Dovolená nám kromě odpočinku dává i cenný odstup od všední reality, díky kterému pak doma vidíme věci ostřeji a kritičtěji než předtím. Přiletěli jste opálení a odpočatí na pražské letiště Václava Havla? Naštvete se během prvních pár minut ve vlasti.
V řadě světových metropolí se v 21. století dostanete do centra pohodlně metrem. Třeba v Istanbulu je to 40 podzemních kilometrů. Z Ruzyně na Václavské náměstí je to kilometrů jen deset, ale metro nejezdí a jezdit nebude. Snažil jsem se pochopit proč. Z dlouhého a zamotaného příběhu jsem vyčetl politické čachry, osobní zájmy, hádky, naschvály a opakované změny termínů i plánů. Bože, jak české! Aktuálně se prý má do Ruzyně stavět železnice. Na ní se však bude muset přestupovat, což je zbytečně složité.
Jaké pocity zažíváte v Česku po návratu ze zahraniční dovolené?
Největší bizár naštěstí skončil v dubnu 2018. Předtím jste autobusem z Ruzyně přijeli ke stanici metra Nádraží Veleslavín, kde ale na přestupu chyběly eskalátory. Nějaké projektantské jelito na ně zapomnělo. Kufry jste proto museli do metra vláčet po schodech jako někde v Mongolsku za časů Čingischána.
„To není evropská metropole, to je sen šíleného cukráře o městské hromadné dopravě,“ sakroval jsem vždycky v duchu. Co si o nás asi mysleli zahraniční turisté? „Holt země Kafky a Haška,“ napadalo je možná.
Koutky nahoru
Při návratu z cest si vždycky hned v autobusu z Ruzyně uvědomím, jak máme my Češi studené čumáky. Neusmíváme se, nekomunikujeme, nereagujeme. Civíme před sebe a mračíme se. Prý je to i proto, že starší generace neumí anglicky a stydí se promluvit na cizince, se kterými často nikdy nepřišla do kontaktu. „Češi vypadají ustaraně, zaneprázdněně, smutně nebo zoufale,“ zhodnotil to kdosi na webovém portálu Tripadvisor. „Spěchají ulicemi a v ruce mají buď igelitku, nebo falešnou kabelku Louis Vuitton.“
Vrátíte se z dovolené, máte skvělou náladu, co by se mohlo pokazit? Spousta věcí!
Mladší generace je naštěstí už jiná. Projela svět, s cizinci má zkušenosti ze školy a ze zaměstnání, domluví se s nimi. Ale co se trochu víc usmívat? Realita je přesně taková, jakou si ji ve své hlavě uděláme. „Svět je zrcadlem duše pozorujícího,“ shrnul to jakýsi filozof. Je jenom na nás, jestli s neznámým člověkem vesele prohodíme pár konverzačních slov, nebo budeme mlčet a tvářit se, jako kdybychom spolkli hada.
Proč mají Češi tak často špatnou náladu, nebo se tak tváří? S úsměvem je svět hezčí – pro naše okolí i pro nás. Nemusíme být hned jako Američané, pro které je všechno „great“ – skvělé, úžasné a fantastické. Koutky nahoru však rozjasní den, zkusme to.
Zpátky do reality. Návrat z dovolené může vyvolat post-vacation blues |
Důvodem k optimismu může být třeba na první pohled banální vědomí, že žijeme v jedné z nejbohatších a nejbezpečnějších zemí na světě. Že to tak na první pohled nevypadá? Desítky let jezdím do divokých a chudých oblastí světa, letos třeba do Pákistánu. Při návratu si vždycky říkám, jaké mám štěstí, že jsem se narodil v Česku. Nikdo u nás neumírá hlady, nikdo mi tu neusiluje o život. Lidičky, važme si toho štěstí a usmívejme se!
Čichám, čichám člověčinu
Návrat do každodenní reality se dá během pár sekund poznat i čichem. My Češi prostě smrdíme, přiznejme si to. Všímají si toho i cizinci. Jízda letní tramvají, autobusem nebo vlakem je pro člověka s jemnějším chřípím za trest. Často to tam páchne jako v pavilonu opic, protože řadě z nás bohužel chybí základní hygienické návyky.
Schválně se v duchu sebekriticky zeptejte: „Sprchuju se každý den? Beru si ráno čisté spodní prádlo? Měním tričko, nebo ho propocené obléknu znova? Používám deodorant?“ Před lety bychom to možná považovali za projev změkčilého metrosexuálství a smáli se, že přece „správnej chlap smrdí i na fotce“. V roce 2025 je tělesný odér projevem buranství.
Zápach z podpaždí dokáže cestu veřejnou dopravou hodně znepříjemnit. Jízda letní tramvají, autobusem nebo vlakem je pro člověka s jemnějším čichem za trest.
Typickým nositelem neverbálního projevu nečistoty je pán středního věku. V nacpaném dopravním prostředku visí na tyči a z odhalené podpažní jamky mu trčí neandertálský krápník chlupů slepených několikadenním potem. Čpavě nakyslý smrad se šíří na několik metrů a spolucestujícím způsobuje fyzickou bolest v nose. Pán o tom neví, protože sami sobě nepáchneme. Kdybyste mu něco naznačili, ještě by se urazil. Vím to, párkrát jsem to zkusil a vyslechl si něco jako: „Starej se o sebe, ty navoněná buzno.“
„Patříme na západ, nebo na východ?“ dohadovali se v dějinách často naši národní myslitelé. Pokud jde o spotřebu alkoholu, jsme někde v ruských stepích, kde se válejí věčně nalití mužici. Statisticky vypije každý Čech ročně 13,3 litru čistého lihu. Podle Světové zdravotnické organizace držíme v chlastu v Evropě třetí místo (za Gruzií a Rumunskem). Nic proti pivu po obědě, ale bez alkoholu se často neumíme bavit. Vím, o čem mluvím, řadu let jsem v tom jel taky.
Jájínkovská společnost
Všímáte si, jak ostentativně Češi nedodržují pravidla? Jeden můj bývalý kamarád jezdil na červenou, telefonoval při řízení a pil před jízdou alkohol. Považoval to za sport (respektive za odboj proti systému) a s oblibou říkal: „Dopravní předpisy mají jen doporučující charakter.“
Ve skutečnosti byl prostě jen jájínkovský sobec, který nebere ohled na ostatní a uznávající jen svoje ego. Když za volantem esemeskoval s přítelkyní, zeptal jsem se, jestli to pár minut počká, nebo mne snad chce zabít. Od té doby mne nezdraví.
Turisté nedbají zákazu a na Sněžce se pohybují v místech, kam se nesmí.
Sociolog by vysvětlil, že ignorování zákonů je v Česku chápáno jako projev svobody. Před listopadem 1989 jsme žili ve společnosti sešněrované zákazy, příkazy a povinnostmi. Když režim padl, vychýlené kyvadlo se přehouplo na druhou stranu. Získali jsme dojem, že v demokracii smíme všechno, protože nás přece nikdo nebude omezovat. Břehy řek a lesy včetně cizích pozemků jsme například zamořili načerno postavenými chatami, protože zákony jsou jen pro slabochy a blbce. „Já mám nárok, já mám právo,“ myslíme si v duchu. „Žádný úředník mi nebude nařizovat, co mám a nemám dělat.“
„Bezohlední na každém kroku,“ mohlo by se o nás psát v turistických průvodcích. Ve vlakovém kupé poslouchá spolucestující z mobilu hudbu, sleduje film nebo hraje hru se zvukovými efekty a vůbec ho nenapadne, že by vás to mohlo rušit.
Na Sněžce bují nelegální pikniky, trávníky před turisty tak opět chrání sítě |
„Proč si ten randál nedáte do sluchátek?“ zeptáte se slušně a kraválista se zatváří, jako kdybyste ho vraždil. Soused kouří na balkoně a zamořuje vám byt dýmem. „To mám snad hulit v obýváku?“ ptá se nechápavě na vaše protesty.
Pánové a dámy, toto není země oplývající mlékem a strdím, toto je Balkán. Se vším negativním, nekulturním a necivilizovaným, co si pod tím slovem představíme. To už se rovnou můžeme na veřejnosti dloubat v nose a škrabat v zadku. Vyjde to nastejno.
Připočtěme svinčík, který se jinde než v Česku jen tak nevidí. Vnímavý navrátilec z dovolené si ho všimne hned cestou z letiště, pokud tedy zrovna nebyl v divoké Asii nebo v Africe. Ve srovnání se západní Evropou u nás prostě není uklizeno, a nemyslím jen papírky a vajgly.
Projděte si libovolnou českou vesnici a spatříte hromady stavebního materiálu, jimiž prorůstají náletové stromky, povalují se tu rezavějící vraky aut, halabala rozházené palivové dřevo… Prostě binec, čurbes a chlív jak v nomádském stanu.
V Německu bychom za takový nepořádek dostávali obden pokuty a ve Švýcarsku by nás veřejně pokárala obecní rada. Na hnojišti tam mají bobky srovnány podle velikosti. Přeháním, ale jen trochu. A přitom by stačilo málo: starat se i o to, co je za naším plotem.
Nebýt ovce
Že jste doma, to většinou rychle poznáte i podle nehorázně vysokých cen. Nemusíte se přitom vracet z Bangladéše, Somálska, Afghánistánu ani jiných zemí třetího světa, kde panuje chudoba kvůli špatně fungujícím ekonomikám, korupci, zaostalosti a bůhví čemu ještě.
Žijeme si jako prasata v žitě, přesto si pořád stěžujeme, říká cestovatel |
V Česku je draho i ve srovnání s řadou evropských zemí. Dokonce i v Německu je řada zboží levnější. Nemyslím v přepočtu na tamní vyšší platy, ale absolutně. Prostě vlezete do tamních obchodů, přepočítáte cenu z eur na koruny a nestačíte se divit, o kolik je to levnější.
A nejde jen o často zmiňované drahé české potraviny. Nehorázně vysoké jsou u nás třeba i ceny nájemného, oblečení, nábytku, služeb mobilních operátorů… Proč? Ekonomové nejčastěji zmiňují malý tuzemský trh, nedostatečnou konkurenci a fakt, že si to prostě necháme líbit.
Proč mají Češi tak často špatnou náladu? Nebo se jen tak tváří? Takových detailů ze života v Česku si budete po dovolené v zahraničí všímat o něco víc.
Čtete dobře: za drahotu si můžeme sami, každý z nás. Jsme prostě ovce a bez řečí nakupujeme za ceny, které nám obchodníci diktují. „Mám snad ten kšeft zapálit?!“ řeknete si možná. Ne, úplně by stačilo začít se konečně chovat tržně, jak znělo klausovsky pravicové heslo devadesátek.
Že ceny určuje nakupující, pochopili už i na Balkáně. V Chorvatsku, Srbsku, Černé Hoře, Bosně a dalších zemích probíhal letos v zimě rozsáhlý bojkot obchodních řetězců. Lidi si prostě řekli, že příliš drahé zboží nechají ležet v regálech. Řetězcům klesl obrat o desítky procent, což je přinutilo zlevnit.
Něco takového je v Česku nepředstavitelné. Ať už je cena jakákoli, jsme příliš pohodlní říct: „A dost! Nechte si to, raději se bez toho obejdu.“ Někdy přitom stačí jen uvědomit si svá zákaznická práva a být zdravě asertivní. „Co mi dáte, když u vás zůstanu?“ ptám se čas od času svého mobilního operátora. „Snižte mi cenu paušálu a přidejte data, jinak odcházím ke konkurenci.“
Podobné je to v restauracích. Ne že bych byl nějaká „socka“, ale když někdy před dvěma lety ceny obědů v Praze překročily magickou hranici 200 korun, prostě jsem na ně přestal chodit. Je to skoro o polovinu víc než před pěti lety. „Jsem snad blázen?“ řekl jsem si a začal si chystat obědovou krabičku. Kdyby nás bylo víc, museli by se restauratéři rozhodnout. Buď zlevní, nebo zavřou.
O tomto všem často medituju cestou z letiště. „Zemský ráj to na pohled?“ Ano, ale…
Podovolenkové bluesVrátili jste se z exotické pláže, dobrodružných hor nebo výletu za památkami. Měli byste být plní energie, ale cítíte se mizerně. Špatně usínáte, probouzíte se uprostřed noci plní nejasných obav a podrážděnosti. Místo odpočatosti a natěšenosti do práce zažíváte smutek a ztrátu motivace. Jde o normální stav, který psychologové nazývají podovolenkové blues. Souvisí s vědomím, že dva nebo tři týdny bezstarostnosti, svobody a absence povinností končí. Čeká nás návrat do běžného stresu. Z podovolenkového blues se můžete vyspat a vyzrát na něj pomalejším přechodem do pracovního režimu. Nejdéle za týden se vše upraví i samo od sebe. |
