Ten dům má jedinou zásadní vadu. Jakmile tam vstoupíte, na každém kroku vyhlížíte, kdy vás přijde pozdravit Oldřich Nový nebo Adina Mandlová. Pocit prvorepublikové noblesy je tak intenzivní, že se nový host v první chvíli zalekne sousedů v zářivě barevných cyklistických trikotech. Moment, jaké píšeme vlastně století? A to jsme teprve na chodbě. Kamenným prvorepublikovým schodištěm stoupáme do prvního poschodí, následují dřevěné stupně do podkroví.
Pane Oldřichu? Paní Adino? Kdepak se schováváte? Snad ne v našem pokoji? Otvíráme dveře apartmánu. Vítají nás stoleté, věkem krásně rozhoupané dřevěné podlahy. Jak našlapujeme po prknech, starožitná skříň v rohu se zlehka zhoupne a lampička na komodě se zásluhou skrytého dotykového ovládání sama rozsvítí. Prvorepublikové celebrity stále nikde.
Chceme, aby se lidé vraceli. A nejvíc nových klientů k nám přijíždí na základě ústní reklamy. Někdo jim řekl, že byl u nás spokojen, tak k nám vyrazí.
