Nevybrala si hory. Hory si vybraly ji. Aspoň tomu všechno nasvědčuje. „Zaryly se mi do srdce,“ poví Michaela Šťastná s úsměvem. „Přesto si každý rok říkám, že to zabalím a vrátím se do města.“ V mnohém by to bylo pohodlnější. Ostatně… Zkusila to. Je rodačkou z Prahy, vyrostla na sídlišti a dala mu šanci i po čase stráveném na Medvědích boudách. Nefungovalo to. Krkonoše si její duši přitáhly zpátky.
To nejlepší z hor Česka: objevte rozhledy, přírodu i gastronomii Krkonoš |
„A tak jsem už třináct let tady, na Výrovce,“ rozhlédne se po svém království. „Je to geniální místo, křižovatka krásných cest. Asi proto jsem si to tady tak zamilovala. Pokud ale chce člověk v horách opravdu žít, musí tu taky kus života nechat,“ dodá vážně.
Sedíme u stolu s výhledem do Modrého dolu a já se kochám. Mám k tomuhle místu speciální vztah a myslím, že ho rychle získá každý, kdo projde vstupními dveřmi. Je to rozcestí Krkonoš, rozcestí světa. Horská oáza.
Výhled od kapličky
Dopoledne bylo v Peci bídně. Na chodnících led a pár metrů nad hlavou mlha. Chvíli jsem se litoval a bědoval. „Asi to nic moc nebude,“ malověrně jsem říkal Rudolfu Kopkovi, který mi ve své půjčovně podával skialpovou botu. Bývalý vrcholový manažer se před lety jednoho dne s manželkou rozhodl poslechnout srdce a z teplé kanceláře odešel do zimních Krkonoš.
„Nahoře bude krásně. Sněhu je dost,“ odpověděl mi ve svém sportovním obchodě přímo na hlavní křižovatce. Dennodenně tu zákazníkům vřele pomáhá, radí a mě v tu chvíli zbavuje chmurné nálady.
Má pravdu. Minu poslední stavení, nalepím pásy na skluznice a každým krokem je lépe a lépe. Tu cestu znám. V létě i v zimě. Vím, co mě čeká na jejím konci. Někdy je to cíl, někdy teprve start dobrodružství. Výrovka.
Už jsem k ní přibíhal v letním parnu a chladil se černou limonádou, hledal jsem ji v mléčné zimní mlze a zahřál se poctivou polévkou. Vždycky tam pro mě byla. Otevřená, pohostinná. Opravdovější i levnější než podniky stovky výškových metrů pod ní.
Ještě si od ní vyběhnu ke kapličce, památníku obětí hor, paprsky slunce se odrážejí od zmrzlé sněhové krusty zpátky do očí a ty slzí. Jen nevím, jestli za to může naše hvězda, nebo moje momentální dojetí. Nikde nikdo. Jen já a hory. Pryč je dopolední marast.
Na jednu stranu kouknu dolů na Luční boudu. Rovně před sebou mám Sněžku. Dole v údolí je Pec, na druhé straně Špindlerův Mlýn, naproti Černá hora. Kochám se, fotím. A zároveň vím, že žádný obraz nepřenese mé pocity.
Výrovka se nachází v nadmořské výšce 1 363 metrů.
Může za ně příroda. Nádherná hra vody v tuhém skupenství, obroušeném silou větru, který by mi tu ještě včera stát nedovolil. Mohou za ně i lidé, kteří mě zpátky do nejvyššího českého pohoří přivedli. Ukázali mi jeho krásu.
Respekt sousedů
Na skleněných dveřích Výrovky byl přilepený inzerát: „Chceš pracovat na horách? Přidej se do naší party, všechno naučíme!“ Inu… Moje romantické já by chtělo, ale tak trochu tuším, že střet s realitou by mohl být překvapivý.
„Je rozdíl mít rád hory a mít rád hory. Jsou lidé, kteří chtějí být venku. Chodit na lyžích, lézt. To my boudaři nemůžeme. My máme svoji boudu, svoji kotvu a velmi málo času,“ nestěžuje si Štastná při popisování skutečného stavu věcí.
„Do Krkonoš přijdou i lidé, kteří si myslí, že tu jenom vydělají peníze. Nefunguje to. Tady si musí každý všechno zasloužit. I respekt sousedů. Prvních pět let mě sice zdravili, poradili, ale pořád čekali, co bude. Jestli zase rychle neuteču.“
Nestalo se. Ve 1 363 metrech nad mořem vychovala dvě dcery, každý den je vozila do školy dolů do Pece. „Na strojích různých typů, a když už to nešlo na žádném, tak na lyžích nebo pěšky,“ vzpomíná.
Ty cesty v zimě často vedly sněhovými bouřemi, neprostupnými mračny. „Kolikrát jsme stáli před barákem a nemohli ho najít, kamarádi z Chalupy na Rozcestí tu přespávali, protože ten závěrečný kilometr po hřebínku už nešel zvládnout.“
Příroda je tady pánem, své rozmary s nikým nekonzultuje a je dobré mít to na paměti. Bydlet a pracovat tu není pro každého. Kdo jsou tedy ti, kteří na inzerát na dveřích odpovídají? Není o personál permanentní nouze?
„Bývali jsme poslední zastávka lidí, kteří se potřebovali schovat. Feťáků, různých živlů. Možná si mysleli, že tady změní život, ale nezměnili. A já jsem si taky řekla, že máme na víc. Dobrý pracovník je poklad a každý boudař si ho váží,“ říká Šťastná.
Hora živitelka
Nemá čas na problémy světa, jehož realita se postupně stává čím dál tím víc virtuální. Když neteče voda, musí to vyřešit se dvěma stovkami hostů v zádech. Když nejde elektrický proud, musí najít cestu, jak ho nahodit. A taky cestu, jak ho zaplatit, celá bouda se jím i vytápí.
Pronajímá si ji od Klubu českých turistů, udržuje ji v chodu. Pokud chce něco vylepšovat, musí si na to vydělat. S přesvědčením, že bouda má sloužit svým návštěvníkům, milovníkům hor. „Díky nim a kvůli nim tady jsme.“
Za třináct let se spousta věcí změní a spousta zůstane stejných. V zimě už ve stojanu na lyže nestojí jen běžky, převládají skialpy. V létě se pořád ale chodí na Sněžku a ze Sněžky. „Je to naše hora živitelka, každý ji chce zdolat,“ směje se Šťastná.
Půjdu dneska opačným směrem, přes Liščí a Zahrádky zase dolů. Na cestu dostávám pytlík domácích buchet s tvarohem. Jsou báječné. Stejně jako Výrovka sama, jako Krkonoše a jako lidé, kteří se o jejich život starají. „Po Vánocích všechno začíná a zastavíme se zase až s příchodem jara,“ těší se boudařka na sezonu.
