Šustne se v lese, snad veverka, otočím se. Meluzína zafouká do koruny stromu, otočím se. Opatrně nahlížím do oken dávno prázdných domů, opatrně si představuji jejich historii. A v duchu zdravím Marcebilu.
Stojí přede mnou. Paní Krušných hor. Uprostřed zaniklé vesnice Königův mlýn, německy Königsmühle. Co se tady stalo? Proč všichni odešli? Byli odejiti? V hlavě se honí emoce a já je nechám. Nechám se mezi bývalými mlýny a dalšími staveními unášet vlastní náladou.
Kde je nám tento luxus dovolen? V Krušných horách rozhodně. Při zářijové procházce jde všechno vnímat intenzivněji. Nejen tak trochu vlezlou zimu, která by se ráda dostala nejprve pod bundu a následně až k srdci. Vnímám i ticho. Samotu.
Jenom na Klínovci je poměrně živo, vyhlášené sjezdové trasy využívají cyklisté k uvolnění adrenalinu. Zároveň už vrcholí přípravy na zimu, která přinese hlavní sezonu, přijedou lyžaři a milovníci zimních sportů.
Ale okolo? Žádní turisté, žádní lidé. Možná zvířata, ale nevidím je. Možná Marcebila, ale neslyším ji. Jako bych měl celý ten les, celé ty louky jen pro sebe. Jako by civilizace neexistovala.
Zničené Rudohoří
Nejdelší české pohoří bylo svědkem všeho, co se naší země dotýkalo. Bylo z něj dolováno nerostné bohatství, vidělo a odneslo války, zničil ho socialistický průmysl. Bývalo tady krušno, to tedy ano. Někdejší název Rudohoří byl změněn příznačně – Krušnohoří.
Fotky ze sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století vypadají jako z jiného světa. Jako z filmu o apokalypse. Uschlé jehlice stromů trčící ze země by klidně mohly být symbolem smrti, ten pohled je děsivý.
Na čtyřicet tisíc hektarů lesa odumřelo vinou oxidu siřičitého z tepelných elektráren, půda nasákla chemikáliemi. Neživá země. Na severozápadní hranici Československa vzniklo území, které mohlo být demonstrací toho, co lidstvu zbude, pokud nebude přemýšlet.
Krušné hory. Nejdelší české pohoří bylo svědkem všeho, co se naší země dotýkalo. Bylo z něj dolováno nerostné bohatství, vidělo a odneslo války, zničil ho socialistický průmysl.
Naštěstí přemýšlet začalo. Od devadesátých let emise klesají, odsíření tepelných elektráren zplodiny snížilo až o nějakých devadesát procent a dnes už nemají na přírodu přímý vliv.
Ačkoli ta se s historickým odkazem stále potýká a ještě nějakou dobu potýkat bude. Pořád je potřeba shazovat na úbočí kopců vápno a dodávat tak potřebné živiny žloutnoucím smrkům, stále je potřeba přemýšlet nad zalesněním provizorně záplatovaných oblastí. Nicméně už to při procházce není tak znát. Už je tu zase hezky.
Oživená Marcebila
Do Königova mlýna nevede žádná turistická cesta, každý návštěvník si ji mezi loukami a pod nyní červenými jeřabinami musí najít sám. O existenci někdejšího sídla několika sudetských rodin dlouho věděli jen místní. Pak ho Petr Mikšíček představil i dalším. O tomto muži se dá říct, že je kulturním ambasadorem Krušných hor. V roce 2000 obešel republiku a říká: „Změnilo mi to život. Stal jsem se závislým na fantazii.“
Božídarské rašeliniště a Božídarský Špičák
Pohled směrem do Německa z Jelení hory
Od té doby napsal o zdejších krajích a zvycích řadu publikací, natočil dokumentární cyklus a brzy tu v rámci projektu Znovuoživené Krušnohoří v sedmi obcích spustí okruhy s virtuální realitou. Postavíte se s mobilním telefonem uprostřed rozvalin a na obrazovce vyrostou domy, rozproudí se dialogy. Vrátíte se do minulosti. Fascinující.
Königsmühle díky Mikšíčkovi ožívá každý rok už teď, osm let se v něm rok co rok koná land and art setkání. „Je to pro mě srdcová záležitost. Potok, louka, les. Čas tam mizí, nikdo neví, v jakém je století.“
Právě proto zde teď stojí dřevěná Marcebila, což je postava z místních legend a příběhů. „Když jsme ji přivezli, najednou přišla mlha. Chvíli se válela v údolí, pak se zase zvedla a odešla. Vím, že se přišla podívat,“ usmívá se autor, který její odkaz udržuje i pro další generace.
Mlha, to je další charakter zdejších krajů. Vypadá jako nádherné české moře. Moře, které se táhne všude kolem těch nejvyšších ostrůvků a je kouzelnou hříčkou přírody. Nebo Marcebily?
Přátelští Sasové
Při opětovném stoupání na Klínovec po cestě zpět do Jáchymova si už můžu srovnávat všechny dojmy a říkám si, že se musím vrátit na delší pochod. Vyhnu se krkonošským i šumavským davům, zážitek bude přinejmenším srovnatelný.
DŘÍVE. Hnědouhelný povrchový lom ČSA na Mostecku
DNES. Hnědouhelný povrchový lom ČSA na Mostecku v červnu 2017
„Jsem Pražák, ale v Krušných horách jsem vyrůstal. Byla to svoboda, volnost. Mohl jsem pobíhat po lesích, často člověk narazí na nějaký podivuhodný jev z dob minulých. Ovocný strom, různé rozvaliny, zídky,“ zasní se Mikšíček, který nyní střídavě žije v hlavním městě a v Abertamech.
Vzpomíná, kterak jako malý kluk chodil s bratrem a bratrancem stanovat k bývalému zajateckému táboru Sauersack. „Tehdy to ještě nikdo neznal. A my si představovali, jak tam vězni pracovali, co se tam muselo všechno dít. Dokonce jsme psali scénář.“
Dnes pozoruje, jak obyvatelé Krušnohoří znovu nacházejí společnou identitu. Návštěvníci si mohou vybrat ze značného množství hornických muzeí, ostatně díky těžbě se dostala celá oblast na seznamy UNESCO a vrátila se jí tak trochu zapomenutá pýcha.
Nejvyšší bod Špičáku
Už dávno jsou narovnané i vztahy mezi Čechy a Němci, hranice jako by byla pouhou čárou na mapě. „Teď už hrají roli zloduchů především Pražáci, kteří se občas chovají arogantně, zvedají ceny nemovitostí a obsazují parkoviště. Tak to lidé vnímají. Ze Sasů jsou sousedi a partneři,“ míní Mikšíček.
I já jsem Pražák, ale přivítala mě až překvapivá vřelost. Jako by byla krušná historie pryč, jako by nastal čas na úsměvy. V Jáchymově mi poradí nejlepší cestu, v obchodě popřejí hezký den. A on opravdu hezký je. Díky, Marcebilo. Díky, Krušné hory.
