Velká část moderních sportů má původ ve válečnickém řemesle – sloužila jako vojenský výcvik. Nejinak je tomu i s plaváním, které bylo nutné k překonávání řek, když zrovna nebyl v dohledu most nebo brod. První evropské plovárny tak byly vyhrazeny armádě. A to včetně nejstarší pražské. Založil ji v roce 1809 či 1811 Ernst von Pfuel, toho času pruský setník.
Nejstarší plovárny
Rozhodně nešlo o kdovíjak honosnou stavbu. Pfuel na Vltavě nejdřív zakotvil starou loď, kterou záhy po vzoru pařížské plovárny nahradil dřevěným prámem s kabinami. Nacházel se pod Křižovnickým klášterem u Karlova mostu. Dvakrát ho vzala velká voda, podruhé se zaklínil u jezuitské zahrady před dnešní Strakovou akademií, kde už zůstal.
Pražané v té době stále více holdovali pohybu a o plovárnu jevili nečekaný zájem. V roce 1817 tak byla zpřístupněna široké veřejnosti. Nebyl důvod soukromničit – napoleonské války skončily a plovárna už nebyla tak vytížená jako dřív.
 |
Vojenská plovárna se stala vzorem pro desítky dalších podobných zařízení. Jejich podoba se v průběhu let prakticky nezměnila. Základem byl ponton, na kterém byly umístěny kabiny a místa pro slunění, spojený s břehem lávkou. Uprostřed se nacházela nádrž v podobě jakési „klece“, kterou mohla voda volně protékat.
Někdy mohlo být nádrží více, bývaly rozdělené pro muže, ženy, případně plavce a neplavce. Zpočátku ženskou část oddělovaly závěsy, které bránily mužům, aby vrhali nemístné pohledy směrem ke koupajícím se dámám.
Jak Vojenská plovárna vypadala, už zjistíme jen z dobových fotografií. Nic jiného z ní nezbylo. Vorové plovárny často trpěly řáděním živlů, což ovšem vyvažoval fakt, že byly finančně nenáročnou záležitostí. Daly se jednoduše opravit a kdykoliv rozebrat a znovu složit. To také bylo třeba dělat každý rok po konci sezony. Zimu přečkaly většinou v přístavech, třeba v Podolí.
Zděná klasicistní budova Občanské plovárny stojí dodnes. Konají se v ní nejrůznější společenské akce.
Poklidné sdílení Vojenské plovárny nevydrželo moc dlouho. Spory mezi oběma skupinami, vojáky a civilisty, vedly v roce 1840 k výstavbě nejznámější z pražských plováren – Občanské. Ta už byla o poznání luxusnější. Zázemí se nacházelo na břehu v klasicistní budově od architekta Josefa Krannera. Na jejím původním místě u Čechova mostu ji najdeme dodnes.
V jeden moment měla ovšem namále. V roce 1905 Praha rychle rostla, součástí městského plánování bylo i zpevnění břehů a výstavba nábřeží. Právě s tímto záměrem město Praha plovárnu vykoupilo a plánovalo zbourat. Nakonec byl však záměr přehodnocen.
Zlatý věk přišel za první republiky
Plovárny na vorech obsadily v průběhu dalších desetiletí každý alespoň trochu vhodný kout Vltavy. Mimořádné přízni se dlouhá léta těšila plovárna Slovanka na Slovanském ostrově. Nedlouho před svým zánikem v 70. letech byla dokonce největší plovárnou ve střední Evropě. Na mola lemující dobrou polovinu ostrova se vešlo až 1 200 lidí.
Vyšehradské říční lázně si plavci oblíbili pro čistou vodu. Praha ještě na konci 19. století neměla moderní kanalizační systém a splašky tak odváděla právě Vltava. Podnik se málem stal obětí svého vlastního úspěchu. Pod tíhou návštěvníků se začal ponton potápět a jejich počet musel být kontrolován policistou.
V létě zely ulice prázdnotou. Pražané se zdržovali v plovárnách u řeky. | foto: Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea
Až devět tisíc návštěvníků mohly pojmout První podolské lázně, které podle nátěru plotu dostaly přezdívku Žluté. Lázně „říční, pískové, sluneční a sprchové“ (jak se honosil prvorepublikový reklamní plakát) byly založeny roku 1903 z popudu občanů. Dlouhou dobu šlo o největší podnik svého druhu v zemi.
A také nejlépe vybavený. Nacházelo se tu několik hřišť, občerstvení, k dispozici byl hostům i holič, kadeřník či masér. Vedle Žlutých lázní vznikly lázně Modré (oficiálně Nové železniční). Jméno jim daly modré uniformy zaměstnanců elektrických drah, kterým byly primárně určené. V roce 1949 se obě plovárny sloučily a veřejnosti slouží dodnes.
Na Zbraslavi se nacházela plovárna Antonína Šůry. A ne, nejedná se jen o shodu jmen. Vladislavu Vančurovi skutečně posloužil jako předloha pro Antonína Důru v románu Rozmarné léto.
Jejich zániku litoval celý národ. Svatojánské proudy dnes leží na dně přehrady |
Další plovárny se nacházely na Zlíchově, u Císařské louky, u ostrova Štvanice, Libeňského ostrova, pod Braníkem, na Smíchovském břehu či u výstavní síně Mánes. Lidé se ovšem ve Vltavě koupali i mimo plovárny. Zvlášť před zpevněním břehů na počátku minulého století se do řeky dalo vlézt takřka kdekoliv. Stavební úpravy pak koupající vyhnaly na okraje města nebo za něj. Břehy bývaly plné osušek i primitivních stanů z tyčí a prostěradel.
Řeka se ochladila, plovárny se vylidnily
Vorové plovárny lidem vrátily důvěru k vodě. Plavání bylo ještě ve středověku vcelku běžným umem, který se však vytratil s nástupem prudérní morálky raného novověku. Pražanům na prahu 20. století už nestačilo se jen udržet na hladině. Chtěli se i naučit plavat. V tom jim provozovatelé plováren vycházeli vstříc.
Výuka metodou bidla v plovárně Na Mlýnku v roce 1954
Pro člověka 21. století by byl takový výcvik zábavnou podívanou. Plavání se vyučovalo (někde ještě v polovině minulého století) metodou bidla. Neplavci se o dobře známé pohyby snažili nejdřív na suchu, v další fázi výcviku zavěšení na dlouhém prutu ve vodě. Teprve ve 40. letech se začala šířit moderní metoda postupného seznamování s vodou. Absolventi plaveckých kurzů dostávali písemná osvědčení. Na přelomu 19. a 20. století už bylo v Praze tolik schopných plavců, že se tu začaly pořádat první plavecké závody.
Návštěva plovárny byla ovšem i společenskou událostí. Lidé si v nich dávali schůzky, seznamovali se tu, hádali, rozcházeli i zamilovávali. Konaly se zde koncerty a samozřejmostí bylo i občerstvení. Ve větších plovárnách, třeba ve Žlutých lázních, bývaly i restaurace.
První podolské lázně, známé spíš pod přezdívkou Žluté, ve 30. letech minulého století
Ve 20. letech vorovým plovárnám rostla konkurence v podobě „zimních lázní“, jak se tehdy říkalo krytým bazénům. I přesto v létě stále praskaly ve švech. Nic na tom nezměnilo ani uchvácení moci komunisty v roce 1948.
Vltava byla i nadále plná plavců. Lidé tehdy ještě nejezdili na chalupy a chaty, jako později za normalizace, ale v létě zůstávali v Praze. A všichni moc dobře víme, jak jsou v té době města rozpálená… Únikem z vedrem se tetelícího vzduchu pražských ulic byly právě plovárny.
 Tip na knihuPokud se chcete dozvědět víc o historii Vltavy, o zaniklých sportech a plovárnách, sáhněte po nové knize Pražská sportoviště v proměnách času autorů Karolíny Snellgrove, Jany Mezerové a Jana Lomíčka. Texty o Vltavě, Letné, Strahově a Maninách doplňuje bohatý, vůbec poprvé publikovaný fotografický materiál ze sbírek Národního muzea. Všichni tři autoři jsou kurátory Oddělení dějin tělovýchovy a sportu Národního muzea. |
Bývaly v dosahu každé čtvrti, většinou stačilo jen nasednout na tramvaj a popojet pár stanic. „Fuj, to je horko. Slunce rozpálilo pražské ulice do běla a jeho paprsky evakuovaly všechno živé za město,“ linulo se z televize v 50. letech. „Je letní neděle v Praze. Kavárny jsou opuštěny a číšník si může v klidu přečíst noviny,“ vykládal vypravěč, zatímco se na obrazovce míhaly stovky svlečených těl na beznadějně zaplněné Občanské plovárně.
Spousta Pražanů měla na léto předplacenou svou kabinu a na plovárnu chodili za každého počasí. Když bylo moc chladno, u břehu seděli v teplákách a četli si nebo klábosili.
Stejně jako jiné podniky, i plovárny byly po roce 1948 znárodněny, a zařazeny pod Lázeňskou a rekreační službu hl. m. Prahy. Osud většiny z nich byl však zpečetěn už dávno před převratem. Ve 30. letech se začaly budovat první přehrady Vltavské kaskády: Vrané a Štěchovice. Po dokončení Slap v roce 1954 a Lipna o pět let později se voda ve Vltavě citelně ochladila. Z přehrad se totiž upouští zespoda a nestihne se prohřát. Koupání a plavání už nebylo tak příjemné jako dřív.
Kvůli přehradám přišli Pražané také o jiný druh zábavy. V zimě je odpouštěná voda příliš teplá, aby zamrzla. Romantické zasněžené dny, kdy se dalo bruslit takřka na celém pražském úseku Vltavy, se také staly minulostí.
V horkých dnech byly plovárny tak plné, že bylo těžké najít kousek volného místa. Snímek ze Žlutých lázní z roku 1949.
V 60. letech zájem o plovárny opadl a řada z nich zavřela své brány. Ale ne všechny. Svému původnímu účelu sloužila ještě v 70. letech plovárna Slovanka na Slovanském ostrově. Říční lázně Na Mlýnku v Braníku zanikly až roku 1978. Občanská plovárna vydržela ještě déle, do poloviny 90. let. Koupání už bylo jen pro otužilce, většina lidí se chodila do plováren pouze slunit.
Dnes je Občanská plovárna památkově chráněná. Známá je po celé zemi. Ani ne tak pro svou dlouhou historii či architektonickou hodnotu, ale spíš díky pořadu Na plovárně s Markem Ebenem, který se tu natáčel od roku 1998.
Reliktem zlatého věku plováren jsou pak Žluté lázně. Rozlehlý areál slouží veřejnosti dodnes, jeho účel se proměnil jen lehce. Stále se v něm sportuje, byť plavce uvidíte jen zřídka. Navíc se tu pořádají koncerty a jiné kulturní akce.
