Dvoje pancéřové a jedny hermeticky protiplynové dveře chrání vchod do krytu civilní obrany v Lucemburské ulici v Liberci. Na první pohled vypadá celkem nenápadně. Je zastrčený, bez jakéhokoliv označení a počmáraný graffiti.
Výstavba krytu začala trochu oklikou, v roce 1939. Tehdy se Liberec (německy Reichenberg) stal hlavním městem nově vzniklé říšské župy Sudety a součástí plánu Adolfa Hitlera. Führer chtěl vybudovat dálnici napříč Sudety, přičemž komunikace měla spojit Liberec přes Ústí nad Labem s Chebem. Dělníci začali pod středem města hloubit silniční tunel, ale stavbu přerušila druhá světová válka.
Budovat se znovu začalo až o pět let později, kdy Liberci s početným německým obyvatelstvem hrozilo bombardování. Na výstavbu velkého protileteckému krytu bylo nasazeno tisíc lidí z pracovního komanda, včetně tří stovek válečných francouzských zajatců ze zajateckého tábora na Husově ulici. Vězni pracovali ve směnách, od osmi do dvaadvaceti hodin a vyrazili kilometr chodeb. Do konce války však kryt dokončit nestihli a stavební práce utichly. Byly obnoveny až počátkem padesátých let, v období studené války, kdy se objevila hrozba jaderného konfliktu. Rozestavěný protiletecký kryt byl přebudován na protiatomový ve III. stupni odolnosti, dostal označení 6 V Liberec M a sloužil až do roku 1989.
Kryt je v současnosti vedený jako evakuační úkryt pro případ nečekané živelné katastrofy.
„Kryt o rozloze 960 metrů čtverečních byl schopen poskytnout ochranu před účinky zbraní hromadného ničení. Tedy před biologickými, chemickými a jadernými zbraněmi. Jeho kapacita byla tisíc pět set lidí a každý člověk mohl počítat s osobním prostorem šedesát krát šedesát centimetrů,“ vypráví Jaroslav Čech, bývalý správce budov libereckého magistrátu.
„Pobyt v době maximálního ohrožení byl plánován na tři až čtyři dny a nejdůležitější bylo zajistit dostatečné množství kyslíku. Proto se v krytu instalovala dvě filtroventilační zařízení a do vzduchu mohl být přidáván kyslík při současné absorpci oxidu uhličitého pomocí natronového vápna“, pokračuje průvodce.
Pohon ventilátorů, čerpadel i osvětlení pak zajišťovaly dva dieselagregáty na výrobu elektrické energie. Při výpadku proudu by osazenstvo krytu zajistilo pohon vzduchových ventilátorů ručně, točením klikou. Postupujeme dál v prohlídce krytu a dostáváme se do hloubky zhruba šestnácti metrů pod úrovní vnějšího terénu a mezi stěny, jejichž tloušťka dosahuje půldruhého metru.
„Tento kryt je štolového typu. To znamená, že dlouhý tunel byl rozdělen na úseky pro sto padesát až dvě stě osob. Každý sektor byl vybaven lavicemi na sezení, umyvadly a WC,“ vysvětluje Čech.
V krytu se počítalo s denní spotřebou vody šestnáct litrů na osobu. Proto byly vyhloubeny dvě samostatné studně. Vodu pumpovala čerpadla a při výpadku elektřiny se dala čerpat ruční pumpou. Kanalizace byla napojena na veřejnou síť a v případě ohrožení se mohla za pomoci mechanických uzávěrů hermeticky oddělit od vnějšího prostředí.
S chobotem v krytu
Kryt měl na starosti útvar Civilní obrany, jeho obsluhu zajišťovalo kromě velitele třicet lidí, včetně lékaře a zdravotníka, kteří měli pomáhat ukrytému obyvatelstvu. To mělo k dispozici plynové masky i speciální ochranné pomůcky, třeba DV-75, dětský vak, který chránil kojence či batolata do osmnácti měsíců věku v zamořeném prostoru.
Pohon ventilátorů, čerpadel i osvětlení zajištovaly dieselagregáty na výrobu elektrické energie.
Plynové masky s „chobotem“ připomenou střední a starší generaci branné cvičení na školách.
Plynové masky byly totiž vhodné pro děti až od tří let. Pro ty mladší vyráběla Makyta Púchov vak z lehké trubkové konstrukce, která byla potažená pogumovanou textilií s průzorem. Jeho součástí byly dva difúzní filtry, kapsy pro zásobu plenek a přepojovací zařízení pro podávání stravy zvenčí do kojenecké láhve umístěné uvnitř. Matka uložila dítě do vaku, zavřela jej a pak mohla svého potomka pomocí manipulační rukavice krmit nebo přebalovat.
„Exponátů, které souvisí s činností útvarů Civilní obrany a s ochranou obyvatelstva, tu máme spoustu. Kromě plynových masek s choboty jsou to například ochranné obleky, dozimetry nebo faciometry. Návštěvníci se tak během prohlídky krytu přenesou do fiktivní doby jaderného útoku a uvidí, jak se ochranné pomůcky používali,“ říká Čech.
Naštěstí po celou dobu své existence nebyl kryt nikdy použit pro úkryt obyvatel při jaderné hrozbě. Probíhala v něm jen různá cvičení. Nicméně plány evakuace byly připravené a stejně tak sedm nouzových výlezů, které ústí na Sokolovské náměstí nebo do okolních budov.
„V dnešní době by kryt neobstál, je to technický skanzen. Máme ho ale vedený jako evakuační úkryt pro případ nečekané živelné katastrofy, nedal by se však použít okamžitě. Proto doufám, že se nic zlého nestane a kryt bude sloužit jen k prohlídkám,“ dodává průvodce.
Galerie poklopů
Jen tři sta metrů od krytu se nachází další zajímavé místo v centru Liberce. Zapadlou spojnici mezi Širokou a Pražskou ulicí zdobí totiž jedinečné kanálové poklopy. Původně zde byl jen jeden s městským libereckým znakem, který do uličky usadila vodárenská společnost. Na cestě do práce si ho všiml Tomáš Hasil a napadlo ho udělat sbírku poklopů a umístit je na toto místo. Člen spolku G300 se dohodl s majiteli jednotlivých částí chodníku, oslovil města a vytvořil jedinečnou galerii.
Dnes dlažbu zdobí zhruba stovka kanálových poklopů z České republiky (například z Frýdlantu, Turnova, Olomouce, Tábora, Kutné Hory, Jindřichova Hradce nebo Klatov) a ze zahraničí. Často se jedná o zvláštnosti. Poklop z nizozemského Amersfoortu má otisky chodidel, zářivý dekl z Drážďan je natřený na zlato a poklop z Budapešti s litinovým okrajem a mosazným středem je jako jediný posazený ve zdi.
Unikátní je stáří poklopů, ty nejstarší mají více než sto let. Patří mezi ně třeba poklop z ještě německého Liberce s nápisem Reichenberg, s litinovými písmeny a ornamenty. Vytvořila jej zaniklá a dávno zapomenutá slévačská firma Paul Scheider. Projekt s názvem Civilizace, který podpořil Liberecký kraj a vedení města, se stal velmi úspěšným. Nyní se čeká na doručení poklopů z Jeruzaléma, Říma a z Japonska. Ty budou zřejmě poslední, protože „kanálová ulička“ je už skoro plná.
Může se hoditNa prohlídku krytu, která trvá 70 – 90 minut, se vám budou hodit tenisky a teplejší oblečení, uvnitř je celoroční teplota 11 °C. Prohlídku si rezervujte předem online na www.evstupenka.cz nebo osobně v Městském informačním centru v Liberci. |
