Občas chodím s hlavou skloněnou. Podzim. Padají barevné listy a hnědé kaštany, starosti se zdají být větší než v létě a nálada padá společně s teplotami na teploměru. „Pták!“ vytrhne mě z chmur výkřik dvouletého syna.
Donutí mě hlavu zvednout. Vrátí mi úsměv. Nejdřív radost malého dítěte, které se ještě umí těšit z takové maličkosti, jako je letící pták. A pak mě nadchne tvor samotný. Výjimečný živočich, kterého je v denním stereotypu snadné (ale i smutné) přehlížet.
„Víš…“ začnu svoji pedagogickou chvilku. „… brzy se řada našich ptáčků vydá na dlouhou cestu…“ snažím se, ale rychle jsme přerušen doplňující otázkou: „K moři?“ Rázem mám po ptákách. Kam vlastně letí labutě, vlaštovky či jeřábi?
Vykroutím se obecnou odpovědí, že za potravou, a vím, že se musím rychle dovzdělat. Další dny koukám ke slunci častěji. Zda už neuvidím úhledné formace divokých hus, zdánlivě neuspořádaná uskupení čápů či hejna špačků.
Obloha se v září a říjnu mění v nebeskou dálnici, po které se miliardy opeřených cestovatelů vydávají do zimovišť. Některým bude stačit sletět pár stovek metrů po úpatí hory, jiní zvládnou tisíce kilometrů. Pro všechny je to životní výzva. Boj o přežití.
A pro nás lidi něco nevysvětlitelného. Nepochopitelného. Starověcí Egypťané věřili, že k Nilu pravidelně vracející se ibisové jsou nositelé duší jejich předků. Krásné ptáky mumifikovali, pohřbívali se všemi poctami a jejich podobiznami zdobili ty nejváženější stavby.
Nadšenci si pořizují vybavení za tisíce korun, aby mohli pozorovat ptáky v jejich přirozeném prostředí.
I jiné národy si podle odletů a návratů konkrétních druhů ptactva seřizovaly kalendáře, zahajovaly setí či naopak sklizeň. Spoléhaly na to, že mořský lovec s rybou v zobáku poletí k pevnině a bez kořisti naopak vstříc širému oceánu.
Ptáci v ohrožení
To všechno jsme nahradili. S cestou nám pomáhají elektronické navigace na souši i na vodě. Ta správná okna pro výjezd kombajnů nám napoví geniální meteorologické modely. A vůbec, na kalendářích stejně jako na denní době nám záleží stále méně a méně.
My můžeme cestovat za houbami? Kanada objevuje kouzlo mykoturistiky |
Navíc je fér si přiznat, že záhady ptačího života po našich vědeckých snahách spíš přibývají, než ubývají. Víme víc než starověcí Egypťané či Sumerové. Jenže téměř každá odpověď nám přidává nové otázky.
Bohužel ta vůbec nejzásadnější zní, zda s námi na planetě Zemi přežijí. Miliony let budované migrační cesty se jim mění stejně jako krajina, kterou byli zvyklí na jejich koncích nacházet. Mizí potrava, přibývá nástrah.
V červnu vědecký tým britské univerzity v Readingu publikoval studii, ve které došel k dost nemilosrdnému závěru: „V následujícím století může nenávratně zmizet až pět set ptačích druhů. K jejich záchraně už nestačí, že je budeme bránit. Musíme jim pomoct.“ Tak zní jasné varování.
Egypťané o své ibisy přišli, my už sýčky za okny také příliš často neuvidíme. Vykáceli jsme jejich remízky mezi políčky, dochází hmyz, kterým se živí. Vymírání není nic nového, děsivější je jeho akcelerace. V následujícím století máme stihnout to, co za minulých pět.
Nadšenci i vědci
Před pár lety se muž jménem Jonathan Franzen procházel po newyorských parcích s dalekohledem a studem. Bál se, že bude při své vášni spatřen, dotazován. A snad by radši na přímou otázku na svou optickou výbavu odvětil, že pozoruje lidi. Nikoli ptáky. Styděl se za to.
„Býval jsem od druhého stupně školy velký společenský outsider. Pan Nikdo. Nepotřeboval jsem dávat další důvody, aby si ostatní mysleli, že jsem blbec,“ svěřil se před lety listu The Guardian. To už ovšem jeho jméno znal každý, kdo má rád moderní literaturu.
„Až úspěch mě donutil přemýšlet nad tím, že možná nejsem tím podivínem já,“ smál se Franzen při sledování milovaných vrabců. Autor bestsellerů Rozhřešení či Svoboda se stal ptačím ambasadorem, na téma jejich ochrany napsal nespočet textů.
Pozorování ptáků získává v posledních letech na popularitě po celém světě.
„Rád ho čtu a ovlivnil i mě. Připomněl mi, co jsem měl tak rád v dětství,“ poví mi Jakub Macháň, na kterého jsem dostal kontakt u piva. Kamarádům jsem pověděl o touze proniknout do tajů ptačího světa a Jakub Macháň je prý tím pravým.
Věřím, že nejsilnějším palivem pro každou lidskou činnost je nadšení. A z tohoto muže od prvních vět čiší. Mám pocit, že chci okamžitě vzít dalekohled a jít vyhlížet sýkorky, kosy, strakapoudy, pěnkavy či snad střízlíky. „Škoda, že pro pozorování ptáků není na světě moc horších míst než Česko,“ usměje se můj průvodce základy ornitologie. „Za celou historii je na našem území zdokumentováno jen přes čtyři sta druhů. V Kolumbii jich mají téměř dva tisíce.“
Newyorčané zahání nudu pozorováním ptáků v Central Parku, některým to vadí |
Jeho nadšení to nikterak neumenšuje. „Fenomén birdwatchingu a birdingu má obrovsky rostoucí tendenci. To první většinou znamená, že sedíme na místě a díváme se, pro radost. Při tom druhém jednotlivé druhy aktivně vyhledáváme a vzděláváme se,“ vysvětluje.
Dozvídám se, že těmi nejoblíbenějšími jsou pro Macháně bahňáci. Fantastičtí letci, rekordmani své říše. Vždyť u poddruhu břehouše rudého byl změřený let v délce 13 560 km na jeden zátah trvající jedenáct dní!
Každodenní úlovek
„Každý si na pozorování ptáků najde něco jiného. Pro jednoho je to relax, pro druhého soutěž. Nejprve chcete vidět co nejvíc druhů ve své zemi, pak po světě. Velký nárůst pozorovatelů nastal během pandemie. Neměli co dělat, tak si začali všímat přírody.“ Birding je koníček, který se rychle může změnit v pořádně rostlého valacha. A já to chápu. Každý den v životě se najednou stává zajímavějším, nevšedním. Není to jako číhat na lišku či vlka. V případě opeřenců si do deníčku pravděpodobně zapíšete úlovek každý den.
Stačí si sednout, zastavit se a pozorovat svět kolem sebe. Kochat se skvosty, které přijdou, přiletí do zorného pole. V městském parku, na zahradě. Nebo ideálně u vodní hladiny, která je pro zástupce ptačí říše velkým lákadlem.
Všechno to sledování má navíc důležitý přesah. Vědecký rozměr. Za pomoci amatérských zapisovatelů vznikají databáze, díky kterým se můžeme o ptactvu zase naučit něco víc. O migračních cestách, o místech výskytu. A také o počtech. Česká společnost ornitologická provozuje databázi Avif (avif.birds.cz), světovou jedničkou je projekt eBird americké Cornellovy univerzity (ebird.org). Pro lokální účely může být lepší první varianta, pro ty světové druhá.
Ukažte svým dětem, jak se každý rok vydávají miliony ptáků na nejdelší let svého života.
„Mám rád obě, pro eBird už několik let ve volném čase pracuji jako zástupce pro Česko. Kontroluji vložené záznamy, aby v nich nebyly chyby, koordinuji další dobrovolníky a pracuji na překladech stránek. V srpnu jsme globálně překročili dvě miliardy zadaných pozorování,“ říká hrdě Macháň.
Rychle si na webu pod latinským názvem Limosa lapponica najdu výskyt právě břehouše rudého, ale ještě lepší jsou časové animace. Krásně na nich vidím pohyb vlaštovky obecné během roku. Vrací mě to zpátky k tématu, brzy nás začnou opouštět a vydají se do afrických hnízdišť.
Jak nesednout na lep
Víme, co musejí udělat migrující druhy před cestou. Vytvořit si dostatečné tukové zásoby, brzy ztratí až polovinu své váhy. Utlumit funkci orgánů, které nebudou nezbytně potřeba. Jistě, i to se naučily. Neplýtvat energií je zásadní. Vyměnit peří. Nastavit si spánkový režim.
Nevíme ovšem, co přesně se odehraje následně. Během letu. Miliony let evoluce obdarovaly ptáky systémy, které jsou nesmírně spolehlivé, i pro nejpokročilejší vědu velmi těžko čitelné. Jak je možné trefit tisíce a tisíce kilometrů?
Víme, že většina jedinců má základní „mapu“ vrozenou, geneticky předávanou z generace na generaci. Kukačky se mohou vylíhnout v různých hnízdech, ale v září se rozloučí a odletí do subsaharských oblastí. Spolehlivě.
Aristoteles si myslel, že vlaštovky v zimě spí kdesi zahrabané v bahně. Učenci o staletí později tvrdili, že mají v zobácích víc železa, a tím pádem umějí číst póly jako kompas. Nejnovější poznatky říkají, že schopnost doslova vidět magnetické pole země umožňuje zvláštní protein v očích. K úplnému pochopení ještě hodně střípků chybí. Naopak můžeme jistojistě tvrdit, že cesty do teplých krajin se stávají náročnějšími. Kvůli změnám klimatu, zásahům do krajiny i zálibě v lovu. Zvířecí i lidské.
První skupinu predátorů reprezentují například naši domácí mazlíčci. Kočky. Roztahali jsme je po celém světě, do míst bez přirozených nepřátel. Odvděčují se nám za to. Třeba tím, že přinesou k prahu mrtvé ptáče. Miliardy ptáčat ročně.
Člověka zastupují v první řadě stavby. Prosklené zdi, pro letce neviditelné překážky. I ty znamenají miliardy mrtvých. A pak je tu také chuť zabíjet. Jistě víte, co znamená „sednout na lep“? Ale věděli jste, že je to spojené s lovem ptáků? Natažené provázky opatřené lepidlem jsou brutální pastí, se kterou se vlaštovky při přeletu Středozemí dvakrát ročně setkávají. Pokud usednou, umírají.
„U jezer a řek zase vzniká čím dál víc měst, takže mizí přirozená místa odpočinku. Stoupají teploty, mění se potravní řetězce. U čápů pozorujeme, že část z nich už ani do Afriky nedoletí. Nepotřebují to. Zůstávají ve Španělsku, někteří jedinci dokonce přezimují u nás,“ všímá si Macháň. Právě čápi jsou přitom historicky našimi největšími cestovateli a i jejich chování je mimořádně zajímavé. Z Čech se vydávají na jih Afriky právě přes Pyrenejský poloostrov. Z Moravy a Slezska volí cestu přes Turecko a Egypt.
Pozorovatel ptáků: Nejvzácnější „úlovek“ jsem vyfotil při bloudění lesem |
Pokud dosáhnou cíle, musejí rychle získat zpět sílu. Po dlouhém letu jsou ptáci nejzranitelnější. Tady nastává další problém. Změny počasí. Pokud si jich všímáme my a řešíme je otáčením kohoutku topení doleva a zase doprava, pro živočichy je to další smrtelná past.
„Pozoruji to třeba na našich nejběžnějších bahňácích, čejkách chocholatých. Přiletí na jaře do hezkého počasí, ale mrazy se ještě vrátí. Stojí na polích, ve zmrzlé půdě se jim potrava hledá těžko, často pak umírají.“
Kroužky versus šípy
Pozoruhodné střídání ptačích stráží u nás naplno začalo s koncem srpna a bude pokračovat do konce října. Během této doby je nejlepší čas na pozorování leteckých útvarů, ale také na obrovské shluky ptáků chystajících se na společný odlet.
S dalekohledem bude dobře viditelné, že někteří mají na nohou připevněné kroužky. Je to nejstarší (u nás od roku 1910) a nejběžnější praxe, jak jejich pohyb sledovat. Bohužel informační hodnota není až tak vysoká, pokud kroužkovaný pták nebyl znovu polapen a vypuštěn jiným ornitologem, dozvíme se většinou jen dva údaje.
„Kde byl původně pták odchycen a kroužkován a následně kde zemřel. Zpětné hlášení provede buď lovec nebo jiný nálezce mrtvoly,“ popisuje Macháň. „Pokročilejší jsou odečítací kroužky, které na sobě mají kód čitelný i z dálky dalekohledem. Takto označení jedinci pak mohou mít za život i desítky odečtů se záznamem různých lokalit.“
Mimochodem, průlomovým důkazem ve sporu o migraci/mizení ptáků nebyl kroužek, nýbrž šíp z afrického dřeva. V krku ho měl zabodnutý čáp bílý odchycený na severu Německa roku 1822. I se zraněním absolvoval jarní cestu a za odměnu je vypreparovaný na univerzitě v Rostocku.
Dnes už by lovec mohl trefit kořist a najít kromě masa a peří i GPS lokátor v batůžku opatřeném solárním panelem pro dobíjení. Právě satelitní sledování nám umožňuje poznat životní návyky konkrétních jednotlivců. U čápů už nyní uvidíme pohyblivou tečku, která se za pomoci vzdušných proudů umí posunout až o 300 kilometrů během jediného dne. Je nejvyšší čas dát sbohem slavíkům, špačkům, konipasům. Nejdéle se zdrží kachny.
„Přiletí je vystřídat jedinci ze severu. A často to může být kus za kus, kos za kosa. Už se ale upřímně zase těším na jaro. Na čas, kdy příroda ožívá, barví se do zelena. Ale především, jsou v ní zase slyšet ptáci,“ líčí Macháň.
A já se můžu vrátit ke své pedagogické pětiminutovce. „K moři létají někteří naši čápi…“ povídám a dávám si za úkol najít na půdě krmítko. I u něj se v zimě může zrodit nejeden nadšený ornitolog.
Pozoruhodní migrantiKolibřík rubínohrdlý  Léto tráví na severu amerického kontinentu, nesmírně oblíbení jsou v Kanadě. Pochutnávají si tam na cukrovém sirupu, popíjejí ze speciálních krmítek uzpůsobených jejich zobáčkům. Musí se posilnit. Na podzim tvorové měřící pár centimetrů letí do hnízdišť v Jižní a Střední Americe. Rybák dlouhoocasý  Ročně nalítá přes 70 tisíc km, to je téměř dvakrát obvod Země kolem rovníku. Důvod? Migrace jim velí zdržovat se v místech, kde prakticky neexistuje noc. Od severního pólu se v zimě přesouvají k tomu jižnímu, na břehy Antarktidy. Čáp bílý  Cestovatel, který je naším letním sousedem z komína. Umí využívat vzdušné proudy, na rozdíl od většiny druhů se mláďata migračním pravidlům učí od rodičů. Třeba, že je dobré se vyhnout dlouhým přeletům nad vodou. Proto volí do Afriky cesty přes Gibraltar či Suez. |
