Třetí princ, Letopisy Narnie, Peklo s princeznou, Princ a Večernice… Proč tato část Broumovska tak láká režiséry pohádek? To zjistíte hned za branou u jezera Pískovna. Lepší kulisy pro magické příběhy si filmaři přát prostě nemohou.
Jak ta krása vznikla? „Před 100 miliony lety střední Evropu zaplavilo moře,“ vysvětluje geolog Stanislav Stařík. „Oblast východních Čech zaplnila asi půlkilometrová vrstva pískových usazenin. Zemské tlaky ji později rozlámaly a mísovitě prohnuly. Během dalších milionů let pak na Broumovsku eroze vytvořila soustavu roklí a pískovcových věží.“
 |
Což mimochodem hezky ukazuje dynamiku přírody a pomíjivost světa. Síly, které Adršpach vytvořily, fungují pořád. Déšť, mráz a vítr na skály hodinu za hodinou a den za dnem útočí a ukrajují z nich zrníčko po zrníčku. „Jeďte sem rychle, než to všechno zmizí ve vichru nicoty!“ zvolal by filozof. „Příští neděli to rozhodně nebude,“ opravil by ho geolog. „Pár milionů let Adršpach ještě vydrží.“
Do Adršpachu se každopádně vypravte právě teď, mimo hlavní sezonu, kdy tu nepotkáte davy. Před pár lety tato oblast plnila stránky novin jako příklad takzvaného overturismu, tedy zahlcení výletníky. Na jaře 2021 to vyřešil rezervační systém vstupenek, který do skal pustí jen čtyři tisíce lidí denně. My jsme tu byli v pátek a o turisty jsme rozhodně nezakopávali.
Volská krev a saze
Hned za Pískovnou mne praští do očí nápisy na skalách. Jména psaná starodávným písmem doplňují data od poloviny předminulého století. Dávné čmárání po památkách je historickým pramenem, kterému se říká epigrafika. „Kdysi tu prý stával student s dlouhým žebříkem, který za poplatek zvěčňoval turisty,“ vypráví horolezec Pavel Lisák. „Čím výš, tím bylo napsání jména dražší.“
Pokud se chcete vyhnout dopravním zácpám, místo auta přijeďte vlakem. A podívejte se také do blízkého okolí Adršpachu, které je stejně krásné, ale panuje zde mnohem volnější atmosféra.
Vzhledem k až pětimetrové výšce nápisů student jistě netrpěl závratí. Jak ukázaly rozbory, máčel štětec ve volské krvi smíchané se sazemi. Dnes by to byl obyčejný vandalismus, takže ho nezkoušejte napodobovat!
Datace prvních nápisů dokazuje, že o turisty neměl Adršpach nouzi někdy od roku 1850. První zvědavci ale skály objevili ještě asi o 100 let dřív. Na konci 18. století mezi nimi byli dva Angličané, kteří v duchu tehdejšího romantismu chtěli ve skalách zažít zuřící živly. Vypravili se sem proto za bouřky. Jen pár metrů od nich ale udeřil blesk, což uvolnilo obrovský balvan. Vyděšené turisty těsně minul a blízkost smrti jim přinesla vytoužený zážitek. Balvan tu dnes ukazují coby Hromový kámen.
Majitelé panství začali skalní město postupně zpřístupňovat, protože ucítili peníze. Využili k tomu potok uměle svedený z řeky Metuje, po kterém se dřív plavilo vytěžené dříví. Uprostřed skal vznikl umělý vodopád se stavidlem, hrálo se tu na flašinet a lesní rohy a střílelo z hmoždíře kvůli efektní sedminásobné ozvěně.
Podzim je ideální doba pro výlety, když měkké světlo a barevné listí oživují krajinu. S trochou štěstí se dočkáme i příjemného počasí. Navíc, v legendárním Adršpachu už nejsou jarní ani letní davy turistů.
Na potoce se zalesklo jezírko, po kterém zvědavce už na konci 19. století převážely lodičky. Tato atrakce funguje dodnes. Nenechte si ji ujít už proto, že převozník je ohromně vtipný chlapík.
Bílá místa
Od počátků turistiky se začaly rodit názvy zdejších skal probouzející fantazii návštěvníků. Milenci, Rukavice, Čertův most… S některými jsou spojeny bizarní vysvětlení a změny. Tak třeba Eliščina věž se prý nejmenuje po údajné milence Krakonoše (jak praví pověst), ale po věži kostela sv. Alžběty v nedaleké polské Wroclavi, kterou připomíná.
Větší skály a toalety zdarma. Proč Poláci milují Adršpach a co s tím |
Skála s názvem Smetana u klavíru byla po zabrání Sudet na podzim 1938 poněmčena na Beethovena u klavíru, aby se po květnu 1945 vrátila ke slavnému českému skladateli.
Adršpach je neodmyslitelně spojen i s takzvanými pískaři, jak se přezdívá sortě horolezců specializujících se na výstupy na pískovcové věže. Loni tu slavili sté výročí. V květnu 1923 totiž členové saského horolezeckého klubu zdolali Krále, Cimbuří, Martinskou korunu a další skály, čímž odstartovali tradici trvající dodnes.
Na vrcholu Mt. Everestu stanulo už skoro šest tisíc lidí. A zatímco kdejaká odvážná a dobrodružná duše touží pokořit nejvyšší horu planety, v Adršpachu jsou stále spousty skal, na kterých ještě nikdy nikdo nebyl. „Nikdo to nespočítal, ale odhaduju to na tisíce,“ říká Pavel Lisák, člověk z nejpovolanějších. Bývalý horolezec mapuje historii svého oblíbeného sportu, zpovídá pamětníky, sbírá staré fotky a vydává horolezecké průvodce.
Podzim patří v Adršpašských skalách k nejkrásnějšímu období v roce.
Pan Lisák popsal meziválečné kamarádské soupeření německých a českých lezců i poválečné „štengrování“ mezi náchodskou a poličskou partou, zmíněné v povídkovém cyklu Prima sezóna Josefa Škvoreckého. Vyprávěl nám i o Petru Mockovi, Stanislavu Lukavském a Jaroslavu Houserovi – třech legendách zdejšího lezení, které v „Ádru“ uskutečnily tisíce prvovýstupů.
Běžný návštěvník skal si nevšimne jisticích kruhů, vrcholových knížek ani spár, kterými vedou zdejší slavné cesty na vrcholy. Netuší, že mezi skalami Starosta a Starostová v 60. letech horolezci natáhli lanový most ani že v roce 2008 tudy vedla tzv. highline – česky řečeno lano, po kterém přecházeli provazochodci.
Chuť hlubin
Zdejší skály jsou prosáklé stovkami lezeckých příběhů včetně dávných tragédií. Tak třeba v červenci 1929 se při výstupu na věž Milenci zřítil Josef Emanuel, synovec tehdejšího vlastníka zdejších skal barona Nádherného. Jeho smrt připomíná pískovcová kaplička, ve které během let přibyly destičky se jmény dalších slavných lezců spojených s „Ádrem“.
Výprava po stopách horolezců je ale jen jedním z pomyslných vstupů do oblasti, do které Adršpach patří. Jen kousek odtud stojí takzvaná Broumovská skupina kostelů – barokní perly z architektonické dílny bratří Dientzenhoferů, před dvěma lety prohlášená za národní kulturní památku.
Adršpašské skály jsou také součástí oblíbených dálkových turistických tras Cesta Českem a Via Chechia.
A taky národní geopark Broumovsko, přírodní učebnice, ve které se můžete dočíst, jak se během milionů let vyvíjela zdejší krajina.
Nezapomeňte na Mořské oko! Pramen na louce asi 500 metrů západně od adršpašského nádraží na první pohled připomíná rybníček pro kachny. Je to geologický unikát, takzvaný přírodní artéský vývěr. Jak už víme od Stanislava Staříka, stovky metrů pod nohama máme dávné pískovcové usazeniny.
Propustnými vrstvami do hlubin vsakuje voda, která se cestou čistí a obohacuje minerály. Když narazí na zlom, vzácně se může vrátit na povrch. V jezírku s křišťálovou vodou to občas zabublá. Mimořádně kvalitní pitná voda se neliší od té, kterou kupujeme za drahé peníze v lahvích. V Mořském oku se po procházce skalami můžete napít přímo u zdroje.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
