Zprávy z dráhy
Sledovat další díly na iDNES.tvHistorie Posázavského Pacifiku, či podle dnešního značení tratě 210, se začala psát s blížícím se koncem 19. století. Pro nově postavený cukrovar v Modřanech u Prahy bylo potřeba postavit železniční trať, která by do podniku dovážela suroviny a odvážela hotové výrobky.
Mapa Posázavského Pacifiku
V roce 1881 vznikla trať mezi z Nuslí (nynější nádraží Praha-Vršovice) do Modřan. Vedla ve stopě dnešní dráhy, ovšem s několika odchylkami. Třeba úpatí kopce Bohdalec mezi Vršovicemi a Michlí trať překonávala tunelem a vedla také dnešním Krčským lesem.
Vlastní trať z Modřan do Čerčan se začala stavět později, 4. března 1895 udělil císař František Josef II. koncesi pro stavbu místní dráhy z Čerčan do Modřan s odbočkou do Dobříše. Stavba byla velmi náročná, a proto se budovala ve třech etapách.
Jako první byl 18. ledna 1897 otevřen úsek Čerčany - Požáry (dnes Prosečnice) a v září byla trať prodloužena až do Jílového. Ve stejnou dobu, tedy v září 1897, začaly vlaky jezdit také na druhé straně z Modřan do Vraného a do Dobříše.
Prostřední úsek mezi Vraným, resp. Skochovicemi a Jílovým u Prahy, si musel ještě tři roky počkat. Terén podél Vltavy a Sázavy byl tak náročný, že si v ničem nezadal s alpskými železnicemi.
Dělníci museli ve skalách vylámat hluboké zářezy, nasypat vysoké náspy a vyhloubit řadu tunelů a především postavit symbol této tratě, vysoký kamenný viadukt přes rokli Kocour u Žampachu. Po celé trase se vlaky rozjely 1. května 1900.
Do širokého povědomí se Posázavský Pacifik dostal po vzniku Československé republiky. Do kraje kolem Vltavy a Sázavy začali jezdit výletníci, především trampové, kteří v malebných údolích zakládali svoje osady. Většina z nich stojí na svých místech dodnes.
Parní i motorové lokomotivy vozily o víkendech po Posázavského Pacifiku dlouhé a hlavně plné soupravy.
Na konci druhé světové války byla doprava na trati zastavena, protože Němci v tunelech mezi Vraným a Jílovým začali vyrábět díly pro letecký průmysl. Svojí pobočku tam měla továrna Avia a také některé vídeňské firmy. Po válce byla doprava obnovena až po několika měsících, prameny uvádějí červenec až srpen 1945.
Poválečná léta se nesla ve znamená návratu trampů k Sázavě. Podle vyprávění byly víkendové vlaky někdy tak nacpané, že cestující jezdili i na střeše vagónů. Ovšem jsou to jen pověsti, fotografie, které by to dokazovaly, neexistují.
Projeďte se po Posázavském Pacifiku za pouhé čtyři a půl minuty:
Zprávy z dráhy
Sledovat další díly na iDNES.tvProti proudu Vltavy
Naše cesta Posázavským motoráčkem společnosti KŽC Doprava začíná na pražském Hlavním nádraží. Projíždíme Vinohradským tunelem a zastavujeme ve stanici Praha-Vršovice. V těchto místech také historicky začínala trať do Modřan.
Proto se také odkláníme od hlavní trati a míříme vpravo směrem na Michli. Míjíme speciální manipulační zastávku Praha-Vršovice depo, která slouží jen zaměstnancům drah. Zhruba zde byl v minulosti Bohdalecký tunel.
Projíždíme také kolem Odstavného nádraží Jih, kde se seřazují vlaky a zastavujeme v poměrně nové zastávce Praha-Kačerov. Odtud můžete vyrazit do Krčského lesa prohlédnout si zbytky původní tratě včetně několika kamenných mostků a pilířů dávno sneseného ocelového mostu přes Vídeňskou ulici.
Projíždíme stanicí Praha-Krč, do které ústí vlečka z Depa Kačerov. Právě tudy se vozy metra dostávaly na kolejiště podzemní dráhy.
Podél Jižní spojky míříme do Braníka. V tomto úseku je trať dvoukolejná, levá kolej je navíc elektrifikovaná. Je to jižní nákladní obchvat Prahy. Ten byl vybudován v šedesátých letech 20. století, aby nákladní vlaky nemusely projíždět přes plná centrální nádraží. Jeho součástí je i Branický viadukt, zvaný Most Inteligence.
Turistické cíle v údolí Vltavy |
Ještě před stanicí Praha-Braník vpravo odbočovala vlečka do cementárny v Podolí, do míst, kde dnes stojí plavecký stadion. Po vzniku Československa na ní byla několik let zavedena pravidelná osobní doprava s přímými vlaky právě na Posázavský Pacifik.
Za legendární stanicí Praha-Braník podjíždíme Most inteligence a trať se ve stopě z devadesátých let 20. století přimyká k Vltavě. Mineme původní nádraží Praha-Modřany a též dnes už nepoužívanou vlečku do někdejších modřanských strojíren. Na ní byla v létě 1995 zavedena náhradní vlaková doprava, když kvůli opravě silnice nemohly autobusy MHD zajíždět do Komořan.
A už nás vítá Zbraslav, konkrétně stanice Praha-Zbraslav. Tady už máme plno možností, kam vyrazit na výlety. Nabízí se jednak Zbraslavský zámek s rozsáhlým parkem, ale také výšlap na Závist, bývalé keltské Oppidum (po žluté turistické značce necelé dva kilometry).
První tunel na trati, Jarovský, nás přivede do stanice Vrané nad Vltavou. Ta stojí jen několik desítek metrů od prvního stupně Vltavské kaskády (podrobnosti o něm zde). Z Vraného se můžete vydat po červené značce vyhlídkovou trasou do Davle (8,5 km).
Vlakem to budete mít pohodlnější. Navíc byste přišli o odbočku Skochovice, kde se trať 210 dělí na dvě větve, do Dobříše a do Čerčan. Trať na Dobříš jsme už projeli, pokračujeme proto vlakem KŽC Doprava doleva, tedy na Čerčany.
Právě tady dráha doslova „líže“ Vltavu, jede po břehu vranské nádrže, jen pár metrů nad hladinou. Při povodních v roce 2002 byla právě kvůli této blízkosti na Pacifiku zastavena doprava.
Následují tři tunely, Skochovický, Libřický a Davelský. Mezi Libřickým a Davelským tunelem stála do roku 1975 let 20. století zastávka Libřice. Využívali ji hlavně trampové, kteří si v Záhořanském údolí postavili řadu osad.
Nádraží v Davli na dobové pohlednici
Stanice Davle patří dlouhá léta k nejmalebnějším na trati. Objevila se v celé řadě filmů, nedaleko od ní se v roce 1968 točil slavný americký trhák Most u Remagenu. Železniční most přes Rýn si tehdy zahrál někdejší silniční most přes Vltavu. Dnes už slouží jen jako lávka pro pěší.
Z Davle měla dokonce vycházet železniční trať do Štěchovic kolem slapské přehrady až do Přestavlk. Jedenáct kilometrů dlouhá dráha měla nejprve sloužit jako vlečka pro stavbu přehrad Štěchovice (psali jsme o ní zde) a Slapy, později k rekreačním účelům. Trať se třemi tunely se nikdy postavit nepovedlo. K oběma vodním dílům tak musíte po svých nebo v sezoně parníkem.
Pokud si v Davli půjčíte loďku, můžete navštívit i ostrov Svatého Kyliána se základy benediktinského kláštera. A jestli dorazíte až do Štěchovic, můžete si kromě naučné stezky Svatojánské proudy projí také úplně první značenou trasu Klubu českých turistů.
Trať nad trampskými osadami
Turistické cíle mezi davlí a Jílovým |
Trať 210 se v Davli odklání od Vltavy a začíná kopírovat tok Sázavy. Až do Pikovic, respektive do zastávky Petrov u Prahy, se koleje vinou jen několik metrů od vody. Pak začínají pomalu stoupat. Právě v Petrově už má dráha výšku, vlak po chvíli jede až na 40 metrů vysoké skalní stěně.
Projíždíme kolem dalšího symbolu Posázavského Pacifiku, kolem skalního útvaru Pikovická Jehla, která se vypíná přímo nad kolejemi. Pod námi se na druhém břehu řeky mezi skalami prodírá slavná Posázavská stezka, červeně značená turistická trasa s řadou romantických vyhlídek. Můžete ji projít oběma směry, ze zastávky Petrov u Prahy do Kamenného Přívozu je to necelých 11 kilometrů.
Jedeme skrz Pikovický tunel a brzdíme v zastávce Luka pod Medníkem. Dříve to byla stanice s několika kolejemi. Když se v padesátých letech budovala slapská přehrada, vedla z Luk šestikilometrová nákladní lanovka. Na staveniště dopravovala cement a písek.
Souprava Posázavského motoráčku společnosti KŽC Doprava v čele s lokomotivou T 458.1532, zvanou Velký Hektor u Pikovické jehly
Stále se držíme vysoko nad řekou, pod námi jsou starobylé trampské osady Terezie, Toronto a Goward, na protějším Ajax a Kadjak. Většina z nich pamatuje začátek trampingu u nás.
Projíždíme druhým Jílovským tunelem a po chvíli se dostáváme na monumentální Žampašský viadukt. Z něj můžeme na nějakou dobu naposled spatřit Sázavu. Na viadukt hned navazuje Jílovský tunel s pořadovým číslem I, za třemi oblouky náš vlak zastavuje ve stanici Jílové u Prahy.
Kraj okolo Jílového je ráj pro milovníky podzemí. V okruhu několika kilometrů od nádraží jsou čtyři přístupné zlatorudné štoly. Nejstarší jsou štoly svatého Josefa a svatého Antonína Paduánského. Leží těsně vedle sebe v rokli zvané Kocour. Po žluté turistické značce jsou to necelé dva kilometry.
Štola Václav je o něco blíž, za Žampachem a přímo u Sázavy. Ke štole Halíře ze 60. let 20. století se musíte vypravit na opačnou stranu po červené značce. Cesta vede sice do kopce, ale budete muset ujít jenom kilometr a půl.
Pokud nebudete mít chození dost, lze dojít až do historického města Jílové u Prahy. Navštívit můžete třeba tamní Regionální muzeum s expozicemi o historii dolování zlata nebo historii trampingu v Posázaví.
Za Kamenným Přívozem se údolí Sázavy rozšiřuje.
Ze zastávek Kamenný Přívoz a Prosečnice se můžete vydat třeba na okruh hlubokými Hornopožárskými lesy a objevit krásu bývalých žulových lomů. Z Krhanic se v letní sezoně rozhodně vypravte do Vojenského technického muzea v nedalekých Lešanech.
Turistické cíle mezi Jílovým a Čerčany |
V Týnci nad Sázavou doporučujeme navštívit zdejší muzeum, které sídlí v původně románském hradě z přelomu 12. a 13. století. Týnec je také ideálním startovním místem pro splutí spodního toku Sázavy. Z Týnce do Pikovic je to po řece 16 kilometrů, a pokud je dost vody, je to krásná plavba plná peřejí.
Jen dva a půl kilometru proti proudu Sázavy stojí na skalním ostrohu zbytky hradu Zbořený Kostelec. Vznikl na konci 13. století a kromě Karla IV. ho vlastnili i loupeživí rytíři. Král Jiří z Poděbrad ho nechal pobořit, ale i tak jsou ze zříceniny nádherné výhledy do kraje.
V Týnci náš vlak překonává Sázavu a u historické továrny značky Jawa začíná opět stoupat. Musí se dostat až ke Svárovu. Kvůli dnes už zaniklému lomu prosadili majitelé konopišťského panství trasování Posázavského Pacifiku právě tudy.
Od zastávky Svárov trať klesá až do Poříčí nad Sázavou. Za zhlédnutí tam rozhodně stojí románský kostel svatých Petra a Pavla. Pokud si chcete protáhnout tělo, vydejte se po červené značce proti proudu Konopišťského potoka. Po osmi a půl kilometrech dojdete až k zámku Konopiště.
Za Svárovem trať 210 až do Poříčí nad Sázavou prudce klesá
Posázavský motoráček společnosti KŽC Doprava už ukrajuje poslední kilometry svojí cesty. Po několika minutách se v Čerčanech připojujeme k hlavní trati z Prahy do Českých Budějovic a naše jízda Posázavským Pacifikem končí.
Pokud byste neměli železnice dost, můžete v Čerčanech přestoupit na vlak, který jede dál podél Sázavy. Takzvaný Horní Pacifik jsme už v seriálu Na co zírá mašinfíra představili.
Posázavský Pacifik je dodnes symbolem železniční romantiky. Některé stanice sice dostaly unifikovaný vzhled s ostrovními nástupišti a modrým zábradlím, výhled z vlaku do hlubokého údolí s trampskými osadami a loděmi vodáků na hladině Sázavy se však za ta léta prakticky nezměnil.
