Jste učitelka, vyhořelá neustálým okřikováním dětí? Novinář s mobilem přirostlým k hlavě, umluvený téměř k smrti? Paní, jež se právě dramaticky rozvádí? Důvodů může být tisíc. Každý z nás se někdy v životě dostane do situace, kdy na něj padá celý svět.
Ale jakmile vejdete do kostela Navštívení Panny Marie v Hejnicích, ovane vás božský klid. V barokním chrámu pod svahy Jizerských hor je ticho. Čas od času ho při koncertech poruší tóny varhan, což však pocit odstřižení od hektičnosti tam venku jedině posílí.
Na varhany hrává i zdejší farář Pavel Andrš. Rozesmátý duchovní správce přišel místo kolárku v košili, kraťasech a sandálech. Mimo mši byste nepoznali, že se bavíte s knězem. Spolu s ředitelem duchovního centra sídlícího v bývalém františkánském klášteře Janem Heinzlem mě provedli bývalou klauzurou, tedy místy, kde žili řeholníci. Ale to už je dávno.
„Barokní poutní areál vznikal od roku 1692,“ vypráví ředitel. „Po únoru 1948 tu byli internováni řeholníci i řeholnice z celé republiky. Komunistický režim se pak o klášter nestaral, takže, ač památkově chráněný, skoro spadl. Po roce 1990 ho v poslední chvíli zachránily peníze ze zahraničí i z Česka, které sehnal tehdejší raspenavský páter Miloš Raban.“
Katolický navrátilec z italské a německé emigrace znal církevní problémy v západní Evropě. Jak se tam křesťanské řády a kongregace zmenšovaly, bylo třeba začít kláštery využívat jinak. Páter Raban proto přišel s myšlenkou setkávacího centra otevřeného veřejnosti včetně nevěřících.
V opraveném hejnickém klášteře mimo jiné vznikl i „hotel“, ale odlišný od většiny českých ubytovacích zařízení. Na zdech někdejších františkánských cel přebudovaných na moderní pokoje visí řecké písmeno Tau – symbol kříže užívaný sv. Františkem. Nedaleká kaple je volně k dispozici hostům. O svých životních problémech se tu můžete pobavit s farářem. Můžete. Ale nemusíte.
Klášterní hotel – poutní dům pro vás možná zůstane jen zázemím pro výlety do hor. Jak v Hejnicích strávíte čas, to je jen na vás. Buď jak buď, zdejší poutní tradice sahá do počátků 13. století. „Toto místo je doslova promodlené,“ vykládá Jan Heinzl. „Je tu něco, co dnes lidé instinktivně hledají, ale málokde nacházejí.“
Duchovní centrum sídlící v bývalém františkánském klášteře v Hejnicích.
Chvíli se bavíme o energii, kterou v Hejnicích cítím i já. A taky o tom, že někdy není od věci být sám. Třeba proto, že jste si toho na sebe naložili tolik, že vám uniká smysl každodenního kolotoče. I k tomu slouží zdejší „mlčící víkendy“.
Bouře myšlenek
Tisíce západních „hledačů klidu“ se vydávají do Indie, Thajska nebo na Srí Lanku. Sní o tom, že v tamních buddhistických klášterech a hinduistických ášramech objeví spásný lék na neuspokojivou roztříštěnost vlastních životů. Retreat, jak se takovému delšímu pobytu v odloučení říká, má ztišit bouři myšlenek a přinést klid.
To samé paradoxně máme doslova u nosu, ale tradici křesťanských klášterů přehlížíme. Ve srovnání s mystickými tajemstvími Východu se nám nezdá dost módní a exotická.
Jenže v katolických řeholních řádech jde o to samé. Že nejste křesťané? Na náboženský obsah pobytu v evropském klášteře můžete zapomenout a místo otčenáše se soustředit sami na sebe. Vyskočit z každodennosti všedního života a odstřihnout se od stresu přehnané soutěživosti. Mít chvíli čas na vlastní nitro.
Ať jste věřící, nebo ne, v Hejnicích pocítíte, že nás cosi přesahuje.
Klášter s kostelem Navštívení Panny Marie v Hejnicích
V západních zemích to tak už léta dělají manažeři, politici, právníci, lékaři a další velmi zaměstnaní lidé. V klášterech načerpají novou energii a uvědomí si sami sebe. Funguje to i na čistě tělesné rovině. Ve vysoce soutěživém prostředí se nám totiž skoro stále vyplavují stresové hormony. Pořád jsme připraveni k „boji“, ale s kým bojovat v samotě a tichu? V klášteře se bludný kruh stresu přeruší. A tento způsob, jak dobít baterky, pomalu přichází i do Česka.
Veverky v kole
Samotu běžně zaháníme blikající televizní obrazovkou, sociálními sítěmi, čtením nebo třeba alkoholem – každý podle svého gusta. Ale kdy jste byli naposledy sami se sebou?
„Pozor, to není vůbec jednoduché,“ varuje páter Andrš. „V tichu a zdánlivé prázdnotě k vám začne promlouvat vaše Já. V běžné realitě ho přebíjí hluk, povinnosti a stovky dalších podnětů. Pokud se však ocitneme sami se sebou v tichu, naše nitro nám často o nás říká velmi nepříjemné věci!“
Právě toto je podle psychologů jedním z důvodů, proč tak usilovně pracujeme, bavíme se, nebo třeba sportujeme. Vnějšími aktivitami se snažíme přehlušit vnitřní hlas, který by nám jinak leccos vyčítal.
Říkal by nám třeba, že chceme víc, než stíháme. Že se jako veverky v kole honíme za věcmi, které vlastně nemají smysl. Protože v životě nakonec nejde o věci, což dokazují třeba rakve dávných zakladatelů a patronů poutního areálu v kryptě hejnického kostela. Sami před sebou neutečeme. „Jde o to naučit se svému Já naslouchat a přijmout sám sebe,“ shrnuje Pavel Andrš.
Himálaj je daleko, ale proč prostě nepřejet Jizerky? Hejnice odděluje od zbytku republiky Oldřichovské sedlo – přírodní hranice, za kterou můžete symbolicky zanechat svoje problémy. „Klášter občas potřebuje každý z nás,“ říká programová vedoucí hejnického komplexu Lucie Nováková. „Někdy se potřebujeme zastavit, nabrat sílu, dovolit, aby se v nás něco uzdravilo.
Výhodou Hejnic je, že jsou i nejsou klášterem. „Nejsme řádová komunita, a proto jsme přístupní i těm, kteří by do typicky katolického prostředí nepřijeli.“
Léčivá čtyřkombinace
I v Česku už dnes najdete kláštery, kde se příchozí může na kratší či delší čas zapojit do života mnichů. Třeba Nový Dvůr u Toužimi. Zdejší trapisté celé dny mlčí, pracují a modlí se. Není to pro každého, protože musíte dodržovat přísná řádová pravidla. V Hejnicích to po vás chtít nebudou. Prožijete tu odpočinkový víkend jako v jiném hotelu, nebo se díky samotě a klidu vydáte na exkurzi do vlastního nitra?
V opravených prostorách kdysi obývaných františkány je klidu víc než dost.
O tak intimních věcech, jako jsou otázky, co člověk dělá dobře a co špatně, se nejlíp přemýšlí z odstupu. Doma jste příliš „v tom“ a na podobné úvahy nenajdete čas ani koncentraci. Jsme příliš orientováni na okolí, takže na vnitřek nám nezbývá čas.
Přemýšlet při ranní jízdě přeplněným metrem, jak nejlépe naložit se svým životem? Raději to zkuste v kraji pod Jizerkami. Můžete tu zkombinovat hned čtyři zážitky, které mají psychoterapeutickou funkci.
Vyrazte nahoru na Ořešník a utahejte si tělo, aby se v něm duše cítila svobodněji. Poseďte v restauraci u lokálního piva Anastas. Užijte si v kostele ticho, které „není absencí něčeho, ale přítomností všeho“, jak řekl kdosi moudřejší než já. Nebo si prostě popovídejte s páterem Andršem. Jak jsem si ověřil, nemusíte k tomu umět nazpaměť otčenáš ani se tři dny postit. „Náš kostel je otevřen 365 dnů v roce,“ říká farář. „Každý si tu může zapálit svíčku, což má význam i pro nevěřícího. Plamen symbolizuje život.“
