V obou případech může být velmi důležité, podle jaké metodiky je bude instruktor lyžování vyučovat. U nás existují dva hlavní proudy - Česká škola lyžování, která se vyučuje na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze, a rakouská škola, která má dvě základní linie a podle níž vyučují jak turisty, tak své "Herminátory" naši jižní sousedé.
Každá metodika má svá specifika. Rakouský způsob výuky je hravý, používá na svahu spoustu zajímavých nácviků lyžování a je založen na jednoduchém pohybu, který se dá zvládnout rychle. Lyžař se tak velmi rychle naučí, jak zatočit.
Česká škola je více direktivní, více komplikovaná, ale podle slov jednoho z tvůrců metody Miloše Příbramského má mnohem blíže než rakouské metodiky k současnému módnímu trendu - carvingu.
V komerčních lyžařských školách často učí absolventi nebo studenti pražské fakulty tělesné výchovy. Pokud si sami nenajdou cestu k jiné než české metodice, nemají prakticky šanci se v tomto oboru dále vzdělávat. Ministerstvo školství, pod jehož patronaci spadá výuka lyžování na školách, sice nebrání používání jiných metodik, samo je ale také nijak nepodporuje. Studenti si uvědomují, že existují i jiné způsoby výuky lyžování než Česká škola, ale nemají možnost to porovnat, nedostanou se k tomu. Jinými slovy, adept na instruktora (v komerčních lyžařských školách) či učitele lyžování (na základních, středních či vysokých školách), pokud chce vyučovat jinak, než jak stanoví oficiální linie, si musí sám na vlastní náklady zajistit kurz. V lepším případě mu na něj Rakušané přímo přispějí.
Zákulisní hrátky mezi odpůrci a stoupenci jednotlivých metodik výuky lyžování, kterých je mimochodem daleko více než jen česká a rakouská, vyvolávají zmatek při výuce lyžování a rozhodně nejsou přínosem pro lyžaře. Jak se shodují obě strany, chybí vzájemná komunikace. Dohodnout se, to je to, oč tu v tomo případě běží.
 |
