Byl to nápad na poslední chvíli: projít si souvisle dva horské celky na severním okraji Čech, které jsme dobře znali z řady předchozích, kratších návštěv. Zkrátka si spojit Lužické a Jizerské hory v jeden souvislý obraz, který nám umožní obě oblasti porovnat.
Výsledek? Potvrdili jsme si, že severní Čechy nabízejí spousty pěkných výhledů, které jsou, jak známo, kořením turistiky. Stejně jako fakt, že navzdory hustě osídlenému okolí a nevelké nadmořské výšce (Jizerské hory splňují podmínky pro označení „pohoří“ jen s odřenýma ušima a Lužické hory ani to ne) dá výšlap do některých odlehlejších lokalit docela zabrat. A že při dobrém plánování se lze bez problémů vyhnout davům návštěvníků.
Od nádraží uprostřed lesů
Za východiště pochodu nám slouží nádraží Jedlová na západě Lužických hor. Místo aspiruje na titul nejodlehlejší železniční stanice v republice, leží totiž uprostřed hlubokých lesů ve výšce 540 metrů a do nejbližší obce, Jiřetína pod Jedlovou, je to celých pět kilometrů.
Pohled na Jedlovou (776 m) z Tolštejna
Míříme zhruba východním směrem a jako první postupný cíl volíme zříceninu Tolštejn. Z ruin hradu, kam lze vystoupat po umělém schodišti, se otevírá první vynikající výhled především k severu do kotliny kolem Varnsdorfu a dál do Saska. Blízký horizont pak ovládá vrch Jedlová (776 m). Vidíme i kus pokračování naší cesty, zalesněný hřeben Lužických hor táhnoucí se směrem k nejvyššímu Luži (793 m). A protože jsme dorazil brzy po ránu, jsme tu úplně sami.
Abychom se na nejvyšší lužickou „horu“ dostali, musíme ale překonat hluboké údolí Lesenského potoka. První výrazné stoupání vede lesem ke státní hranici a po malebném úseku podél hraničních kamenů ještě musíme dorazit asi 100 výškových metrů na vrchol Luže. Vzhledem k rostoucí teplotě volíme výstup po zastíněném severním svahu hory, tedy z Německa.
Vrchol Luže je jediným místem prvního dne trasy, kde potkáváme více lidí. Většinou jde o Němce, kteří vyrazili na Luž (Lauscha) z blízkého letoviska Waltersdorf. Z plošiny nevysoké rozhledny je kruhový výhled do daleka, mimo jiné registrujeme rozdíl mezi severním (německým) horizontem a pohledem do Čech. V Německu je krajina posetá desítkami větrných elektráren, zatímco v Česku se tyto stavby (zatím) nevyskytují. Na čí straně jsou kladné body necháváme otevřené individuální interpretaci.
Pohled na Luž (793 m) od osady Myslivny
Plusové hodnocení každopádně sklízí Chata Luž pod vrcholem na české straně. Od ní scházíme opět k hranici a chvíli se necháváme vést bez značení hraničními patníky kolem několika velkolepých skalních útvarů jako je Falkenstein (Sokolík). Několikakilometrový souvislý lesní úsek končí teprve před osadou Valy, odkud vidíme poslední dnešní vrcholový cíl, totiž hraniční kopec Hvozd (Hochwald, 749 m).
Samotný vrchol Hvozdu leží přesně na hranici, nicméně mohutná chata připomínající z dálky obří stodolu je na německém území. Poté, co si z čela po značně prudkém výstupu setřeme pot, překvapivě tu navzdory snadnému přístupu (kousek pod chatu lze dojet autem) potkáváme jen pár lidí. Když se přesuneme o pár set metrů dál k rozhledně Hochwaldturm na severním okraji vrcholové plošiny, jsme tam úplně sami. Krásná kamenná věž, téměř identická s tou, která stojí na vrcholu mírně vyšší Jedlové (776 m), je volně přístupná a po zdolání asi 150 schodů opět nabízí báječný výhled
První večer pochodu rámuje už jen sestup z Hvozdu na českou stranu hory ke skautské základně Seleška ztracené uprostřed hlubokých lesů. V místě je studánka a na louce pod hvězdami se spí báječně.
Krajem svaté Zdislavy
Druhý den po ránu míříme od Selešky směr Jablonné v Podještědí. Modrá a posléze červená značka nás časem mírným klesáním vyvedou do otevřené krajiny a od památníku ukrajinských vojáků z 1. světové války nad Jablonným si vychutnáváme další báječnou vyhlídku, tentokrát na Ještědský hřbet a do vnitrozemí.
Dominantou Jablonného je monumentální bazilika sv. Vavřince a Zdislavy, stavba, která v odlehlé krajině bývalých Sudet působí už z dálky jako zjevení. Jde o elitní architekturu z počátku 18. století vzniklou podle plánů vídeňského architekta Jana Lukáše Hildebrandta, která svojí kvalitou může směle soutěžit se zahraničními vzory. A také jde o „živý“ kostel s přilehlým klášterem spravovaným řádem dominikánů – ústředním motivem je tu kult svaté Zdislavy, nad jejímž hrobem byl kostel postaven.
Do křížové chodby kláštera lze nahlédnout a načerpat informaci o životě sv. Zdislavy či o porevoluční rekonstrukci kostela a kláštera, kterýžto komplex se v roce 1989 nacházel ve značně zuboženém stavu. Zaujaly nás mj. propagandistické plakáty připomínající „dobu temna“ po komunistickém rozpuštění klášterů v roce 1950.
Památník ukrajinských vojáků nad osadou Lada v Podještědí
Interiér baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí
Po prohlídce Jablonného nasedáme na vlak abychom si zkrátili přesun do Jizerských hor. Železniční přesun do Oldřichova v Hájích s přestupem v Liberci trvá něco přes hodinu a užíváme si během něj malebný úsek trati skrze Ještědský hřbet s několika viadukty a tunely.
Velebnými bučinami na Smrk
Od železniční zastávky Oldřichov v Hájích nejprve podél silnice vystoupáme do Oldřichovského sedla, kde nasazujeme traverz severními svahy Jizerských hor. Na frekventovanou silnici za pár minut zapomínáme a kráčíme v absolutním tichu po vrstevnicové cestě pod korunami věkovitých buků – dotýkáme se přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, která byla v roce 2021 (spolu s desítkami podobných rezervací po celé Evropě) zapsána na seznam světového přírodního dědictví UNESCO.
Jizerskohorské bučiny. Jak nejlépe prozkoumat nový přírůstek do UNESCO |
Po naší trase putovaly v minulosti tisíce poutníků do kláštera v Hejnicích, proto se jí dodnes říká Stará poutní cesta. Do Hejnic teď míříme i my. Sedm kilometrů z Oldřichovského sedla patří mezi nejhezčí na celé trase. Poté, co vyjdeme z lesů, se před námi otevře mohutný horizont Smrku (1 124 m) i impozantní pohled na strmé severní svahy Jizerských hor. Co do krajinného rázu je to pocit velmi odlišný od toho, který mají návštěvníci na frekventovaném jižním úbočí Jizerek, které je povlovné a hustě osídlené.
Také hejnický klášter je, podobně jako ten v Jablonném, po poválečném úpadku opět významným duchovním centrem. Stejně tak i klášterní kostel v Hejnicích působí monumentálně a tvoří dominantu širokého okolí, v tomto případě podhorské kotliny pod severními svahy Jizerských hor. A do třetice přirovnání: i tady stál za projektem kostela na začátku 18. století rakouský architekt Tomáš Haffenecker.
Pohled z rozhledny na Smrku (1 124 m) na západ na hřeben Jizerských hor
Blížící se večer nás nutí vzít prohlídku Hejnic poněkud zkrátka, čeká nás totiž ještě náročný výstup na nejvyšší vrchol Jizerských hor, Smrk. Z Bílého Potoka je to osm kilometrů a hlavně přes 700 metrů převýšení. Volíme nejkratší trasu kolem chaty Hubertka a jakmile za námi zůstane zástavba Bílého potoka, tak nás v nedozírných lesích už nic neruší.
Výstup je to nicméně téměř nekonečný a teprve když se po zhruba dvou hodinách pochodu lesní porost rozestoupí, víme, že jsme už skoro v cíli. Vrchol Smrku (1 124 m) je prakticky plochý, porostlý jen řídkým stromovím, a útulna umístěná u paty rozhledny dává unikátní možnost přespat pod střechou na nejvyšším bodě české části Jizerských hor.
Tam, kde vzniká Jizera
Ranní výhled z rozhledny na Smrku obsáhne centrální část Jizerských hor s vystupující Jizerou (1 122 m), vidět je i na plochý polský hřeben. Údolí říčky Smědé, z něhož jsme předchozí den večer stoupali vzhůru, je však zahalené mlhou.
Na planině Hala Izerska
Na úvod třetí etapy překračujeme hranici do Polska a mírně klesáme jihovýchodním směrem po žlutém značení, které prochází územím, v němž sbírají své vody potůčky posléze vytvářející horní tok řeky Jizery. Tomu odpovídá i podmáčený a místy špatně schůdný terén.
Poté, co se trasa opět přiblíží k hranici, narážíme na pevnější cestu a začíná jeden z nejkrásnějších úseků celé cesty: souvislý les ustupuje rozvolněnému porostu se solitérními stromy až se nakonec obzor otevře do bezlesé planiny Hala Izerska (Velká jizerská louka). Mírně zvlněný terén tu pod kobaltově modrým nebem protéká několik potůčků a schází se zde i vícero turistických tras – pro nás to znamená konec deset kilometrů dlouhého úseku, na kterém jsme nepotkali ani živáčka. Nicméně občerstvení v chatě Górzystów přijde vhod.
Říčka Jizera v úseku mezi planinou Hala Izerska a Karlovským mostem
Finále pak vede po hlavní polské jizerské „turistické magistrále“ nedaleko břehů hraniční řeky Jizery (Izera), která se líně klikatí v malebných meandrech po naší pravé ruce. Je tu provoz pěších, cyklistů i jezdců na elektrokolech, nicméně přírodní krásy stále dominují. Pod Karlovským mostem, přes nějž se vracíme zpět do Čech, má koryto Jizery již značný spád a je plné žulových balvanů.
V úplném závěru sledujeme, opět sami v lesním tichu, český (pravý) břeh říčky a když spatříme proslulý Jizerský viadukt na železniční trati do Harrachova, víme, že cíl je už blízko. K nádraží v Kořenově nám už zbývají poslední dva kilometry pochodu.
Může se hoditItinerář Druhý den: Seleška – Jablonné v Podještědí; Oldřichov v Hájích – Hejnice – Smrk Třetí den: Smrk – Hala Izerska – Kořenov (nádraží) Logistika |
