"Jistě se velkou atrakcí stane i trojice skleněných pozorovacích úlů, které umožní každému zájemci nahlédnout bez ohrožení včelím žihadlem do rušného života ve včelíně, pozorovat včely při práci, krmení plodu, opatrování larev," vypočítává Daniel Drápala. Návštěvníci si podle jeho sdělení mohou také vyzkoušet svou zručnost v praktické voskařské a pernikářské dílně. Pro zkušené včelaře bude otevřena odborná poradna. Při slavnostním zahájení pátečního medového programu v 9.30 hodin bude vysazena včelařská lípa III. tisíciletí.
Včelařství na Valašku
V rozsáhlých lesích přežíval hluboko do 16. století prastarý způsob chovu včel v dutinách stromů, zvaný brtnictví. Využívalo se při něm přirozených i uměle vytvořených dutin stromů, do kterých se napříč vydlabala bidélka. Vše pak bylo uzavřeno dešticí - zátvorem s vyvrtaným otvorem - česnem. Když začali od 15. století pronikat místní obyvatelé stále hlouběji do hor, mýtili les a zakládali pastviny, pole i nové usedlosti, stávaly se součástí jejich pasek často i včelíny. Měly podobu modernějších klátových úlů, mocných dlabaných kmenů s česny v jejich čelní straně. Díky vyšším výnosům i snadnější manipulaci posléze od 17. století klátové úly lesní brtnictví zcela vytlačily. Samotná vrchnost podporovala zájem poddaných o chov včel. Spočívala i v udělování tzv. medařského práva. Své právo měla města Frenštát pod Radhoštěm, knížecí město Lipník nad Bečvou, stejně jako Vizovice. Mnohé ze starých klátových úlů ze severovýchodní Moravy v současné době vlastní Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Návštěvníci se s nimi mohou setkat přímo v terénu na několika místech Valašské dědiny i Dřevěného městečka a i dnes jsou některé stále ještě obývány včelami.
Pernikářské řemeslo
Uvádí se, že první zpráva o perníku u nás pochází z roku 1335. V průběhu 15. století přibývá pernikářských mistrů ve velkých městech a o dalších 100 let později už nacházíme výrobce perníku i v městech menších. Výroba perníku a marcipánu nebyla vzhledem k surovinám a samotnému způsobu výroby ani levnou, ani jednoduchou záležitostí. Jelikož se přesné recepty a postupy přípravy i pečení předávaly v rodinách pernikářů, platí toto pravidlo i pro případné současné experimentátory. Základem těsta byl kvalitní med, mouka a směs koření.
Svíčka ze včelího vosku
Vosk se získával jako druhotný produkt chovu včel. Do vystavěných plástů složených z šestibokých buněk klade matka plod, a sem jsou ukládány i pylové a medové zásoby. Drobné voskové šupinky jsou přitom produktem voskových žláz včelích dělnic. Nově vystavěné plásty mají zpravidla světlou barvu, postupem doby mění svou barvu a tmavnou. Svůj vliv na barvu má i pyl, z něhož přecházejí do vosku přírodní barviva. V dřívějších dobách se provozování voskařského řemesla spojovalo s pernikářstvím, ostatně obě činnosti umně využívaly obou základních včelích produktů - medu a vosku. Mistři voskaři vyráběli své voskové zboží nejrůznějšími způsoby. Vosk se odléval do skleněných nebo kovových forem - kadlubků, jejichž středem byl veden knot, po ochlazení se hotová svíčka vyndala.
Jinou technologií bylo máčení knotu ve voskové lázni: knot se ponořil do roztaveného vosku, vyjmul se a napnul, až vosk ztuhl. Takto vytvořený zárodek svíčky se zavěsil na háček do stojanu a několikrát se vždy na krátkou dobu ponořil opět do teplého vosku, aby se vytvářely další vrstvy. Čas adventní býval ve znamení jiného voskařského výrobku - slúpků. Měly podobu knotu obaleného tenkou vrstvou vosku, který se různě barvil a stáčel do nejrůznějších tvarů - knížek, věnečků, jablíček... Svítilo se s nimi při ranních modlitbách. Technický pokrok a moderní doba s petrolejem a elektřinou i úpadkem lidové zbožnosti vedly k postupnému zániku voskařského řemesla.
 Valašské muzeum bude v pátek vonět medem. |
