U nejvýchodnějšího bodu Česka jsem dovršil svou několikaletou pouť po krajních bodech naší vlasti. Tento bod byl ovšem největší výzvou, protože je to jedno z nejvzdálenějších míst v Česku od Prahy (321 kilometrů vzdušnou čarou, dál než do Vídně či Bratislavy). Připadal jsem si trochu jako podvodník, ale já ten čas na celou Stezku Českem prostě nemám. Tak jsem šel jen z Jablunkova osm kilometrů.
Kámen s tabulkou, ohništěm a přístřešky u Bukovce nedaleko Jablunkova je teď hodně populární, protože tady „končí“ Stezka Českem. Odehrávají se tu skoro až dojemné scény, když sem lidé přijdou po měsíčním putování a fotí se tu. Šel jsem přes obec Písek, kde mají zvláštní moderní zašpičatělý kostel a největší model hradu v zahradě, jaký jsem zatím viděl. Vlastně jsem spíš běžel, protože lilo a chtěl jsem to mít spíš za sebou. Minul jsem pár osamělých poutníků, kteří to možná šli opravdu celé z Čech. Vypadali na to. S těmi by se přesně pozdravil herec Miroslav Vladyka v seriálu ČT Stezka Českem.
Ten můj čtvrtý bod leží ve srovnání s ostatními nejvíc v civilizaci. Přes louku jsou už vidět domky a pár set metrů vzdušnou čarou i celnice na hlavní silnici. A líbil se mi nejvíc. Je to tam útulné. Ale asi kvůli dešti jsem ho měl sám pro sebe.
Mimochodem, všechny ty čtyři body se nalézají u nějakého potoka a všude stojí pomník se souřadnicemi. Poslední stovky metrů cestu lemuje naučná stezka o historii Bukovce, ale to už jsou turisté tak natěšení, že podle mě moc tabule nečtou. Byl to i můj případ.
Na závěr ještě jedna zajímavost: mapa tady trochu klame. Na první pohled to vypadá, že východněji leží sousední Hrčava s trojmezím Česka, Slovenska a Polska. Ale kdepak, Bukovec reálně vyčnívá víc.
Aší to nekončí
Často se píše, že naše republika sahá od Aše do Jablunkova. Jako by ta Aš byla tím koncem. Jenže ve skutečnosti tomu tak není a za Aší se nalézá ještě Ašský výběžek. Kraj překvapivě rozlehlý, neobjevený a nádherný.
Vydal jsem se také k našemu nejzápadnějšímu bodu. Jde se po bývalých signálních cestách pohraničníků. Vidět je cesta kilometr dozadu i dopředu. Rovná jako pravítko. Na horizontu se otáčejí větrné elektrárny a na loukách pasou krávy. Cestou je ještě zaniklá obec Újezd, ze které zbyl jen válečný památník. Přicházím na hranici, nejprve k Mostu Evropy, který vede přes hraniční potok, a navzdory honosnému jménu je to jen dva metry dlouhá pěší lávka.
Nejzápadnější bod je obletovaný turisty. Označuje ho kovový sloup, rozcestník a vedle stojí turistický přístřešek. Lidi si tam dělají selfie a natáčejí videa. Bylo to až legrační je pozorovat. Vypadalo to trochu, že každý tam natáčí svůj vlastní televizní seriál.
Až na sevéééér
Na konci března – už je to asi deset let – přišlo náhle arktické počasí, tak jsem se stylově rozhodl pro „polárnický čin“. Dobýt nejsevernější bod České republiky. Za tím nejsevernějším se musí do Šluknovského výběžku, do totální divočiny a krajiny takzvaných podstávkových sudetských chalup. V hlavě mi zní hit české rockové kapely Priessnitz Sny s refrénem „Třeba na sevééér“.
Putuji mezi poli a rezavými kříži. Nejsevernější vesnice Česka se stylově jmenuje Severní a je v ní dokonce nejsevernější knihobudka nebo takzvaná Soudní lípa – nejsevernější památný strom. Všechno, co tady vidíte, je tady nejsevernější.
Bylo fakt zmatené počasí. Nejsevernější srnky se stáhly do vesnice a bloudily mezi chalupami. Na asfaltu se ploužil zbloudilý nejsevernější český krtek. Ze Severní jsem šel ještě severněji po cyklostezce a pak podél hranice.
Nejsevernější bod republiky označuje neotesaný balvan s pamětní deskou, která obsahuje přesné zeměpisné souřadnice. Informační text na vedlejší tabuli vysvětluje, že toto byl i nejsevernější bod Rakouska-Uherska, které na jihu sahalo až k moři. Pointa a překvapení? Stopy ve sněhu, ale třeba i informační tabule (německý text nahoře) nasvědčovaly tomu, že sem chodí víc Němců než Čechů. Ale podotýkám, že tady jsem byl už před lety, před vyznačením Stezky Českem. A tento bod mi přišel ze všech čtyř takový nejskromnější.
Rakouská epizoda
Zbývá nejjižnější bod. Tam to bylo zajímavé, protože jsem se k němu vydal z Rakouska. Nejjižnější bod České republiky se nalézá jedenáct kilometrů jižně od Vyššího Brodu. Z městečka Bad Leonfelden jsem šel kilometr po silnici směrem k hranici, odbočil těsně před ní doprava a po kilometru došel k můstku přes hraniční potok.
Na krajních bodech Česka je většinou hodně turistů a lidé se tam fotí. Odbočuje se tam i ze Stezky Českem.
Na místě je velký kámen s kulatou deskou, v ní mapa a nápis: „Krajní zeměpisné body ČR – Nejjižnější bod“. A souřadnice. Samozřejmě. Informační tabule poutníka nabádá, aby tu postál a uvědomil si ten „zvláštní pocit“. Jaký vlastně pocit? Asi člověk lépe pochopí tu geografii naší země, když si „osahá“ krajní body. A je to v malém, asi jako když stanete na „jižním Pólu“.
Kuriozitou jsou dvě repliky historických kanónů, které z Rakouska na hranici míří. Připomínají takzvané „švédské šance“, tedy vojenské opevnění z třicetileté války. Na dohled je v Rakousku hospoda a pár stovek metrů za hranicí také kaplička s křížem.
Jako mají horolezci „Korunu Himálaje“, tak já jsem teď ulovil „čtyři hroty Česka“.
