Letní teploty v Krkonoších nás i koncem října vysvlékly do tílek. Rozkvetly opozdilé pampelišky, borůvčí bylo sem tam obalené borůvkami a nad uschlými trávami poletovali motýli. Připočtěte k tomu ještě státní svátek a podzimní prázdniny a je vám zcela jasné, že jsme do hor nevyrazily samy. Na prodloužený víkend se do Krkonoš stáhly tisíce Čechů.
Jakmile jsme v pátek ráno překonaly mlhu, která jako poklička seděla nad Jilemnicí a propůjčovala krajině punc nefalšovaného podzimního jitra, došlo nám, že mikina a dlouhé kalhoty nebudou na třídenní přechod Krkonoš nevhodnějšími společníky. Dopolední slunce ustrojilo břízy na výše položených loukách do zlatavého listí, odstíny oranžové a žluté nebraly konce.
 |
Chtěly jsme využít volných dnů, zdolat pár desítek kilometrů v dosud neprobádaných Krkonoších a dostat se do pohody, kterou přináší toulky a spaní v přírodě. Také jsme plánovaly vyzkoušet některou z nových útulen, tedy turistických příbytků pro nouzové přespání, jejichž neobvyklý design navrhli architekti z ČVUT. Konkrétně jsme měly namířeno k útulně Jenga pod Dvoračkami a do proskleného přístřešku na místě bývalé Klínové boudy, který sliboval krásný výhled do údolí.
Ticho jako nedostatkové zboží
Zpočátku jsme nepotkávaly moc lidí a nic nenasvědčovalo tomu, že by se přechod Krkonoš měl změnit v boj o půdu pod nohama nebo v místo, kde je ticho nedostatkovým zbožím. O tom, že v horách už je touhle dobou docela plno, jsme se přesvědčily záhy – přeplněné parkoviště na Benecku, chalupy v menších vesnicích praskající ve švech.
O cesty v jejich okolí se dělily především rodiny s dětmi, cyklisté a chodci. Na jedné z chat, kde nabízeli občerstvení ve třech jazycích a kam se dalo dojít jen pěšky, jsem napočítala sedmdesát lidí, z toho polovinu dětí.
Impozantní Krkonoše, vůbec nejlepší výhledy celého treku
Brzy jsme pochopily, že v tomto exponovaném období v horách nastává klid a mír jen zřídka. A to především ráno, když se lidé teprve probouzejí, nebo navečer, když užuž scházejí do svých prázdninových příbytků. První den jsme měly to štěstí, že jsme na jižní svahy Krkonoš stoupaly téměř samy.
Pohled na majestátní Kotelní jámy donutí člověka vydechnout úžasem a zastavit. Nehledě na všechny ty prochozené a poznané hory v zahraničí nám asi doteď pořádně nedošlo, že takovou krásu máme na dosah i doma. Nebylo kam spěchat. Poslední sluneční paprsky klouzaly po skalních úbočích a údolí za údolím se postupně utápěla v šeru. V jednom z nich, jen pár kilometrů od nás, se ukrývala i útulna Jenga.
Těsně před ní nás předběhlo pár batůžkářů a po pár metrech se potvrdilo i naše neblahé tušení. Útulna byla po šesté večerní téměř obsazená. Působila sympaticky, jen kdyby nebyla v místě rušné lesní křižovatky, kudy prochází velké množství lidí. Do dřevěné věže se vešlo osm turistů. Tři do oddělených kukaní po obvodu přízemí, další čtyři museli po žebříku do vyvýšeného patra. Každý na svou stranu. Jak se dostávali v akutních případech dolů, když byl zrovna posuvný žebřík přistavený k sousedovi, to je mi dosud záhadou. Poslední – tedy osmý – příchozí spal toho večera na zemi.
Útulna Jenga pod Dvoračkami
V Krkonoších se tábořit nesmí, proto jsme si nakonec ustlaly pod širákem jen pár metrů od Jengy, před zvědavci nás ochránila naučná cedule. Stačilo odhrnout pár šišek a „podpapíráků“, které za sebou zanechávají bohužel i zdejší návštěvníci. Noc byla jasná a až na pár hlučných kolemjdoucích, aut se silnými reflektory a jednu čtyřkolku mířící z hospody i vcelku klidná. Kolem půl třetí ráno se přihnal dvouminutový deštík, než jsem našla pláštěnku, už zase problikávaly mezi větvemi smrků hvězdy.
Ráno jsme vstaly časně a výstup do 1 400 metrů absolvovaly téměř nerušeně. Nádherné pláně na česko-polských hranicích už laskalo nízké slunce. Nás – Krkonoše neznalé turistky – nesmírně vábila nepřehlédnutelná budova na horizontu. Kostel? Hotel? Turistický příbytek? Byl to polský vysílač u Sněžných jam.
Jako mravenci se k němu kolem poledne stahovaly desítky lidí ze všech světových stran. Turisté postupně obsazovali všechny lavičky v jeho okolí, větru navzdory posvačili, na vyhlídkách se v rychlosti střídali jeden po druhém.
Polský vysílač přitahuje turisty (včetně nás) jako magnet.
Rozhodně se bylo čím kochat, i když mlžný opar nedopřál polské krajině ostrých tvarů. Jakmile se ale člověk příliš dlouho díval do mohutných ledovcových karů, už mu byl za zády někdo další, kdo si chtěl výhledy vyfotit a rozhodně netoužil po tom, aby mu onen člověk překážel na fotce.
Poznamenané nedávným přechodem korsické GR20 jsme shlížely do nitra několikasetmetrových jam a hledaly cestu, kudy by na Korsice stejným terénem vedla těžko schůdná, přesto oficiální turistická trasa. Tady v Krkonoších byl ale jakýkoliv výstup či sestup do hlubin nemožný. A pokud to turistům nebylo zřejmé na první pohled, mlčky to potvrzovaly i řetězy u okraje jámy.
Parta usměvavých turistek
Do hor vyrazily hlavně rodiny s dětmi.
Ze Sněžných jam až k Luční boudě pokračoval boj o stezku pod nohama. U rozcestníků leckdy odpočívalo na čtyřicet lidí. Každý větší kámen nebo vyhlídka poblíž cesty měla svého dočasného nájemce, čeština se mísila s polštinou i němčinou. Když jsme míjely skupiny o padesáti lidech, bylo už naší jedinou myšlenkou co nejdříve opustit vytíženou hřebenovku a s ní i všechny výletníky. To se nám podařilo opět až před západem slunce u Výrovky, kde se poprvé zvedl vítr a my konečně ocenily i péřové bundy.
Závod o místo pro přespání jsme vzdaly
Sestup k prosklené útulně ve tvaru A, která by se skvěle vyjímala jak v severské divočině, tak na Instagramu každého nomáda či influencera, trval trochu déle, než jsme předpokládaly. V cílové rovince nás opět „předjížděly“ dvojice obtěžkané batohy. Že bude fotogenické „áčko“ volné ještě v sedm večer, už jsme dávno nedoufaly, takže jsme se tradičního závodu o místa na přespání dobrovolně vzdaly. Že bude obsazený ale i starší přístřešek, to nás docela překvapilo.
Nepřehlédnutelná Sněžka. Tentokrát jsme ji kvůli davům turistů raději vynechali.
Doufala jsem v mlhy, ale ty zůstaly v údolí a my si na vrcholech Krkonoš užívali převážně jasného počasí.
Zatím si vítězná dvojice už připravovala v prosklené útulně své skromné lože. Nechtěla bych být na jejich místě a z výšky dvou metrů odrážet přes prosklenou stěnu smutné pohledy lidí, kteří si do poslední chvíle mysleli, že přišli včas.
Ustlaly jsme si poblíž, na betonové desce u pramene, protože rovinek na spaní není v horách nikdy dost. A vlastně jsme ani o nic nepřišly. Výhledy jsme měly podobné jako lidé v útulně, společně jsme sdíleli i dorůstající srpek měsíce. A jako bonus nám čerstvý vzduch celou noc ovíval obličeje.
Nazítří nás mile zaskočila změna času, která nám přidala kýženou hodinu na dokončení sedmdesátikilometrového treku. Brzy jsme nechaly za sebou všechny útulny, lidi a s trochou lítosti i samotné hory. Sestupovaly jsme zpátky k Vrchlabí vstříc mlze a přemýšlely, jestli vůbec existuje doba, kdy je v Krkonoších opravdový klid a mír. Třeba když nastanou třeskuté mrazy a stezky zakryjí závěje sněhu? Možná… Pravděpodobně ale ani v tomhle období nejsou Krkonoše samy.
