Na co zírá mašinfíra
Sledovat další díly na iDNES.tvO trati mezi Libercem a saskou Žitavou (Zittau) se začalo mluvit už ve 40. letech 19. století, tedy v době, kdy byla železnice v Rakousku ještě v plenkách. Když se v roce 1848 začala budovat dráha Löbau–Žitava s prodloužením do Liberce, byli zprvu žitavští proti jejímu pokračování. Nakonec ustoupili, ale v tu chvíli si postavilo hlavu Rakousko, které nechtělo, aby na jeho území stavěl a provozoval dopravu saský stát.
Až v roce 1853 byla podepsána smlouva mezi Rakouskem a Saskem o stavbě železnice a za tím účelem vznikla soukromá společnosti Žitavsko -liberecká dráha (Zittau – Reicheneberg Eisenbahngesellschaft).
 |
Trasa byla stavěna jako hlavní trať, vyžádala si tak výstavbu několika mohutných viaduktů, skalních zářezů a tunelů. Viadukt přes Lužickou Nisu u Žitavy o délce 748 metrů a výšce osmnáct metrů je dodnes jedním z největších a nejdelších železničních mostů v Sasku. V plánech se myslelo i na položení druhé koleje, to se ovšem nikdy neuskutečnilo.
Trať měla být otevřena 7. listopadu 1859, kvůli průtahům na stavbě vyjely první vlaky až 1. prosince. Velké očekávání, které Sasko do tratě vkládalo, se bohužel nikdy nenaplnilo. Frekvence dopravy nebyla valná, navíc po zprovoznění trati Görlitz – Seidenberg (dnes Zavidów) – Liberec se velká část nákladních vlaků přesunula tam.
Mapa peážní tratě 089 mezi Libercem a Varnsdorfem
Navazující a blízké tratěLiberec – Frýdlant v Čechách Frýdlant v Čechách – Heřmanice (zaniklá)  Frýdlant v Čechách – Zawidów Zittau – Kurort Oybin – Kurort Jonsdorf Zittau – Görlitz Zittau – Löbau Varndorf – Eibau |
Druhý úsek, který si dnes projedeme, trať ze Žitavy, resp. z Mittelherwigsdorfu do Varnsdorfu, postavily Saské státní dráhy jako součást Jiholužické dráhy v roce 1871. Prodloužení z Varnsdorfu do Eibau vzniklo až o pět let později.
Vznikem této dráhy tak bylo možné spojení mezi Libercem a Varnsdorfem právě přes Žitavu, vlaky nemusely objíždět Lužické hory. Peážní provoz byl zastaven v roce 1945, i kvůli tomu, že trať po druhé světové válce začala jezdit také přes nově zabrané polské území. Teprve po dlouhém vyjednávání mezi ČSR, východním Německem a Polskem byla v roce 1951 osobní doprava opět obnovena.
Obyvatelé Československa ovšem nesměli vystupovat na německém území a němečtí (na trase Eibau–Grossschönau–Zittau) zase na tom československém. Výjimkou byly dva dva páry vlaků mezi Libercem a Žitavou, které začaly jezdit po zavedení bezvízového styku mezi ČSSR a NDR v roce 1972.
Teprve po vstupu České republiky do Evropské unie začaly vlaky z Liberce opět zastavovat i v německých stanicích. Poláci původně německou zastávku Oberullersdorf nikdy neobnovili. Pravidelný provoz dnes zajišťuje společnost Die Länderbahn, její jednotky Siemens Desiro nesou značku Trilex. Vlaky z Liberce přes Žitavu a Varnsdorf do Seifhennersdorfu jezdí v hodinovém taktu.
Motorová jednotka Siemens Desiro společnosti Die Länderban ve stanici Hrádek nad Nisou
Jedním osobním vlakem jsme se svezli i my. Jako opět jsme přišli na poslední chvíli, jen několik dní po natáčení se trať na půl roku uzavřela a na českém území začala velká obnova stanic Chrastava a Hrádek nad Nisou. My je tak máme natočené ještě v původní podobě.
Navíc po letech zanedbávání se odhodlali k rekonstrukci své části tratě také Poláci. Rychlost by se na jejich rovném, zhruba tří kilometrovém úseku měla zvednout ze 40 na 120 kilometrů za hodinu. Hotovo má být už koncem října. Tak uvidíme, jak moc se jízdní doba změní.
Peážní trať Liberec – Varnsdorf si můžete projet zrychleně za čtyři minuty:
Na co zírá mašinfíra
Sledovat další díly na iDNES.tvSpanilá jízda přes tři státy
Naši jízdu Desirem společnosti Die Länderbahn začneme v Liberci. Stanice má brzy projít velkou rekonstrukcí, při které nezůstane kámen na kameni, takže to je asi poslední šance podívat se na staré dobré liberecké nádraží.
Město pod Ještědem určitě nemusíme představovat. Pro turisty je to jeden z výchozích bodů tras po Jizerských horách. Komu se nechce do kopců, bude mít i tady co dělat – zoologická zahrada, botanická zahrada, Technické muzeum, IQLANDIA, radnice, Severočeské muzeum, vysílač na Ještědu... Týden byste museli v Liberci zůstat, abyste všechna lákadla pečlivě prozkoumali.
Výhled z jednotky Desiro ve stanici Žitava
Prvních pár kilometrů jedeme souběžně s tratí do Frýdlantu v Čechách, teprve u Stráže nad Nisou se obě koleje rozcházejí, naše vede vpravo údolím Lužické Nisy. Ostatně hned za zastávkou Machnín řeku dvakrát překonáváme po kamenných viaduktech. Mezi nimi leží zastávka Machnín hrad, ze které to máte jen pár minut cesty ke zřícenině hradu Hamrštejn. Pod druhým viaduktem si můžete vyzkoušet transbodér – neobvyklý způsob, jak se dostat přes řeku. Musíte použít trochu síly, za ten zážitek to ovšem stojí.
První větší stanicí je Chrastava. Ještě jsme stihli natočit původní „německou“ podobu nádraží s ostrovním nástupištěm, dřevěným přístřeškem a podchodem. Právě tato stanice se během roku 2025 mění k nepoznání. Ve městě si můžete vychutnat návštěvu hned několika muzeí. Zavítat lze do Muzea hasičského, Městského či Moto Retro Muzea. Mezi stanicí Chrastava a zastávkou Bílý Kostel nad Nisou pak najdete ještě Minimuzeum másla a chleba. Jen pozor, sem se musíte telefonicky objednat.
Stanice Chrastava jen pár dní před zahájením rekonstrukce
Turistické cíle podél tratě 089 |
Ze zastávky Chotyně vyrazte k nedalekému hradu Grabštejn. Po zelené turistické značce je to ani ne kilometr a půl. Původně gotický hrad ze 13. století byl přestavěn na renesanční zámek, nicméně po druhé světové válce v něm úřadovala armáda, která stavbu nechala málem spadnout. Záchranné práce na Grabštejně probíhají od roku 1988 a jejich výsledky si můžete prohlédnout na několika návštěvnických okruzích. Součástí hradu je třeba i Veterinární muzeum.
Poslední stanicí před první hranicí je Hrádek nad Nisou. I toto nádraží v současnosti prochází celkovou rekonstrukcí. Tak uvidíme, zda tu bude stále fungovat kouzlo starých časů jako během našeho natáčení.
Vlak Länderbahnu vyráží z Hrádku. Přejezdem přes Oldřichovský potok se ocitáme v Polsku (do roku 1945 v Německu). Po někdejší zastávce Oberullersdorf, po válce formálně přejmenované (a okamžitě zlikvidované) na Kopaczów, nenajdeme u přejezdu ani stopu. Slavnější to není ani o kousek dál v obci Porajów. Tady na sklonku války vznikla vlečka do kasáren, později do psychiatrické léčebny. Ani tyto koleje už neexistují. Dlouhá léta se sice mluví o tom, že by v Porajówě vznikla zastávka, rekonstrukce trati s ní ovšem nepočítá. Tak možná později.
Hranice Česka a Polska. Přejezd do jiného státu se obvykle pozná změnou pražců.
Za obloukem nás pak čeká další hranice, tentokrát polsko – německá, a také největší stavba na trati, monumentální viadukt přes Lužickou Nisu. Kamenný most s 39 oblouky měří 745 metrů a má výšku až osmnáct metrů. Není divu, že se pod jeden oblouk snadno schová i tamní největší turistické lákadlo – kolej Žitavské úzkokolejky. Tu mimochodem kousek za mostem úrovňově křížíme.
Tato dráha o rozchodu 750 mm vás z nádraží v Žitavě doveze na dvě konečné, buď do stanice Kurort Oybin, která leží pod slavnou hradní zříceninou stejného jména, nebo do stanice Kurort Jonsdorf. Není bez zajímavosti, že v minulosti byla tato síť úzkokolejek propojena s českou úzkorozchodkou Frýdlant v Čechách – Heřmanice. Právě kvůli tomu měla tato naše dráha stejný rozchod jako její saská sestra.
Za prohlídku stojí také starobylé město Žitava (Zittau). Navštívit můžete nejen Městské muzeum, ale také muzeum v odsvěceném kostele sv. Kříže, kde je v největší muzejní vitríně Německa vystaveno Velké žitavské postní plátno z roku 1472. Toto lněné plátno má rozměry 8,20 m × 6,80 m Na 90 polích jsou znázorněny biblické scény ze Starého a Nového zákona.
Viadukt a nádraží v Žitavě na dobových pohlednicích
Pokračujeme dál směrem k poslední hranici. Nejprve použijeme koleje trati Zittau–Löbau, nicméně ve stanici Mittelherwigsdorf zatáčíme ostře doleva do údolí říčky Mandavy (Mandau). Ze zastávky Hainewalde lze dojít k tamním dvěma zámkům. Starší, vodní je sice nepřístupný, ale snímek zámečku zrcadlící se na vodní hladině si můžete udělat i z ulice. Druhým je takzvaný Nový zámek z poloviny 16. století. O jeho záchranu se snaží dobrovolnický spolek i okolní obce a v létě se zde pořádají pravidelné prohlídky.
Pokud se ze zastávky Hainewalde vydáte po zelené turistické značce, dojdete po dvou kilometrech ke kamenné rozhledně Dr. Curt Heinke Turm. Ze třináct metrů vysoké stavby samozřejmě dohlédnete i do Čech. Zvlášť zajímavý je výhled na Lužické hory z opačné strany, než jste zvyklí.
Osobní vlak u Hainewalde mířící do Varnsdorfu. Vyfoceno před rokem 1945.
Poslední stanicí před třetí hranicí (německo – českou) je Grossschönau. Možná si z časů NDR vzpomenete, že právě v tomto městě se vyrábělo oblečení a doplňky z froté. Proto tu také najdete Muzeum damašku a froté s jedinečnou sbírkou cenných látek ze čtyř století, včetně posledního funkčního ručního froté stavu v Německu.
Po necelých dvou kilometrech se vracíme zpátky do Čech. Státní hranice je na žitavském zhlaví stanice Varnsdorf, a tak se tady občas stane, že tuzemské lokomotivy, které objíždějí soupravu na chvilku zajedou do „ciziny“.
Stanice Varnsdorf s nedávno ubouraným nádražím
Varnsdorf se svým ubouraným nádražím se stal naší koncovou stanicí, dál už vlak společnosti Die Länderbahn kvůli výluce nejel. Manchester severu, jak se tomuto městu dříve přezdívalo, má spoustu lákadel. Z těch novějších musíme zmínit místní pivovar Kocour, z těch starších pak přímo na hranici s Německem rozhlednu Hrádek, odkud se vám po výšlapu naskytne kruhový pohled na celé Šluknovsko. Pod rozhlednou najdete půjčovnu koz. Ano, čtete dobře. Za dobrovolný poplatek si můžete půjčit toto tvrdohlavé zvíře na procházku po okolí nebo i několikadenní výšlap. Zájem je prý velký.
Jsme rádi, že jsme vám v rámci našeho seriálu mohli přiblížit další unikátní železniční trať. Navzdory nepříznivému osudu nezanikla, naopak to vypadá, že by mohla dál vzkvétat.
