měst evropských dostalo při svém zrodu do vínku krásný terén jako Praha," liboval si znalec pražských reálií Zdeněk Wirth. A opravdu: Petřín potvrzuje, jak je půda historické Prahy neskutečně plastická. Příroda ji mění na každém kroku. "Veliké útvary, které městu poskytla, jsou základem monumentality," tvrdil Wirth. Už u první sochy Jana Nerudy cítíte, že to nebude jen tak laciná procházka. Jste pár kroků nad Újezdem a už rychleji dýcháte. Literáta, jehož podobu tu ztvárnil sochař Jan Simota, to pramálo zajímá. Přemýšlí patrně o svém slavném fejetonu, ve kterém opěvoval turistické možnosti pražské kotliny. "Snad žádné jiné město Evropy není tak bohaté na procházky," pochvaloval si v předminulém století.
Pohledem se po chvilce rozloučíte se slavnou osobností a kráčíte dál. Kolem běhají rozjásaná děcka, občas projde zamilovaný pár držící se za ruce. A semtam nějaký turista. Ti však raději jezdí lanovkou. Její dráhu stále míjíte. Sledujete prudký sklon svahu a je vám jasné, jak lehce tady mohlo dojít v 60. letech k sesuvu. "Svahové uloženiny s převahou jílovitých komponentů způsobují, zvláště při silném zavodnění, snížení smykové pevnosti, a tím nebezpečí sesuvů," vysvětluje Karel Zeithammer.
Drážní těleso probíhalo v délce celých 170 metrů přes místo sesuvu, proto byla jeho obnova počátkem 80. let skutečně složitým úkolem. Kritický úsek pod restaurací Nebozízek nakonec překlenula nákladná železobetonová monolitická mostní konstrukce. Obdivujete technické řešení, jinak se vás trochu zmocňuje pocit, že to bývalo pestřejší místo. Je to chvíle, pár let, kdy zástupy rockerů a studentů bloudily mezi strahovským klubem (vyhořel) a úpatím Petřína (dnes jedna neosobní restaurace vedle druhé). Nevymizeli jen milovníci bigbítu. Také poustevníkům odzvonilo. Kdysi si tu podávali ruku s prezidentem a prali si šaty ve studánce.
Město však zjistilo, že je nepotřebuje. Odjeli tedy jinam, do lepších končin. Proto dnes na vrchu kralují turisté. Není jich málo. Podle letošních údajů se stalo bludiště na Petříně bezkonkurenčně nejnavštěvovanější pražskou památkou. Jen za jediný měsíc červenec tam zavítalo skoro čtyřicet tisíc návštěvníků. Jeskyňky poustevníků jsou většinou zamřížované, zbyly jen skály. (Nejsou k lezení, jsou chráněné). Od nich patrně název vrchu vznikl. Název kronikáře Kosmase se odvíjel od slova skála (tedy petra). Je to však jen domněnka.
Kdysi býval vrch zalesněn, psal Poche. Býval tu pohanský háj. Naši předkové sem přicházeli očistit své duše. To je minulost. Občas, máte-li štěstí, můžete zahlédnout úlomek středověké keramiky - připomínku starých časů. Dnes míjíte přísně udržované sady, s volným prostorem kolem. Krásná je též pečlivě udržovaná Růžová zahrada na samém vrcholku. Než k ní dojdeme, zbývá ještě kus cesty.
Lanovka sbírá svou prestiž mimo jiné z faktu, že má mezistanici. Kus od pomníku Karla Hynka Máchy. Kouzlo místa oslovilo písničkáře a literáta Vlastu Třešňáka, stejně jako celé zástupy jeho předchůdců. Stěží by však někdo z nich usedl na zahrádce před restaurací Nebozízek, nanejvýše by si dal cibulačku za čtyřicet korun a pokračoval by dál. Do míst, kde už se dětem začíná tajit dech. Kdy už přijde bludiště? Když už je na dohled, převládá zprvu zklamání: to že je ta mýty opředená budova, o které pořád dokola mluvili rodiče? Uvnitř už jsou děti spokojenější. Paní, které hlídají ta pokřivená zrcadla, nejasné tajemno jen zvyšují. Jsou přísné, jinak to nejde. Netlačit se!
Když zmizí jedna nezbedná tlupa, je načase se porozhlédnout, kde to vlastně jsme. Budovu nechal postavit Klub českých turistů jako napodobeninu středověké Táborské brány na Vyšehradě. Velký panoramatický obraz zpodobňuje dobývání Prahy Švédy v roce 1648. Diorama poutá trojrozměrným popředím, znázorňuje výjev z bitvy na Karlově mostě. Vskutku jako živé! V člověku se mísí obdiv a mimoděčné srovnání s možnostmi dnešní techniky. Děti však přemýšlejí jinak. To snad není možné! zní těsným prostorem. Potvrzuje se zvláštní věc: v době stále dokonalejších videí a počítačových her se dovedou malí návštěvníci odvázat z obyčejného zrcadla.
Teď už zbývá tedy jen jediné: vystoupat až k samému vrcholu, tedy na šedesát metrů vysokou rozhlednu. Stojí sice pár metrů pod vrcholem, i tak můžete obdivovat Prahu z úctyhodné výšky 198 metrů nad hladinou Vltavy. Konstrukce je dílem Františka Prášila a Julia Součka. Postavena byla na jaře a v létě 1891 během pouhých pár týdnů. "Její lehká osmiboká příhradová konstrukce s osovým tubusem obíhaným dvěma šroubovitými schodišti vrcholí vyhlídkovou kabinou, jejíž podlaha je ve výši 53 metrů," píše o ní historik Jindřich Noll a chválí letos probíhající rekonstrukci: "Záslužný to počin."
Takže vzhůru. To znamená zdolat celkem 299 schodů. To je hračka, říkáte si. Zprvu to tak i vypadá. Lehce vás možná znervózní, jak se obvod věže zužuje. Když už se váš pocit bezpečí vytrácí, jste vysvobozeni. Vrchol! Odměna stojí za to. Na jedné z pražských věží stojíte, všechny ostatní máte okolo sebe.
UŽITEČNÉ INFORMACE
Může se hodit
Lanovka na Petřín by měla po třech týdnech rekonstrukce obnovit provoz k datu 3. 11. 2001 provozní doba: 9.15 až 20.45 hod., platí jízdenky pražské MHD za 12 Kč
Co si přečíst
Jan Zavřel a kol.: Pražský vrch Petřín, Paseka 2001 (v edičním plánu je na druhou polovinu letošního roku) Emanuel Poche: Prahou krok za krokem
 |
