Protože je tu přece krušno! Tak se ohrazuje moje tchyně, když ji upozorňuju, že si věčně stěžuje na život a podnebí ve svém rodném Nejdku uprostřed Krušných hor. Ve skutečnosti tam samozřejmě není horší podnebí než v jiných českých horách a název nejdelšího českého pohoří není odvozený od počasí ani od svízelných životních podmínek.
V Krušných horách byla bohatá naleziště rud (proto také Rudohoří), celé pohoří je tak doslova protkané stovkami kilometrů důlních chodeb, které jsou leckdy starší než pět set let. Při těžbě vznikal krušec – hroudy vytěženého nerostu. Sloveso krušit pak znamená drtit, rozmačkávat.
To nejlepší z hor Česka: bez těchto míst nikdy nepoznáte Krušné hory |
„Pro mě osobně jsou hlavní symboly Krušných hor dva. Hornictví, přítomné na každém kroku v podobě štol, dolů, stop v krajině, ale i zvyků a tradic. A zaniklé obce, které jsou němým svědkem zásadního kulturního a společenského přerodu, kdy odtamtud odešla drtivá část původního obyvatelstva a lidé, kteří tam pak přišli, nedokázali osídlit Krušné hory v rozsahu, jak tomu bylo do té doby. Mnoho obcí navždy zmizelo a s nimi i kulturní a historická paměť celého regionu,“ říká Štěpán Javůrek, ředitel Destinační agentury Krušnohoří. A také jakýsi bard tamního regionu, do něhož zasazuje děje svých knih.
Vzpomínáte na film Filipa Renče Requiem pro panenku na motivy požáru Ústavu sociální péče v Měděnci? Štěpán Javůrek vysvětluje, že místním vadí příliš volné autorské pojetí, které je očerňuje.
Poslední z nich, Krušnohorské osudy, ukazuje, jak se hornictví a zaniklé obce historicky proplétaly. A zároveň ilustruje, protože kniha je výpravná, takže můžete například porovnávat dobové fotografie s těmi současnými – což je zejména v případě vesnic, které už neexistují, fascinující. Ale také mrazivé… I když už domy třeba nestojí, krajina pořád vypovídá o jejich někdejší přítomnosti a jako by nám současníkům žalovala.
Podél meandrů řeky Rolavy
„Kdyby se v každé zaniklé obci v Krušných horách rozsvítila svíčka, zářilo by celé pohoří,“ píše Štěpán Javůrek. A protože já se nejvíc pohybuju v západní části náležící ke Karlovarskému kraji, přiblížím vám tři z těchto zvláštních míst, do nichž jsem se při svém cykloturistickém objevování tajemného Rudohoří už několikrát zatoulala.
Autor vrátil díky knize do Chaloupek lidi, kteří odtud museli odejít |
Vytěžená, a to doslova i literárně, je zaniklá obec Chaloupky – odehrává se tam stejnojmenná prvotina Štěpána Javůrka, krajinou se inspiroval i Zdeněk Šmíd v románu Cejch. Chaloupky se rozkládaly východně od Přebuzi v okrese Sokolov, po obou březích řeky Rolavy (pozor, neplést s osadou v Oldřichově, která se také nachází v okrese Karlovy Vary).
Po odsunu německého obyvatelstva po druhé světové válce se obec postupně vylidňovala, konečný ortel pro ni znamenalo začlenění území do hraničního pásma v roce 1951. Celé údolí mělo být v osmdesátých letech zatopeno, k tomu naštěstí nedošlo, a tak se do něj pěšky, na kole nebo na běžkách můžete vydat i vy a nasát tamní zvláštní atmosféru.
Podle ovocných stromů poznáte, kde stávaly v Jelení domy.
Jak? Ze silnice Nejdek–Jelení odbočíte asi tři kilometry za Novými Hamry na neudržovanou silničku. Po dalších třech kilometrech se pak údolí Rolavy začne rozšiřovat a les vystřídají louky. Nemusíte se obávat, že byste místo minuli, jedná se o poměrně frekventovanou cykloturistickou i zimní lyžařskou trasu. Stávalo tam na osmdesát domů, dnes je patrných sotva pár pozůstatků a náhon k parní pile. Nádherné romantické údolí dýchá zvláštním klidem a typickou krušnohorskou atmosférou.
Potěmkinova vesnice po Česku
Kdybyste na cestě z Nejdku neodbočili na Chaloupky a pokračovali dál na sever až k česko-německé hranici, narazíte v nadmořské výšce 960 metrů na obec Jelení. Lépe řečeno na její pozůstatky, protože z ní už příliš nezbylo. Krajina je tam zvláštně, až krásně drsná. Autoři knihy Krušnohorské osudy dokonce tvrdí, že jestli se někde ukrývá duše Krušných hor, je to právě v tomto malebném údolí.
Kdysi se tam těžil cín, v době své největší slávy mělo Jelení více než 1200 obyvatel. Poté, co Evropu zaplavila levnější ruda ze zámoří, se v téhle oblasti, ostatně jako v téměř každé chalupě v okolí, začaly paličkovat krajky. Při poválečném odsunu odešla až na vzácné výjimky většina obyvatel. Pokusy o částečné dosídlení nedopadly dobře, nikdo na nehostinné výspě s půl roku trvající zimou nechtěl zůstat. Jenom vojenská posádka vydržela.
Jelení se rozprostíralo v údolí potoka Černá voda. Dnes je tu holá pláň.
Pak přišel rok 1964 a s ním tehdy populární cyklistický Závod míru, jehož etapa měla vést právě tamtudy. Stranické vedení si nepřálo, aby diváci viděli zchátralou obec s vyhořelým kostelem svatého Antonína Paduánského, v němž byly toho času ustájeny krávy. Ženisté proto vybagrovali u každého domu příkop a stavení do něj prostě nahrnuli. Svědci vyprávějí, že na jednom místě provedl buldozer tak hluboký zářez, že obnažil i rakve a kosterní pozůstatky – a do toho všeho nahrnul svatostánek.
Do zplanýrovaného povrchu vojáci narychlo zasadili malé jehličnany a peloton Závodu míru mohl vjet na místo zkázy. Krušnohorská Potěmkinova vesnice, chtělo by se napsat. Jenže právě ta vesnice byla srovnána se zemí, v krajině najdete snad jen zbytky zdí a sklepů.
Kvůli cyklistickému Závodu míru byly zbytky obce Jelení srovnány se zemí, a to včetně kostela sv. Antonína Paduánského, na jehož místě dnes stojí památník.
Na místě, kde stával kostel, vztyčili před jedenácti lety potomci někdejších německých obyvatel památník připomínající historii místa. Touto větou končí v knize Krušnohorské osudy kapitola s názvem Vesnice pohřbená pod zemí: „Když se tu posadíte a rozhlédnete, pořád máte pocit, jako by vám všichni ti lidé, kteří zde žili, hleděli přes rameno. Kéž si Jelení zachová své kouzlo i pro další generace.“
V obklopení rezervacemi
Boží Dar, nejvýše položené město v Česku (1 020 metrů nad mořem), nejspíš znáte jako hraniční přechod s Německem – a taky že v něm bydlí a úřaduje Ježíšek. Jeho adresa je: Ježíšek, Vánoční pošta, Boží Dar 1, 362 62. V sousedství se tyčí nejvyšší vrcholy Krušných hor – Klínovec, dále Božídarský Špičák a nejvyšší hora Saska Fichtelberg. A také největší přírodní rezervace Karlovarského kraje – Božídarské rašeliniště. Odtamtud až do Horní Blatné vede Blatenský vodní příkop, technická a národní kulturní památka.
Prochází mimo jiné úžasnou panenskou přírodou kolem osady Ryžovna. Ve stejnojmenné přírodní rezervaci roste více než 140 druhů rostlin, z toho zhruba dvě desítky chráněných. Z ohrožených jsou to například arnika, řeřišnice chlupatá, všedobr horský, koprník štětinolistý či pryskyřník platanolistý. Vyskytuje se tam také chráněný chřástal polní, krutihlav obecný, tetřívek obecný a další druhy živočichů.
I z téhle oblasti byla po druhé světové válce naprostá většina německého obyvatelstva odsunuta a domy až na výjimky srovnány se zemí. Dnes jich stojí jenom pár, z toho dvě hospody – Pivovar Ryžovna a Salaš Ryžovna. Mimochodem, obě stojí za návštěvu. My poobědvali v první jmenované, kochali jsme se panoramatickým výhledem a ochutnávali tamní piva Boží dar (12°), Rapl (13°) a Školák (8°).
Ryžovna a její genius loci. Pohled od kostela na bývalou školu, dnes pivovar s restaurací
Na vršku, kde býval kostel svatého Václava, dnes pohnutou historii místa připomíná památník. Kousek vedle stojí kříž a lavička, odkud máte dechberoucí výhled. Spisovatel Štěpán Javůrek mi vyprávěl, že kříž nacházeli opakovaně ohnutý a ulomený. Místní patrioty to zlobilo, a tak na místo nechali nainstalovat fotopast, aby vandaly dopadli. Ukázalo se, že svatý křížek si jako drbátko vyhlédla statná kráva.
V každém ročním období má Ryžovna něco do sebe. Pokud byste ale chtěli vidět, že lidé v pohraničí už dávno česko-německé vztahy hystericky neřeší, zajeďte se tam podívat v září, kdy se koná vzpomínkový akt Svatováclavské setkání v Ryžovně. Akci pořádá Krušnohorský spolek Abertamy spolu s českými a německými partnery. Vedle kulturního programu a setkání s mnoha zajímavými lidmi je působivým vrcholem dne rozsvícení části bývalé Ryžovny v místech, kde kdysi stávala jednotlivá stavení.
Znovuobjevení Krušných hor
Až doposud byly nejdelší české hory (130 kilometrů) jediným horstvem v České republice, které nemělo ucelenou ochranu. Jejich vyhlášení chráněnou krajinnou oblastí je ovšem už na spadnutí. Reprezentují v Evropě řídce se vyskytující typ krajiny vysoko položených plošin. Jsou tam rozsáhlé mokřady a rašeliniště, prameniště, podmáčené a rašelinné lesy a luka, pastviny…
Zkrátka už neplatí to, co jsme měli v učebnicích – že je to kraj s doly a uhelnými pánvemi, poničený kyselými dešti. Naopak. Hřeben je zároveň přívětivý pro kolo či běžky, nikde neklesnete pod 700 metrů. Tato náhorní plošina stále ještě čeká na své znovuobjevení. Možná právě vámi.
