Vlastně jsem to ještě nikdy neudělal, abych nabídl průvodce jednou ulicí od začátku do konce. Masarykova třída v Liberci si to zaslouží.
Jsme na jihozápadním konci této třídy u zastávky Průmyslová škola. Školu máme po levé ruce a vypadá přesně tak, jak si průmyslovku z konce 19. století představujete – honosná, dvoukřídlá. A absolvovali tu mimo jiné konstruktér aut Ferdinand Porsche, architekt Adolf Loos a taky tři liberečtí porevoluční primátoři.
A teď udělejme pár kroků na křižovatku zvanou Zlatý kříž. Pozor, neždímejte plavky v galerii! Na první pohled absurdní věta, ovšem tady je zcela na místě. Pro vysvětlení, liberecká galerie sídlí v bývalých secesních lázních Franze Josefa. Procházíte tam kolem moderních výtvarných děl v prosvětlené dvoraně a najednou minete autentický nápis na zdi „Plavky ždímejte pouze do výlevky“. Vlastně ani nevadí, že kvůli přeměně na galerii zanikl samotný bazén, zůstaly aspoň ty roztomilé nápisy.
Bez bazénu teď objekt působí jako chrám s velkou hlavní lodí, v jejímž čele místo oltáře byla při mé poslední návštěvě plochá obrazovka z nějaké výstavy videoartu. Bůh žehnej. Lázně s galerií jsou ozdobou liberecké Masarykovy ulice a pořád nesou na štítu původní nápis Kaiser Franz Joseph Bad.
Věž muzea je kopií věže staré zbourané radnice.
O Severočeském muzeu, které se zatím marně těší na své otevření po rekonstrukci, už byla v Českém výletníku řeč. Zvenčí stojí za pozornost několik detailů. Když jsem tam byl letos zatím naposledy, divil jsem se, co to tam mají u schodiště za sochu dogy. Ale kamarádka z muzea mě opravila, že je to lvice od sochaře Jaroslava Róny, k níž do páru patří ještě lev na druhé straně schodů.
Sochy byly odhaleny loni u příležitosti obnovy muzea. Tak se omlouvám lvici, kamarádce, Rónovi i muzeu, ale trochu jako pes ta lvice opravdu vypadá. Všimněte si i věže muzea, která je kopií věže staré renesanční liberecké radnice. Vlastně je to největší „exponát“ tohoto muzea.
Za muzeem pak začíná vilová část Masarykovy ulice. Ulicí se dá jen tak bloumat a zvolit si svůj vlastní nejhezčí dům na této adrese. U mě vyhrává číslo popisné 23, takzvaná Vila Eleonore Priebschové. Je to trochu ošuntělý, ale tajemně a romanticky působící dům s antickými sloupy a sochami na fasádě v prvním patře nad balkonem. Už jen ten sloh, ve kterém je postavena. Palladianismus. Nádhera.
Vila Eleonore Priebschové na Masarykově třídě naproti muzeu
Masarykova ulice by nebyla Masarykovou ulicí, kdyby tady necinkala liberecká tramvaj. Houpe se na ní jako na houpačce, protože ulice vede z kopce a do kopce. Tramvaj v Liberci zahájila provoz už v roce 1897.
Masarykova ulice je plná všech možných nepravděpodobných slohů. Dostáváme se k jezírku po levé straně, u kterého se nalézá populární rybí restaurace Rybářská bašta. Vypadá trochu jak nějaký pavilonek z anglického golfového hřiště.
Dalího odbočka
Můžete si udělat i surrealistickou odbočku do Fibichovy ulice s pozoruhodnou venkovní uměleckou instalací. Je tam zahrada s torzy ženských těl, zřejmě se jedná o krejčovské figuríny. Vedle je abstraktní artefakt v podobě koule na plechovce. Kdyby vyrazil Salvador Dalí na výlet do Liberce, měl by prohlídku zahájit právě tady.
U vchodu do liberecké zoo za jezírkem „náš“ bulvár mění jméno na Riegrovu ulici. Ale kdybyste si nevšímali cedulí, tak to nepoznáte. Stylem je to pořád ta naše stejná ulice.
V Masarykově ulici člověk může jen tak chodit a přemýšlet, která vila se mu nejvíc líbí.
V poslední zatáčce doleva naproti Lidovým sadům stojí (napravo) zděná chaloupka. Jsme v nejhonosnější liberecké ulici, a najednou chaloupka. Ta stojí za pozornost, protože podle knižního průvodce po Liberci od Marka Řeháčka je to poslední pozůstatek dřevařské osady Sedmidomky. Tady stojí za to vrátit se ještě k historii Masarykovy ulice a jejího okolí. Její dnešní podoba pochází totiž až z konce 19. století a do té doby tady vedla jen polní cesta na úpatí Jizerek a do Sedmidomků.
Finále prohlídky obstarávají Lidové sady, což je i název budovy s hrázděnou rozhlednou. Krásná připomínka doby, kdy se na výlety chodilo ještě v obleku a hlavně se muselo do zahradní restaurace.
Do hor a z hor
Na symbolickém konci naší ulice, kde je i tramvajová smyčka, začínají Jizerské hory. Už to samo o sobě je unikát. Ulice do hor. Stojí tam prastarý zděný rozcestník, který připomíná meteorologickou budku a dnes slouží jako vývěsní skříňka místního horského spolku. Ale je to zajímavá ukázka, jak vypadal předchůdce dnešních „šipek“ na turistických rozcestích.
Populární restaurace Rybářská bašta stojí u vchodu do zoologické zahrady.
Sloupek u Lidových sadů sice vypadá jako meteorologická budka, ale je to prastarý rozcestník.
Za hodinku ostrou chůzí byste odtud došli do horského střediska Bedřichov, ale přiznám se, že mám radši spíš opačnou cestu – z hor do Liberce. Zvlášť když už panuje podzimní šero a mlha, mám dlouhé kilometry v nohou a těším se na večeři a postel. Většinou si dám ještě pivo v prosklené Formance nebo jinde v okolí a už po něm klimbám na sedačce tramvaje, která mě unáší někam do penzionu nebo na nádraží.
Cítím se báječně a i tento pocit se mi vybaví, když si vzpomenu na nejkrásnější ulici v Česku.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
